11 Co 322/2025-98 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o vydání věcí přesně specifikovaných ve výroku rozsudku (výrok I.), uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni věci přesně specifikované ve výroku rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu o vydání věcí přesně specifikovaných ve výroku rozsudku (výrok III.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).2. Vycházel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobkyně pronajímala byt na adrese , adresa, , tento byt si následně pronajal žalovaný, do užívání žalovaného přešly věci žalobkyně, a to televizor , název, jídelní stůl , název, , jídelní židle , název, - 6 kusů a zatemňovací závěsy z , právnická osoba, . Dále provedl dokazování dle návrhu žalobkyně listinnými důkazy, fotografiemi, výslechem svědkyně , jméno FO, a výslechem jednatele žalobkyně , jméno FO, a zrekapituloval zjištění z těchto důkazů učiněná. Po právní stránce poukázal na ustanovení § 1040 a 1041 o. z. a uvedl, že žalobkyni stíhala povinnost prokázat, že nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyla vlastnické právo k předmětným movitým věcem, a dále, že žalovaný tyto věci zdržuje. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby řízení výrokem I. podle § 96 o. s. ř. zastavil, výrokem II. vyhověl žalobě ohledně věcí, u nichž bylo nesporné, že je žalovaný zadržuje, a výrokem III. ve zbývající části žalobu zamítl s tím, že žalobkyně přes poučení soudu neunesla důkazní břemeno co do prokázání existence podmínek potřebných pro vydání movitých věcí. Pokud jde o knihovnu , název, , kuchyňskou váhu , název, , pléd , název, a pěnové matrace , název, , žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že vlastnické právo k těmto věcem nabyla, neprokázala však, že tyto věci přešly do detence žalovaného, u zbývajících položek nebylo prokázáno ani to, že žalobkyně nabyla k těmto věcem vlastnické právo. Ze svědecké výpovědi bývalé zaměstnankyně žalobkyně , jméno FO, sice vyplynulo, že byla požádána žalovaným, který u žalobkyně působil, o pomoc s nákupem věcí, které měly být do bytu dovezeny, konkrétní specifikaci těchto věcí však nebyla svědkyně schopna uvést, shodný závěr plyne z výslechu jednatele žalobkyně, který vypověděl, že do bytu byly pořizovány věci z majetku žalobkyně, nebyl však schopen konkretizovat věci tak, aby je bylo možno identifikovat s věcmi, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Z fotografií předložených žalobkyní není zřejmé, kdy byly pořízeny, ani, že se jedná o byt, ve kterém by se věci měly nacházet, pokud jde o mail ze dne 9. 4. 2025, z něho vyplývá, že žalovaný nabídl výměnu věcí s žalobkyní včetně položky označené „komplet nábytek , název, “, tento nábytek však není nijak specifikován. Veden těmito závěry soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v části nároku úspěšná.3. Rozsudek napadli odvoláním oba účastníci, žalobkyně v zamítavém výroku III. a akcesorickém nákladovém výroku IV., žalovaný toliko v nákladovém výroku IV.4. Žalobkyně namítala, že po vydání rozsudku získala nové důkazy prokazující, že movité věci byly do bytu žalovaného instalovány třetími osobami na základě jeho přímých pokynů v době jeho působení jako ředitele žalobkyně, tyto důkazy podporují tvrzení o přechodu věcí do detence žalovaného. Dále uvedla, že žalovaný v mailu ze dne 9. 4. 2025 navrhl žalobkyni výměnu movitých věcí, některé z těchto věcí přitom byly zařazeny do výroku III., ačkoliv jejich držení bylo nepřímo potvrzeno právě tímto návrhem žalovaného. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku III. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně změnil tak, že žalobě vyhoví.5. Žalovaný namítal, že žalobkyně se domáhala vydání celkem 37 věcí, přičemž vyhověno jí bylo pouze u 4 z nich, jedná se o věci, jejichž předání žalovaný navrhoval před samotným prvním jednáním u soudu, v řízení nebyla zjišťována hodnota předmětných věcí, je tedy třeba vycházet z jejich kvantitativního poměru, z tohoto pohledu byla žalobkyně úspěšná jen v rozsahu 11 %. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně odmítla návrh žalovaného na smírné řešení věci, mělo být rozhodnuto podle § 150 o. s. ř., a žalovaný se proto domáhá změny napadeného rozsudku tak, že mu bude přiznána plná náhrada nákladů řízení.6. Při jednání odvolacího soudu dne 17. 12. 