72 CO 342/2021-207 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která byla způsobena společnosti [právnická osoba] (původní žalobkyni) nesprávným úředním postupem hlavního města Prahy, které při vydání a změnách tržního řádu nerespektovalo požadavky Listiny základních práv a svobod, konkrétně její článek 26, garantující právo podnikat. Žalobkyně se stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené se společností [právnická osoba] dne [datum]. Tvrdila, že společnost [právnická osoba] je podnikatelem, který provozuje občerstvení formou stánkového prodeje v hlavním městě [obec]. [příjmení] jiné provozovala stánek umístěný na Jungmannově náměstí před budovou [číslo] (dále také jen„ stánek na Jungmannově náměstí") a stánek umístěný na [ulice] před budovou [číslo] (dále také jen„ stánek na [ulice]“), přičemž místa, kde stánky stojí, byly uvedeny jako místa pro prodej v nařízení 9/2011 Sbírky hlavního města Prahy (dále jen„ Sb. hl. m. [obec]“), kterým se vydává tržní řád. Nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec], kterým došlo ke změně nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec] byla provozní doba stánku na Jungmannově náměstí omezena do [datum]. Změnou nařízení č. 9/2011 Sb. hl. m. [obec] provedenou nařízením [číslo] Sb. hl. m. [obec] byla tržní místa pro oba shora uvedené stánky z tržního řádu vypuštěna. V důsledku uvedeného vznikla společnosti [právnická osoba] škoda ve výši žalované částky, spočívající ve vynaložených nákladech na koupi a instalaci stánků a jejich demontáž. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem spatřuje žalobkyně v tom, že pokud by nedošlo k neoprávněnému vyřazení tržních míst pro stánky, společnost [právnická osoba] by mohla stánky využít a nevynaložila by náklady na instalaci stánků a na jejich demontáž, představující skutečnou škodu. 3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že nařízení hlavního města Prahy, kterým se vydává tržní řád, lze považovat za normativní právní akt. Jeho změny byly provedeny [jméno] hlavního města Prahy zcela legitimním způsobem v rámci standardního legislativního procesu. Namítala, že v projednávané věci nejsou splněny zákonné předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, když normotvornou činnost nelze považovat za nesprávný úřední postup. Poukazovala na to, že žalobkyně neprokázala existenci nesprávného úředního postupu, respektive nezákonného rozhodnutí a nepředložila ani žádný důkaz o vzniku tvrzené škody. 4. Soud prvního stupně již na základě žalobních tvrzení shledal žalobou uplatněný nárok nedůvodným. Po právní stránce věc posoudil dle § 11 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, podle § 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon a dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel z toho, že nařízení hlavního města Prahy je podzákonným právním předpisem vydávaným obcí v přenesené působnosti. Dovodil, že tržní řád není individuálním aktem, tedy rozhodnutím, vztahujícím se ke konkrétnímu adresátovi. Vyložil, že právní úprava obsažená v tržním řádu splňuje požadavek dostatečné míry konkrétnosti pro to, aby nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti, a to v souladu s principy normativní právní úpravy a zmocněním v § 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon. Současně však dle soudu prvního stupně konkrétnost předmětné úpravy nedosahuje takové míry, aby sama o sobě zakládala práva a povinnosti jednotlivých adresátů, a proto se žalobce nemůže domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Nadto uzavřel, že tržní řad jako podzákonný předpis, respektive jeho změny nelze podřadit ani pod nesprávný úřední postup. K námitkám žalobkyně, že vyřazení tržních míst bylo excesivní a že [jméno] hlavního města Prahy měla vzít v úvahu vložené investice, odkázal na obsah žalobkyní uzavřených nájemních smluv, na jehož základě mohla žalobkyně očekávat, že pronajímatel může nájemní vztah ve sjednané tříměsíční lhůtě vypovědět a její podnikání na pronajatých místech ukončit. Zrekapituloval předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že v projednávané věci nebyl naplněn již první z těchto předpokladů, tj. existence nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Na základě uvedeného shledal žalobu co do základu nedůvodnou, a proto ji v celém rozsahu zamítl. Nad rámec uvedeného pak k tvrzení žalobkyně o svévoli hlavního města Prahy uvedl, že z provedeného dokazování nevyplynulo nic, co by mohlo svědčit o případné svévoli při procesu přijetí změny tržního řádu, respektive o tom, že by k přijetí změn tržního řádu došlo za účelem poškození žalobkyně. