62 CO 63/2022-99 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem I/). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení v částce [částka] k rukám jeho právního zástupce, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku (výrokem II/). 2. Takto rozhodl soud I. stupně o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s tím, že žalobce pro žalovanou vykonával práci na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], s pracovní pozicí dělník. Podle žalobních tvrzení trval pracovní poměr od [datum] do [datum], přičemž byl ukončen ve zkušební době. Dle výplatnice za měsíc [anonymizováno] [rok] žalobce odpracoval [anonymizováno] hodin, z čehož žalovaná odečetla [anonymizováno] hodin z důvodu nedodržení norem společnosti, dále částku [částka] za nevrácený oděv a rovněž částku [částka] za poničení kabelu tažného zařízení na vleku. Dle mzdového výměru měl žalobce nárok na mzdu ve výši [částka] za hodinu, přičemž za [anonymizováno] odpracovaných hodin tak měl nárok na mzdu ve výši [částka]. Při přepočtu relevantního kurzu a odečtu částky [částka] jako náhrady škody, kterou způsobil žalobce na tažném zařízení žalovaného, nárokoval žalobce tuto částku k uhrazení po žalované. 3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobce při plnění pracovních úkolů neplnil své povinnosti a mzda mu byla proto ponížena a byl s ním rozvázán pracovní poměr ve zkušební době. Akcentovala, že žalobce způsobil žalovanému škodu na firemním vozidle a nevrácení pracovních oděvů. Nadto žalovaná sporovala, že žalobce nemohl odpracovat [anonymizováno] hodin, když neměl souhlas žalované s prací přes čas. 4. Soud I. stupně při svém rozhodování vycházel ze zjištění, která podrobně zrekapituloval v odstavcích 2. až 16. napadeného rozsudku, a která učinil z pracovní smlouvy ze dne [datum] (dále jen„ Pracovní smlouva“), mzdového výměru, protokolu o povinnostech zaměstnance ze dne [datum], předávacího protokolu, protokolu o užívání firemního vozidla, rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, zjednodušeného výplatního lístku za [anonymizováno] [rok], paragonu A [číslo], emailové komunikace, žádosti o úhrady mzdy, dokumentu výplatní lístek dle skutečně odpracovaných hodin, kurzu devizového trhu, výzvy k zaplacení dlužné částky ze dne [datum], spolu s dodejkou, přílohy [číslo] k pracovní smlouvě. 5. Na základě daného vzal za prokázané, že pracovní poměr mezi účastníky byl sjednán od [datum] se zkušební dobou v rozsahu [anonymizováno] měsíců, a to pro pracovní pozici dělník. Mzda byla sjednána ve výši [částka] se splatností 15. dne následujícího měsíce s tím, že bude vyplácena v měně CZK nebo EUR. Žalobce se podpisem protokolu zavázal striktně dodržovat pravidla a nařízení a vzal na vědomí, že v případě, že nebude dodržovat toto nařízení a vést řádnou dokumentaci práce, může v tomto případě zaměstnavatel udělit pokutu z důvodu ušlého výdělku, přičemž pokuta bude stržena ve mzdě. Dále žalobce potvrdil, že převzal pracovní oděvy s tím, že pokud ukončí pracovní poměr ve zkušební době, bude mu cena za předané oděvy stržena z poslední mzdy. Rovněž potvrdil, že si je vědom, že nese odpovědnost za firemní vozidlo a jeho výbavu v plném rozsahu i v případě poškození a odcizení, a v případě poškození má zaměstnavatel právo na náhradu škody stržením ze mzdy. Pracovní poměr byl žalovaným ukončen ve zkušební době ke dni [datum]. Dále bylo prokázáno, že žalobce v březnu [rok] odpracoval [anonymizováno] hodin, hodinová sazba činila [částka], žalovaný však odečetl ze mzdy [anonymizováno] hodin z důvodu nedodržení norem, dále hodnotu oblečení v částce [částka] a za poničení kabelu tažného zařízení vleku částka [částka]. Žalovaný za opravu zásuvky tažného zařízení zaplatil celkem [částka]. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o výplatu mzdy v plné výši a vyčíslil hrubou mzdu za měsíc [anonymizováno] [rok] na částku [částka]. Devizový kurz ke dni [datum] za [částka] činil 26, [částka]. