18 Co 252/2025-388 — Městský soud v Praze

1. Shora uvedeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 195 700 Kč s 15% úrokem z prodlení p. a. od 7. 1. 2023 do zaplacení (výrok I.). Zároveň rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část nespotřebované zálohy na náklady dokazování v částce 21 932 Kč (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na jejich náhradě 123 166 Kč (výrok III.).2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě podané dne 23. 1. 2023, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náhradu újmy protrpěné po plastické operaci – liposukci, kterou podstoupila u žalované dne 25. 9. 2020, neboť bezprostředně po probuzení po operaci cítila trýznivou ochromující bolest, která i přes její upozorňování byla tlumena pouze nedostatečným způsobem. Žalobkyně konkrétně tvrdila, že bezprostředně před operací informovala anesteziologa, že bolest po operaci špatně snáší. Přibližně ve 12:00 hodin se žalobkyně probrala po operaci a cítila paralyzující bolest. Následně byly žalobkyni až do 17. hodiny podávány léky proti bolesti, které neměly účinek. Žalobkyně byla v této době stále ochromena bolestí tak, že nemohla mluvit a opakovala jen „bolest, bolí to“. Žalobkyně plakala, sténala a lapala po dechu. Okolo 18:00 hodin se bolest zmírnila natolik, že žalobkyně již mohla mluvit.Žalovaná tak nepostupovala lege artis a způsobila žalobkyni újmu spočívající ve vytrpěné bolesti. Ke vzniku újmy došlo porušením povinnosti žalované jako poskytovatele péče dle § 2643 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ), postupovat s péčí řádného odborníka, která je blíže definována v zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen ZdravS), a obecně se označuje jako postup lege artis. Tento postup nebyl dodržen, když žalovaná neposkytla žalobkyni dostatečné množství léků tišících bolest. Žalobkyni tak vznikla újma na zdraví ve formě vytrpěné bolesti.Pro stanovení výše bolestného odkazovala žalobkyně na Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Jelikož žalovaná se orientuje na zahraniční klientelu a žalobkyně žije v , stát, , požadovala, aby byla odškodněna tak, aby náhrada bolestného vycházela z ekonomických podmínek v , stát, .3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby jako nedůvodné, neboť neporušila žádnou právní povinnost. Žalovaná nerozporovala, že dne 25. 9. 2020 se žalobkyně dostavila do zdravotnického zařízení žalované k předem plánovanému operačnímu výkonu liposukce. Žalovaná byla povinna poskytnout péči lege artis, a to jak podle smlouvy uzavřené s žalobkyní, tak v souladu s § 45 a § 31 ZdravS, podle kterého byla žalobkyně řádně poučena a informována o důsledcích podstupovaného zákroku a o tom, že podstupovaný zákrok přináší bolest.Žalovaná namítala, že žalobkyně na dotaz znalce uvedla, že každý měsíc užívá , lék, a , lék, (prášek na spaní). Tuto skutečnost však nesdělila ve zdravotnickém dotazníku, ačkoli pro toto sdělení měla prostor. Žalobkyně tak nesplnila svoji smluvní a zákonnou povinnost informovat ošetřujícího lékaře o dosavadním vývoji zdravotního stavu. Tvrzení žalobkyně, že byla ochromena bolestí, nenasvědčuje propouštěcí zpráva, kterou žalobkyně podepsala, ani záznamy vedené ve zdravotnické dokumentaci. Dále žalovaná mimo jiné namítala, že žalobkyně námitky k léčbě uplatnila až s dvouletým zpožděním prostřednictvím žaloby. Žalovaná je zdravotnické zařízení, které není placené ze zdravotního pojištění, má tedy maximální zájem na spokojenosti svých pacientů. Kdyby skutečně žalobkyně trpěla trýznivými bolestmi, zcela jistě by ji žalovaná tlumila. Žalovaná obhajovala zvolené dávkování léčivých látek s analgetickým účinkem jako preferovaný způsob náležité odborné péče, poukazovala na nesprávné zpracování znaleckého posudku a nesouhlasila se způsobem výpočtu náhrady bolestného.4. Soud I. stupně věc posoudil podle § 2636, § 2637, § 2943 odst. 1 a 2 a § 2645 zákona OZ a po provedeném dokazování dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 25. 9. 