58 CO 359/2022-82 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka] (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení k rukám jejího advokáta částku [částka] (výrok II.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu poplatků podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon č. 348/2005 Sb.“), které žalovaná neuhradila v období od dubna [rok] do dubna [rok] (od [datum] do [datum], když žalovaná částka sestává z jistiny ve výši [částka], odpovídající pěti čtvrtletním platbám po [částka] (v dubnu, červenci a říjnu [rok] dále v lednu a dubnu [rok]) a kapitalizovaného příslušenství ve výši [částka] (zákonný úrok z prodlení jsoucí od prvého dne prodlení s každou jednotlivou čtvrtletní platbou do dne vyhotovení žaloby, tj. k datu [datum]). 3. Žalovaná ke své obraně s odkazem na § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. namítla, že nárok žalobkyně na uhrazení televizních poplatků předpokládá možnost šíření reprodukovaného televizního vysílání prostřednictvím televizních přijímačů. Nárok na poplatek žalobkyni vzniká za podmínky, že je šířeno televizní vysílání. Toto bylo žalované v důsledku opatření přijatých vládou České republiky k zabránění šíření pandemie covid (dále případně též„ epidemie nemoci covid 19) omezeno, ne-li zcela znemožněno, když došlo k uzavření prostor, ve kterých se televizní přijímače nacházejí, a nebyla dána možnost dalšího šíření televizního vysílání. Z těchto důvodů žalobkyni nárok na zaplacení poplatků nevznikl. Na základě usnesení vlády ze dne [datum] [číslo] o přijetí krizového opatření bylo žalované, počínaje dnem [datum] až do [datum], zcela zakázáno poskytování ubytovacích služeb. Jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná z uvedených důvodů navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu. 4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených pod bodem 5. až 10. a shrnutých pod bodem 11. odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu (na které v tomto směru odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž po právním posouzení věci podle § 6 a násl. zákona 348/2005 Sb., dospěl k závěru, že žalovaná je povinna platit žalobkyni televizní (koncesionářské) poplatky. Měl za prokázaný počet televizních přístrojů evidovaných žalobkyní na základě úkonů samotné žalované (přihlášení televizorů), když žalovaná neprokázala, že by učinila v rozhodném období nějaký úkon, směřující k odhlášení nějakého televizního přijímače, a za aktuální počet televizorů (79 kusů) také poplatky platila naposledy [datum]. Konstatoval, že nijak nezpochybňuje, že na základě usnesení vlády ČR [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] [rok] o přijetí krizových opatření od [datum] od 6 hod. do [datum] a od [datum] do [datum] a dále až do [datum], bylo zakázáno poskytování ubytovacích služeb, s výjimkou poskytování ubytovacích služeb osobám za účelem výkonu povolání, podnikatelské nebo jiné obdobné činnosti, osobám, kterým byla nařízena pracovní povinnost podle krizového zákona, cizincům do doby opuštění území ČR a cizincům s pracovním povolením na území ČR, osobám, kterým byla nařízena izolace nebo karanténa, osobám, jejichž ubytování bylo sjednáno státem, územním samosprávním celkem atd. Žalovaná tvrdila, ale ničím nedoložila, zda po celou dobu uvedených opatření byl její provoz zcela uzavřen, případně v jakém rozsahu. Soud I. stupně neshledal, že by postup žalobkyně, kterým vymáhá koncesionářské poplatky, které jsou příjmem státního rozpočtu, byl v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdila žalovaná s odkazem na § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“). Neztotožnil se ze závěry Okresního soudu Plzeň-město v rozhodnutí č. j. 36 C 159/2021-61, že smyslem hrazení koncesionářských poplatků je to, že někdo těchto služeb využívá, tedy že někdo má ničím nerušenou možnost využívat veřejnoprávního vysílání, tj. sledovat televizi, na které odkazovala žalovaná, když přisvědčil argumentaci žalobkyně o nesprávnosti takového výkladu zákona, protože právnická osoba je povinna platit televizní poplatek z každého přijímače, který je schopen signál šířit, tedy obsahuje tuner, který je schopen vysílání šířit, kromě zákonem stanovených výjimek. Žalovaná by tak byla povinna platit poplatky i tehdy, pokud by byly televizory např. někde uskladněny a nepoužívány. [jméno] žalovaná shora uvedený počet televizorů přihlásila, žádný neodhlásila, poslední platba, kterou provedla, byla ve výši [částka]. Žalovaná mohla předejít soudnímu řízení, kdyby požádala o nějaký odklad zaplacení žalované částky, sama žalobkyně není oprávněna poplatky odpouštět. