15 Co 458/2024-191 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci 1 275 390 Kč [výrok I], co do částky 164 610 Kč žalobu zamítl [výrok II] a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 383 882,80 Kč [výrok III].2. Žalobkyně se ve smyslu § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), domáhala vůči státu 1 440 000 Kč jako náhrady ušlého zisku v důsledku krizových opatření omezujících podnikání dle krizového zákona za účelem zamezení šíření infekčního onemocnění COVID-19.3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Měla za to, že stát neodpovídá za škodu způsobenou právním předpisem. Účelem § 36 krizového zákona je nahradit škodu výhradně v důsledku těch opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena na základě principu tzv. zvláštní oběti vůči konkrétní osobě nebo skupině osob. Při obecném vymezení adresátů by princip zvláštní oběti ztratil smysl a koncept náhrady škody a byl by racionálně i ekonomicky neudržitelný. Nahraditelná je přitom pouze škoda vzniklá při provádění krizového opatření, přičemž současně musí jít o škodu věcnou. Pojem věcná škoda je třeba vykládat v souvislosti s tím, jak je tento pojem upraven v zákoně o pojištění odpovědnosti, který byl přijímán ve stejném roce jako krizový zákon a sdílí podobnou terminologii. Věcnou škodu je proto pro účely krizového zákona nutné vykládat jako škodu vzniklou výhradně poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci, nikoliv ušlým ziskem. Tyto předpoklady v případě žalobkyně, která nárokuje právě ušlý zisk, nebyly naplněny.4. Původně soud prvního stupně rozsudkem z 10. 5. 2022, č. j. , číslo, , ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu z 6. 12. 2022, č. j. , spisová značka, , žalobu zcela zamítl. Oba jmenované soudy daly za pravdu žalované v tom, že předmětná krizová opatření představují obecnou právní regulaci dopadající na individuálně neurčený okruh osob, u které za škodu vzniklou jejím dodržováním stát dle žádného právního předpisu neodpovídá. Náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká pouze škody způsobené jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Žádné z krizových opatření přitom nebylo směřováno individuálně vůči žalobkyni.5. Obě zmíněná rozhodnutí následně Nejvyšší soud rozsudkem z 11. 10. 2023, sp. zn. , spisová značka, , zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S odkazem na svou předchozí judikaturu konstatoval, že odpovědnost státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona není omezena pouze na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, a není vyloučena ani tím, že se jedná o krizová opatření, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti, neboť zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v § 36 odst. 1 krizového zákona. Otázka, zda konkrétní krizová opatření, od nichž je odvozován vznik škody, byla či nebyla právními předpisy, tedy není pro právní posouzení odpovědnosti státu za škodu podstatná, neboť i svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu § 2 písm. c) krizového zákona. Pokud jde o pojem „provedení krizového opatření“ jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je pak třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace. Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu). V projednávané věci došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Účinky takových krizových opatření nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden, neboť od něj získala daná opatření potenciál způsobit škodu, a tento okamžik je tudíž nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona. Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. K tomu Nejvyšší soud dodal, že se soudy obou stupňů se dále musejí zabývat dalšími podmínkami odpovědnosti za škodu dle § 36 odst. 1 krizového zákona, tj. vznikem škody odškodnitelné dle krizového zákona a existencí příčinné souvislosti mezi jednotlivými krizovými opatřeními a vznikem škody.6. Soud prvního stupně věc znovu projednal a na základě nezměněných skutkových zjištění obsažených v bodech 5. až 11. dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Uvedl, že odpovědnost státu za škodu dle krizového zákona je dána, pokud bylo provedeno krizové opatření dle krizového zákona a v příčinné souvislosti s tím vznikla adresátu krizového opatření škoda. Škoda ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona představuje jakoukoliv ztrátu na majetku. Nejedná se pouze o škodu skutečnou (o kterou se hodnota majetku snížila), ale i o ušlý zisk (o který se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv měla). Vyloučení náhrady ušlého zisku nevyplývá ani z odst. 2 odkazovaného ustanovení, který udává pouze to, podle jakého předpisu se poskytuje náhrada, jde-li v daném případě o věcnou škodu. Nemá však vliv na možnost nárokovat také ušlý zisk dle odstavce prvního dotčeného ustanovení. Žalobkyni v souvislosti s provedením krizových opatření ušel zisk, jelikož kvůli nim nemohla uskutečnit několik turnusů škol v přírodě. Ušlý zisk soud na základě provedeného dokazování a návazných úvah vyčíslil na 1 317 120 Kč s tím, že od něj je nutné odečíst 41 730 Kč jako náhradu čerpanou žalobkyní v rámci státního kompenzačního programu. Proto žalobě vyhověl co do 1 275 390 Kč a ve zbytku ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).7. Žalovaná napadla rozsudek v rozsahu výroků I a III včasným odvoláním a navrhla, aby jej odvolací soud v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby jej měnil tak, že žaloba se zamítá. Zejména s odkazem na rozhodovací praxi odvolacího soudu v obdobných věcech namítala, že na základě historického výkladu dotčené právní úpravy nelze pod „škodu“ nahraditelnou dle § 36 krizového zákona zahrnout i ušlý zisk.8. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. Dle jejího názoru se pro výklad pojmu „škoda“ dle § 36 odst. 1 krizového zákona nabízí spíše srovnání s pracovněprávní úpravou2, jež pojem „věcná škoda“ rovněž užívá. V této souvislosti judikatura pojem „věcná škoda“ vykládá tak, že pod něj je třeba zahrnout veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z jiných dílčích nároků odškodnění. Je tedy možné odškodnit jakékoli zmenšení majetku poškozeného, které vzniklo v důsledku události, s níž zákon spojuje právo na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2/2019). Podle dalších odborných názorů s ohledem na celkovou koncepci krizového zákona, který není terminologicky přizpůsoben moderní civilistice, lze mít spíše za to, že krizový zákon používá pojem „věcná škoda“ ve významu, který mu dalo socialistické československé právo – jako protipól pojmu osobní škoda a jako ekvivalent k dnešnímu pojmu majetková újma nebo jen samotnému pojmu škoda zahrnujícímu i ušlý zisk (srov. MELZER, Filip. Poskytování náhrad za újmy vyvolané mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví po jejich zrušení. Bulletin advokacie, 2020, č. 6, s. 15-23).9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř. v rozsahu napadeném odvoláním, ve věci provedl jednání [§ 214 odst. 1 o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné.10. Podle § 36 krizového zákona:(1) Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.(2) Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.(3) Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů,28 pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu.(4) Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření neb