2020 smlouvu o péči o zdraví – zákroku liposukce oblasti břicha, boků, vnitřní strany stehen, paží a podbradku za úplatu. Žalobkyně podepsala informovaný souhlas s použitím narkózy i s poskytnutou zdravotní péčí, vyplnila taktéž zdravotní dotazník, v němž sdělila informace ohledně svého zdravotního stavu, které by mohly mít vliv na poskytovanou zdravotní péči. Předmětem řízení byly toliko výhrady k péči žalované po zákroku, když žalobkyni nebyla poskytnuta dostatečná léčba bolesti, takže vytrpěla mučivé bolesti.5. Ze zdravotnické dokumentace a ze znaleckých posudků , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, , i soudem ustanoveného , tituly před jménem, , jméno FO, vyplynulo, že žalované zdravotnické zařízení nepochybilo v nastavení analgezie na počátku operace i bezprostředně po ní. Tedy zvolené léčivé látky i konkrétně použité preparáty a formy byly použity správně, nebylo však využito maximálního možného analgetického efektu v rámci maximální denní dávky. Z výslechu znalce , tituly před jménem, , jméno FO, (i z výslechu svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, ) však vyplynulo, že reakce každého pacienta na analgezii je jiná. Nastavení léků, jejich použití i dávkování tak musí být uzpůsobeno každému jednotlivému pacientovi. Postup je proto takový, že v úvodu je nastavena obvyklá dávka příslušných léků v obvyklém případě uzpůsobená pacientovi (jeho tělesné hmotnosti, povaze zákroku, stavu atp.), tj. nikoli maximální, a toto nastavení se následně uzpůsobuje podle reakce pacienta. Podle znalce dávky léků měly být zvyšovány, popřípadě měla být nastavena kombinace léků proti bolesti, pokud žalobkyně i nadále trpěla bolestmi. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že toliko samotná skutečnost, že žalovaná nepřistoupila k maximálnímu dávkování, nepředstavuje její pochybení a postup non lege artis.Ohledně měření prožívané bolesti znalci vyšli z předpokladu, že vnímání bolesti pacientem je vždy subjektivní a nelze je objektivně zjistit, a proto tvrzení pacienta o vnímání bolesti je považováno vždy za věrohodné. Dávkování léků je proto třeba vždy uzpůsobovat tvrzením pacienta o jeho vnímání bolesti. Ze zdravotnické dokumentace žalované nevyplývá, že by si žalobkyně stěžovala na bolest. Znalec , tituly před jménem, , jméno FO, v tomto směru žalované vytkl pouze to, že v dokumentaci není pacientem podepsané subjektivní hodnocení vnímané bolesti (VAS) na škále od 1 do 10. Zaznamenávání subjektivního vnímání bolesti pacientem přitom znalec označil za dobrou praxi zdravotnických zařízení. Jinak si nedokáže představit, že by se personál žalované neptal žalobkyně na to, jak se jí daří. Starostlivost zdravotních sester žalované o žalobkyni vyplynula jak ze zdravotnické dokumentace, v níž jsou zaznamenány pravidelné kontroly, tak i z výpovědí svědkyň , jméno FO, a , jméno FO, .Soud I. stupně vzal proto v úvahu, že vnímání bolesti pacientem je vždy subjektivní a nastavení dávkování léků proti bolesti provádí zdravotnický personál v návaznosti na to, jakým způsobem reaguje pacient na nastavenou léčbu a zda si stěžuje na bolest, či nikoliv. Žalovaná by se tak dopustila pochybení (postupovala by non lege artis) pouze v případě, že by žalobkyně sdělovala ošetřujícímu personálu, že trpí silnou bolestí, a žalovaná by na tyto její stížnosti nereagovala.Z provedeného dokazování (zejména z čestného prohlášení svědkyně , jméno FO, ), ale i z výpovědi žalobkyně, přitom vyplynulo, že žalobkyně si nestěžovala na nesnesitelnou míru bolesti. Nejsilnější vnímání bolesti zažila žalobkyně bezprostředně po operaci, tj. v době, kdy i dle znalce , tituly před jménem, , jméno FO, bylo nastavení léků proti bolesti vyhovující. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že pokud jde o její popisované vnímání bolesti, vycházela částečně z toho, co jí bylo řečeno spolu pacientkou , jméno FO, o době bezprostředně po zákroku, neboť bezprostředně po operaci nebyla při plném vědomí. Ve zdravotnické dokumentaci není zaznamenáno, že by si stěžovala na bolest, rovněž svědci v řízení vyslechnutí neuváděli, že by si žalobkyně nějakým zásadním způsobem stěžovala. Objektivně přitom nebyl důvod, aby žalovaná v případě, že by si žalobkyně stěžovala na nepřiměřenou bolest, nezareagovala upravením medikace. Pokud žalobkyně skutečně vnímala silnou bolest, tuto skutečnost žalované zjevně nesdělila, a nedala jí tak možnost upravit nastavení analgezie.Za této situace však nelze shledávat pochybení v tom, že žalovaná nezvyšovala dávkování použitých léků proti bolesti, když neměla informace o tom, že by toto dávkování nebylo dostatečné. Žalované by tak dle názoru znalce bylo možné vytknout pouze to, že nenechala žalobkyni zaznamenat její vnímání bolesti na vizuální analogové škále. K tomu však soud I. stupně uvedl, že taková povinnost nevyplývá z právních předpisů a neměla by žádný dopad na provedenou léčbu, pouze by us