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že v řízení úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb. 5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala, že prvostupňový soud zatížil řízení vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazovala na to, že nemalá část napadeného rozsudku je doslova opsaná z nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 180/2017-116, přičemž opsané odůvodnění rozhodnutí nemůže být ze své povahy přesvědčivé. Uvedla, že rezignace soudu prvního stupně na vlastní odůvodnění svého rozhodnutí je neslučitelná s požadavkem na odborné a spravedlivé rozhodování a namítala, že počínáním soudu prvního stupně bylo porušeno ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. a také její právo na spravedlivý proces. Za nepřijatelný v právním státě označila závěr soudu prvního stupně, že pokud je tržní řád právním předpisem, tak bez ohledu na to, jakým způsobem byl měněn, nemůže subjektům, kterých se týká, způsobit škodu. Vyjádřila názor, že i když je tržní řád formálně právním předpisem, materiálně je svou povahou rozhodnutím o konkrétních právech. Za nepřípustné pak považovala, aby akt veřejné správy, který je materiálně rozhodováním o konkrétních právech, byl maskován za formu (podzákonného) právního předpisu, aby se tak vyhnul soudnímu přezkumu. Uvedla, že tržní řád konkrétně vymezuje, zda vůbec, co a v jakou dobu je možné v konkrétních místech prodávat, přičemž pouhou změnou tržního řádu může obec s okamžitou účinností a bez možnosti obrany dotčenému subjektu odebrat možnost podnikat. Vyjádřila přesvědčení, že změny tržního řádu provedené v daném případě představují zneužití svěřené působnosti tak, jak ji vymezil Ústavní soud ve své rozhodovací praxi. Namítala, že provedené změny tržního řádu jsou projevem ústavně nepřijatelné libovůle ze strany orgánů veřejné moci. Soud prvního stupně dle žalobkyně pochybil, pokud dovodil, že provedené změny tržního řádu jí vůbec nemohly způsobit škodu. Citovala judikaturu Ústavního soudu odmítající přepjatě formalistický postup obecných soudů a dovodila, že napadené rozhodnutí se se závěry z této judikatury rozchází, neboť prvostupňový soudu naprosto rezignoval na nalezení spravedlivého řešení a napadený rozsudek není ničím jiným, než sofistikovaně odůvodněnou nespravedlností. Upozornila, že v řízení uplatnila ve prospěch závěru o důvodnosti žalobou uplatněného nároku rozsáhlou argumentaci založenou na judikatuře a názorech právní vědy, avšak soud prvního stupně se s touto argumentací vůbec nevypořádal, čímž nesplnil požadavky, které na odůvodnění rozsudku klade § 157 odst. 2 o.s.ř. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že své rozhodnutí založil na nepodložených spekulacích. Zpochybnila správnost jeho skutkových zjištění i právního posouzení. V rámci srovnání s evropskou a zahraniční úpravou argumentovala, že pokud v rovině unijního práva veřejná moc za své normativní akty odpovídá a v rovině vnitrostátního práva by za ně odpovídat neměla, jednalo by se o zcela neodůvodněnou nerovnost. Zdůraznila, že odpovědnost státu za škodu způsobenou podzákonným normativním aktem je samozřejmou součástí jiných právních řádů a v tomto směru citovala závěry plynoucí z některých rozhodnutí soudů [příjmení] republiky Německo. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení. 6. Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání označila napadené rozhodnutí za věcné správné s tím, že soud prvního stupně d