58 CO 393/2022-291 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně konstatoval, že nesprávným úředním postupem Městské části [obec a číslo], Magistrátu hlavního města Prahy a Městského soudu v Praze v řízení sp. zn. 6 A 14/2013, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.). Doplňujícím usnesením uložil vedlejšímu účastníkovi [příjmení] části [obec a číslo] povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to společně a nerozdílně se žalovanou (výrok IV.). 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení celkem částky [částka] jako odškodnění nemajetkové újmy, která mu vznikla v souvislosti s podáním žádosti o informace u Úřadu městské části [obec a číslo]. Následně specifikoval, že se jedná o odškodnění za celkovou délku řízení, jednotlivé průtahy a vydání vadného (nezákonného) rozhodnutí. Uvedl, že žádost byla podána dne [datum] a řízení skončilo [datum], celková délka řízení tak činila 1 750 dnů, ač zákonná délka na vyřízení žádosti činí 15 dnů. Poukázal dále na konkrétní průtahy a vadné rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. S MHMP [číslo], resp. rozhodnutí Úřadu městské části [obec a číslo] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. MCP6 091057/2012, které bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. 3. Soud I. stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, že v daném případě je třeba jednat jako s organizační složkou státu s Ministerstvem financí, a že s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, je třeba na celé řízení pohlížet jako na jeden celek, neboť právo na projednání věci v přiměřené lhůtě vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se vztahuje i na správní řízení, jejichž předmětem je základní právo či svoboda, tedy i právo na informace dle čl. 17 Listiny. 4. Soud I. stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo, celková délka řízení před správním a soudním orgánem trvala od [datum], kdy žalobce podal žádost o poskytnutí informací, až do [datum], kdy bylo řízení pravomocně ukončeno rozhodnutím Městské části [obec a číslo] ze dne 3. 2. 2017, č. j. MCP6 037934/2012, kterým byla žádost žalobce o poskytnutí informace odložena z důvodu neuhrazení předepsaných nákladů. Celková délka řízení byla 4 roky, 9 měsíců a 13 dnů. Poukázal na to, že nebyla zjištěna nečinnost správního orgánu, nicméně shledal průtah v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], kdy od 10. 4. 2013 do [datum] nebyl učiněn žádný úkon. Vycházel dále z toho, že na délce řízení se podílel i žalobce tím, že jeho žádost byla nekonkrétní, musel být vyzýván k jejímu upřesnění, a dále opakovaně podával stížnosti, kterými zahlcoval správní orgán i pro naprosté banality (např. stížnost na nesprávný formát data na písemnosti správního orgánu). Ohledně nemajetkové újmy vycházel z tvrzení žalobce, že byl frustrován z toho, že žádal o informace několik let, nebyly dodrženy principy dobré správy. Soud I. stupně tak dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti státu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Za odpovídající zadostiučinění považoval ve smyslu § 31a OdpŠk konstatování porušení práva žalobce, přihlédl přitom zejména k významu požadované informace pro žalobce, který byl téměř nulový, dotazy se týkaly provozovny La Fuente jako v mnoha dalších četných žádostech adresovaných Úřadu městské části [obec a číslo], žalobce je odůvodňoval tím, že jeho matka bydlí v domě, kde se nachází provozovna La Fuente. Soud I. stupně v této souvislosti poukázal na to, že je mu z úřední činnosti známo, že matka žalobce již v předmětném domě nebydlí, žalobce směřuje své žádosti o informace k různým subjektům státní správy za účelem zjištění, jak tato správa funguje. Žalobce sám v předmětném domě rovněž nebydlí, ani nikdy nebydlel, význam daného řízení pro žalobce tak shledal nulovým, poukázal na to, že žalobce požadované informace nakonec neobdržel proto, že odmítl zaplatit úhradu za jejich vyhledání. Žalobce tak nemohl být frustrován z neposkytnutí informací, které sám odmítl kvůli úhradě nákladů převzít. Konstatování porušení práva žalobce tak shledal jako odpovídající odškodnění, poukázal přitom na to, že se jedná o plnohodnotnou formu zadostiučinění s odkazem na související judikaturu Nejvyššího soudu. K finančnímu odškodnění důvody neshledal. 