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl. Za situace, kdy se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením žalované částky, přiznal žalobkyni i právo na zaplacení příslušenství pohledávky podle § 10 zákona č. 348/2005 Sb. a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala jen kapitalizovaný úrok z prodlení 8,25 % p. a. celkem [částka] za dobu do [datum] a to vždy z částky [částka] od 16. 4., 16. 7. a [datum] dále od 16. 1. a [datum]. 5. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 občanského soudního řádu, (dále,,o. s. ř.“) tak, že přiznal zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávajících z nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“). 6. Rozsudek soudu I. stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Po shrnutí skutkového stavu věci; citaci § 2 odst. 2 zákona 348/2005 Sb. (upravujícího předmět televizních poplatků); zdůraznila, že žalobkyně nárok opírá o existenci zařízení technicky způsobilých k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání, byť právě v důsledku (žalovanou specifikovaných) opatření vlády (dále též je„ Opatření“) žádné z tvrzených zařízení nebylo objektivně možné v rozhodné době k individuálně volitelné reprodukci užívat, což žalovaná nemohla nikterak ovlivnit, natož pak tomuto stavu předejít, ani předvídat jeho vývoj-pročež po žalované ani nelze spravedlivé požadovat, aby po přijetí jednotlivých opatření omezujících její podnikatelskou činnost žalovaná odhlašovala televizní přijímače, což ostatně § 8 odst. 8 zákona 348/2005 Sb. žalované (a dalších právnických osob podnikajících na poli gastronomie a pohostinství) v rámci písm. a) až c) nepřipouští. Smyslem televizních poplatků je poskytnutí finančního ekvivalentu za možnost využívat tuto službu, jak podle žalované lze dovodit i z důvodové zprávy k uvedenému zákonu či rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]. Žalovaná má tedy za to, že soud I. stupně posoudil vznik nároku žalobkyně na úhradu televizního poplatku v rozporu s § 2 o. z., jakož i v rozporu se skutkovým stavem vyvolaným nikoli žalovanou; porušil zákaz přepjatého formalismu při výkladu právních norem. Pokud soud I. stupně v rozsudku uzavřel, že žalovaná ničím nedoložila, zda po celou dobu přijatých Opatření byl její provoz zcela uzavřen, případně v jakém rozsahu, pominul, že k prokázání tohoto tvrzení navrhovala učinit dotaz na Český statistický úřad za účelem zjištění počtu ubytovaných osob, když je povinna tyto údaje pravidelně nahlašovat, přičemž nedostatečně vylíčil důvody, pro které nevyhověl návrhu žalované. Pokud nepovažoval uzavření provozu žalované po celou dobu účinnosti Opatření za objektivně prokázané, měl v tomto ohledu žalovanou poučit ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. Neprovedení navrženého důkazu nemůže jít k tíži žalované. Soud I. stupně přiznal žalobkyní žalovanou částku v plné výši, když výše této částky je přímo závislá na počtu televizních přijímačů žalované, ač žalovaná opakovaně namítala, že počet přijímačů není řádně prokázán. Soud I. stupně nezohlednil korektiv dobrých mravů. Pokud stát znemožnil žalované realizovat právo na svobodné podnikání, a vyloučil tak možnost za úplatu čerpat předmětné služby ze strany příjemců, tj. potenciálně ubytovaných v ubytovacích zařízeních provozovaných žalovanou, znemožnil žalované generovat zisk (i k úhradě poplatku), není nárok na úhradu televizních poplatků za rozhodné období po právu,„ kdy je zcela zjevně v kontradikci s dobrými mravy“. Soud I. stupně neposoudil projednávanou věc správně. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení žalovaná namítla, že na jednání soudu I. stupně poukázala na okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř., kdy je nutno přihlédnout k okolnostem předcházejícím podání žaloby, soud I. stupně se však s touto argumentací žalované stran nákladů řízení jakkoli nevypořádal, bez dalšího přiznal žalobkyni náhradu nákladů v celé výši. Na základě výše uvedeného žalovaná shrnula, že své odvolání podává z následujících důvodů: podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., kdy soud I. stupně nepř