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné mzdy rovněž předžalobní upomínkou. Pro nezaplacení byl nucen žalobce podat žalobu ve věci samé. 6. Soud I. stupně subsumoval věc pod ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění (dále jen „zák. práce“), dále pod § 36, § 38 odst. 1 písm. a), § 113, § 145 odst. 1, § 146 § 147 odst. 3 věta druhá, § 346b odst. 1 zák. práce; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Dále uvedl ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění. 7. Uzavřel, že za měsíc [anonymizováno] odpracoval žalobce jednoznačně [anonymizováno] hodin, což vyplývá z výplatního lístku vyhotoveného samotnou žalovanou. Dále akcentoval, že s částkou určenou k výplatě nemůže zaměstnavatel libovolně disponovat a dispozice je možná pouze ze zákonem stanovených důvodů a v zákonem omezené míře. Uvedl, že srážky ze mzdy k náhradě škody jsou přípustné jen v případě existence dohody o srážkách ze mzdy, když v posuzovaném případě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, dohoda o srážkách ze mzdy uzavřena nebyla a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Jestliže pak žalovaná argumentuje předávacím protokolem, kde byl žalobce srozuměn, že při ukončení pracovního poměru ve zkušební době mu bude cena za pracovní oděvy stržena ze mzdy, a protokolem o užívání firemního vozidla, pak na tyto protokoly nelze pohlížet jako na dohodu o srážkách ze mzdy v zákonném slova smyslu (chybí jim podstatné náležitosti). Konstatoval, že jednostranná srážka ze mzdy by byla navíc možná toliko na základě započtení, ke kterému v daném případě také nedošlo, přičemž odkázal na recentní judikaturu. Uzavřel, že žalobci tak náleží žalobci vyplacení dlužné mzdy [částka] 050, [částka] (při kurzu ke dni [datum], [částka] = 26, [částka]). Žalobce však požadoval pouze částku [částka] s tím, že odečetl [částka] za škodu způsobenou na tažném zařízení žalované. Dlužnou mzdu soud přiznal v tzv. hrubé výši. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že přiznal žalobci, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce celkem [částka] Tyto zahrnují soudní poplatek ve výši [částka] a náklady zastoupení žalobce advokátem (tj. odměna za čtyři úkony po [částka], čtyři paušální náhrady po 300 K a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]). 9. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, které doplnila podáním ze dne [datum]. Namítla veškeré odvolací důvody podle § 205 odst. 2 o. s. ř., když akcentovala, že celý spor pramení z žalobcova porušení pracovních povinností, které mu ukládá článek 8 oracovní smlouvy, pročež s ním byl ukončen pracovní poměr ve zkušební době dne [datum]. Zdůraznila, že došlo k legitimnímu snížení mzdy z důvodu neuspokojivých pracovních výsledků žalobce, žalobce způsobil škodu žalované, a to na jejím tažném zařízení, kteroužto se zavázal uhradit a na základě dohody mezi účastníky žalovaná legitimně strhla cenu za pracovní oděvy žalobci z jeho mzdy. Namítla nemožnost aplikace § 346b odst. 1 zák. práce na posuzovaný případ, jelikož v důsledku porušení povinností žalobce z pracovněprávního vztahu, nevzniklo nebo zaniklo jeho právo na mzdu. Nad uvedené, pokud žalovaný jako zaměstnavatel mzdu určil mzdovým výměrem, může ji jednostranně snížit. Zdůraznil činitele jako neuspokojivý pracovní výsledek žalobce a dále pandemii COVID 19. 10. Napadený rozsudek označila žalovaná za nespravedlivý, když je jí ukládáno uhradit mzdu za neřádně vykonanou práci. Žalobcovo jednání shledala takovým, že chtěl vydělat co nejvíce peněz s vynaložením co nejmenšího úsilí a žalovaná by neměla být trestána za to, že byla žalobcem podvedena. Odmítla, že by žalobci určila práci přesčas, stejně tak jako provedené důkazy emailovou komunikací ze dne [datum] a [datum] (jeho součástí je výplatnice za měsíc [anonymizováno]), které si žalobce sám vypracoval a sám také podepsal. Na realizaci přesčasových hodin tak neměl žalobce souhlas zaměstnavatele ve smyslu § 93 odst. 3 zák. práce. Nad uvedené poukázala na to, že podle § 93 odst. 4 zák. práce nemůže celkový přesčasový rozsah přesáhnout [anonymizováno] hodin, žalobce tak nesprávně určuje počet přesčasových hodin. 11. Dále poukázala na uzavření dohody podle § 252 odst. 1 zák. práce mezi účastníky a zdůraznila, že je na žalovaném jako zaměstnavateli, jakým způsobem se provede náhrada škody na svěřeném vozidle. Akcentovala, že cenu opravy tažného zařízení žalovaná prokázala důkazem – paragonem [číslo] přičemž na protokolu užívání firemního vozidla je právě nutno pohlížet jako na dohodu o srážkách ze mzdy podle § 2045 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník v platném znění (dále jen„ o. z“). Tvrzení žalobce o tom, že výše škody se pohybuje okolo [částka], označila za nepodložené a rozporné s § 120 odst. 1 o. s. ř. 12.