2022 žalobkyně uvedla, že novým důkazem má být whatsappová komunikace žalovaného s třetí osobou z doby červenec až září 2022, tento důkaz žalobkyně měla již v minulosti k dispozici, avšak s ohledem na více probíhajících sporů mezi účastníky si jej s tímto řízením spojila až dodatečně. Žalovaný ani jeho zástupce se k odvolacímu jednání nedostavili, a věc proto byla projednána a rozhodnuta v jejich nepřítomnosti.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání a v jejich mezích napadený rozsudek včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a shledal částečně důvodným pouze odvolání žalovaného. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí, odvolací soud z jeho zjištění vychází, správné je rovněž právní posouzení věci podle § 1040 o. z.8. Žalobkyně se domáhá vydání movitých věcí s tím, že její věci žalovaný neoprávněně zadržuje, soud prvního stupně správně, konstatoval, že pro úspěch ve věci bylo povinností žalobkyně prokázat jednak to, že předmětné věci jsou jejím vlastnictvím, a dále to, že je žalovaný zadržuje.9. Soud prvního stupně provedl dokazování dle návrhu žalobkyně, opakovaně žalobkyni poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o jejím důkazním břemenu a za stavu, kdy žalobkyně žádné další důkazy k prokázání svých sporných tvrzení nenavrhla, správně vycházel z důkazů v řízení provedených, které hodnotil způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., jeho skutkovým závěrům odvolací soud nemá co vytknout. Lze tedy ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že u části věcí specifikovaných ve výroku III. napadeného rozsudku žalobkyně neprokázala ani to, že by se stala jejich vlastnicí, u všech těchto věcí pak neprokázala, že by žalovaný právě tyto věci v předmětném bytě zadržoval, ohledně hodnocení jednotlivých důkazů odvolací soud poukazuje na závěry soudu prvního stupně obsažené v bodech 28 až 31 napadeného rozsudku, které považuje za vyčerpávající, a nemá co by k nim dodal. Lze pouze zdůraznit, že jak slyšená svědkyně, tak jednatel žalobkyně, nebyli schopni věci, které se měly v předmětném bytě nacházet, nijak konkretizovat, a nebylo proto možno provést ztotožnění s věcmi, jejichž vydání se žalobkyně domáhá. Totéž lze uvést ve vztahu k mailu žalovaného ze dne 9. 4. 2025, kde je uvedeno „komplet nábytek , název, “ a „obě matrace“, žalovaný však zpochybnil, že by tyto věci byly totožné s věcmi, jejichž vydání, se žalobkyně domáhá, z obecného popisu těchto věcí v uvedeném mailu pak nelze dospět k závěru, že by se mělo jednat právě o ty konkrétní movité věci, které žalobkyně požaduje k vydání pod položkami č. 10, 12, 29, tento mail proto bez dalšího není způsobilý prokázat, že skutečně žalovaný tyto konkrétní věci žalobkyně zadržuje. Pokud žalobkyně v podaném odvolání poukazuje na nové důkazy, pak při odvolacím jednání bylo vysvětleno, že tyto důkazy žalobkyně měla k dispozici již v řízení před soudem prvního stupně, nic jí tedy nebránilo v tom, aby takové důkazy označila na výzvu soudu prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř., pokud tak neučinila, brání provedení těchto důkazů v odvolacím řízení zásada neúplné apelace (§ 119a, § 205a o. s. ř.). Za tohoto stavu proto soud prvního stupně rozhodl správně, pokud výrokem III. žalobu částečně zamítl, a proto odvolací soud v tomto výroku potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.10. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že řízení bylo jednak částečně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní, v tomto rozsahu zastavení řízení zavinila žalobkyně, a stíhá ji tak povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., ve výroku II. bylo žalobě částečně vyhověno, výrokem III. byla ve zbývající části žaloba zamítnuta. Žalovaný oprávněně namítá, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci nebyl stejný, přisvědčit lze rovněž jeho argumentaci, že v průběhu řízení nebyla zjišťována hodnota předmětných movitých věcí, je tedy třeba vycházet z jejich kvantitativních poměrů, a domáhala-li se žalobkyně vydání celkem 37 položek a byla-li úspěšná pouze ve 4 z nich, lze uzavřít, že její úspěch ve věci činil 11 %, úspěch žalovaného 89 %, a žalobkyni proto stíhá povinnost nahradit žalovanému 78 % nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Poukaz žalovaného na § 150 o. s. ř. není případný, dle tohoto ustanovení lze pouze nepřiznat náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi, nelze však založit právo účastníka, který ve věci neměl plný úspěch, na plnou náhradu nákladů řízení. Žalovanému proto v řízení před soudem prvního stupně přísluší právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 78 %. Žalovanému vznikly ná