5. Ohledně odškodnění za nezákonné rozhodnutí dospěl k závěru, že byl naplněn prvý předpoklad odpovědnosti státu – nezákonné rozhodnutí, neshledal však prokázaný vznik újmy. Poukázal přitom na to, že žalobce vede ohledně provozovny La Fuente celou řadu soudních sporů, správních sporů, označil přitom řízení vedená u tamního soudu a dále u Obvodního soudu pro Prahu 6 a poukázal na závěr Městského soudu v Praze uvedený v rozhodnutí sp. zn. 14 Co 78/2022 ze dne [datum rozhodnutí] ohledně účelovosti jednání žalobce, který tímto způsobem„ zkouší funkčnost veřejné správy“. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci nemohla vzniknout žádná újma v souvislosti s daným nezákonným rozhodnutím, když v domě, kde se provozovna La Fuente nachází, nikdy nebydlel, pouze jezdil na návštěvy, frustrující pocit z nezískání informací pro vznik nároku na odškodnění nepovažoval za dostatečný. Žalobu o finanční odškodnění proto zamítl v celém rozsahu (tedy i ohledně tohoto nároku). 6. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen,,o. s. ř.“), soud I. stupně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, dle níž je za plný úspěch považováno poskytnutí morální satisfakce, i když nebylo přiznáno požadované finanční plnění. Přiznal tedy žalobci plnou náhradu nákladů řízení, kterou uložil zaplatit žalované, a to za zaplacený soudní poplatek [částka], dále hotové výdaje nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 7 úkonů po [částka] a dále náklady právního zastoupení za 4 úkony po [částka] dle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), paušální náhradu hotových výdajů 4 x po [částka] dle § 13 odst. 3 AT, náhradu za promeškaný čas za cestu k soudnímu jednání za 4 půlhodiny po [částka] dle § 14 AT a náklady cestovného [částka], celkem [částka]. Tuto náhradu uložil žalované společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem, poukázal přitom na to, že vystupují v postavení solidárních dlužníků, nelze tak považovat náhradu nákladů od každého zvlášť. Doplňujícím usnesením rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka uhradit tyto náklady žalobci společně a nerozdílně se žalovanou. 7. Proti tomuto rozsudku ve spojení s doplňujícím usnesením podali včasná odvolání všichni účastníci. Žalobce napadl rozsudek v celém rozsahu, žalovaná a vedlejší účastník napadli pouze nákladové výroky. Žalobce uplatnil odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř. Vytýkal soudu I. stupně, že se nevypořádal se všemi podstatnými skutkovými okolnostmi, poukázal na porušení zákona ze strany správního orgánu, který nedodržoval zákonné lhůty, na což od počátku poukazoval, popsal jednotlivé úkony správních orgánů, poukázal na svévolné překračování lhůt, zdůraznil, že správní orgán mu odmítl poskytnout informaci i poté, co mu to nadřízený orgán nařídil. Jednalo se tak o svévoli, kterou nelze tolerovat. Namítal, že závěr soudu I. stupně o žádném významu daných informací s ohledem na neuhrazenou úplatu by byl na místě pouze v případě, že by správní orgán postupoval řádně. Poukázal na to, že i po soudním řízení musel správní orgány vyzývat k činnosti. Považoval tak za odpovídající zadostiučinění v penězích s tím, že prokazoval důležitost požadovaných informací, soud se s jeho námitkami nevypořádal. Ve vztahu k nemajetkové újmě za nezákonné rozhodnutí vytýkal soudu I. stupně, že měl objektivně posoudit, zda se žalobce mohl cítit poškozen, v této souvislosti měl přihlédnout k chování příslušného odboru Úřadu městské části [obec a číslo] a Magistrátu hlavního města Prahy i k tomu, že na rozhodnutí soudu ve správním soudnictví musel čekat více než 3 roky a 5 měsíců. Pokud soud I. stupně poukazoval na množství sporů, které žalobce vede, namítal, že nepřiměřenost délky řízení nezpůsobuje sám, ale vždy správní orgán, potažmo soud. Předmětem sporu je žádost o poskytnutí informací, kterou podal v roce 2013, tedy téměř před deseti lety, k dalším sporům, které vzn