54 Co 161/2024-66 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (pro zpětvzetí žaloby motivované dobrovolným plněním žalované) řízení co do částky 58 500 Kč zastavil [výrok I], žalované uložil povinnost, aby žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatila úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 500 Kč od 24. 6. 2023 do 16. 10. 2023, Anonymizováno, [výrok II], žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 29 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 6. 2023 do zaplacení, zamítl [výrok III], a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 14 342 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce [výrok IV].2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 87 500 Kč, která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. 12 C 203/2016, jež bez čtyř dnů trvalo celkem 6 let.3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. 12 C 203/2016 bylo zahájeno dne 19. 7. 2016 žalobou, kterou se nynější žalobce domáhal vůči svému bývalému zaměstnavateli, společnosti , právnická osoba, ., náhrady mzdy, posléze v řízení právně posouzené jako nárok na náhradu škody za újmu na zdraví z titulu pracovního úrazu ve výši 156 188 Kč s příslušenstvím. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení skončilo dne 15. 7. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne 27. 5. 2022, č. j. 12 C 203/2016-583. Doba žalobcovy nejistoty stran výsledku posuzovaného řízení tedy bez čtyř dnů činila přesně 6 let. Dále soud prvního stupně zjistil, že posuzované řízení bylo složitější jak po stránce skutkové, tak i právní. Za účelem projednání věci bylo nařízeno celkem 13 ústních jednání, devět soudem prvního stupně a zbytek soudem odvolacím, neboť bylo třeba provést dokazování nejen čtením listinných důkazů, ale i výslechem několika svědků a zadaným znaleckým posudkem z oboru mzdového účetnictví. Posuzované řízení bylo celkem projednáváno ve třech stupních soudní soustavy, když Nejvyšším soudem v pořadí druhé meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně zrušeno na podkladě podaného dovolání s odůvodněním, že oba funkčně podřízené soudy se při svém rozhodování neřídily ustálenou judikaturou, podle níž zaměstnanec, který dle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, neboť uvedenou situaci je třeba právně posoudit jako nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Účastníci posuzovaného řízení k prodloužení délky zmíněného řízení v zásadě nijak nepřispěli, a to na rozdíl od věc projednávajících soudů, které byť při projednávání posuzovaného řízení postupovaly plynule, bez průtahů, zapříčinily prodloužení řízení tím, že již výše zmíněné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně muselo být pro nerespektování závěrů ustálené judikatury zrušeno a věc sama vrácena k dalšímu řízení. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 23. 12. 2023. Stanoviskem datovaným dne 13. 10. 2023 žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že žalobci byla způsobena tvrzená nemajetková újma, a proto za účelem jejího uspokojení ještě téhož dne žalobci dobrovolně vyplatila částku 58 500 Kč.4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. S odkazem na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „Stanovisko“, určil nejprve základní částku odškodnění ve výši 75 000 Kč za zřízení v délce trvání 6 let, přičemž vzal za základ pro výpočet uvedené výše odškodnění částku 15 000 za každý rok řízení s tím, že prvé dva roky trvání posuzovaného řízení zohlednil pouze polovinou této částky. Následně soud prvního stupně předmětnou základní částku odškodnění modifikoval za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedenou částku pro zmíněnou skutkovou, právní a procesní složitost snížil o 40 % a dále ji snížil o dalších 30 % s poukazem na to, že věc byla projednávána celkově na třech stupních soudní soustavy. Na druhou stranu předmětnou částku zvýšil o 10 % pro podíl věc projednávajících soudů na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení a o dalších 30 % s poukazem na objektivně zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce, neboť pracovněprávním sporům je judikaturou obecně přiznávám zvýšený význam uvedeného řízení pro účastníky. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou 52 500 Kč. Protože se však žalobci na podkladě předběžného projednání uvedeného nároku již dostalo náhrady nemajetkové újmy dokonce o 6 000 Kč vyšší, na což bylo žalobcem reagováno částečným zpětvzetím žaloby a soudem prvního stupně pak v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. částečným zastavením řízení (viz výrok I rozsudku soudu prvního stupně), soud prvního stupně s odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., žalobě vyhověl již jen ohledně požadavku žalobce na zaplacení zákonného občanskoprávního úroku z prodlení ode dne marného uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované, tj. ode dne 24. 6. 2023, do dne 16. 10. 2023, kdy se žalobci dostalo žalovanou dobrovolně poskytnutého peněžitého plnění ve výši 58 500 Kč. Ve zbytku, přestavovaném požadavkem na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 29 000 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s implicitním odkazem na ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a soud prvního stupně přiznal žalobci právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 14 342 Kč.5. Proti tomuto rozsudku, avšak výlučně jen proti jeho zamítavému výroku o věci samé (výrok III) a akcesorickému nákladovému výroku (výrok IV), podal žalobce včasné odvolání, neboť podle jeho názoru vlivem nesprávného právního posouzení mu byla přiznána výrazně nižší náhrada nemajetkové újmy, než po právu očekával. Na rozdíl od soudu prvního stupně se domnívá, že při stanovení základní výše odškodnění mělo být vycházeno nejméně z částky 17 500 Kč za každý rok trvání posuzovaného řízení, s výjimkou prvých dvou let, za které je judikaturou přiznáváno plnění pouze v poloviční výši, neboť Stanoviskem z roku 2011 určené rozpětí obecně akceptovatelné výše zadostiučinění v částce 15 000 až 20 000 Kč za každý rok trvání řízení je bez příslušné valorizace nadále neudržitelné. Soudy by minimálně měly přiměřeně zvýšit alespoň spodní hranici jimi aplikovaného rozpětí tak, že za minimální budou nadále považovat aritmetický průměr předmětného rozpětí. Teprve takto určenou obecnou základní výši nemajetkové újmy bylo podle názoru žalobce možné individualizovat za použití kritérií předvídaných v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Nicméně i tato kritéria podle něj nebyla soudem prvního stupně aplikována přiléhavým způsobem. Posuzovaný případ zcela jistě lze považovat za skutkově i právně složitý, což se ostatně obvykle týká všech pracovněprávních sporů, avšak o jeho procesní složitosti není přesvědčen. Má za to, že z důvodu složitosti měla být výše nemajetkové újmy méně krácena. Naprosto zásadní výhrady má však žalobce k soudem prvního stupně zvolenému hodnocení významu posuzovaného řízení pro žal