20 Co 326/2025-116 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhal na žalované zaplacení 151 780 746,55 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 600 Kč. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, a ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, o zajištění jejího majetku coby výnosu z trestné činnosti v rámci jejího trestního stíhání, vedeného na základě usnesením , Orgán veřejné moci, ) ze dne , datum, pro zločin , podezřelý výraz, podle § 216 odst. 1 a 5 písm. c) trestního zákoníku. Nárok opíral o úvahu o nesprávném postupu Vrchního soudu v Praze, který se v rámci uvedených rozhodnutí nezabýval otázkou pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce k souhlasu se zahájením trestního stíhání z pohledu čl. 22 Nařízení rady (EU) 2017/1939 ze dne 12.10.2017 (Nařízení), jež podle názoru žalobkyně nebyla dána. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyně nepodala proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost coby opravný prostředek, a zdůraznila, že , Orgán veřejné moci, ani civilní soud nemůže zasahovat do probíhajícího trestního stíhání a posuzovat činnost orgánů činných v trestním řízení z hlediska správnosti jejich postupů a závěrů.2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavci 3 rozsudku (odpovídajících shora uvedenému průběhu trestního řízení žalobkyně), při nespornosti skutečnosti, že uvedená rozhodnutí nebyla zrušena a na podkladě §§ 7 odst. l, 8 odst. l a 3 a 13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3856/2017–181 dovodil, že žalobkyně se mohla domáhat zrušení rozhodnutí , Orgán veřejné moci, u Nejvyššího soudu, vcož neučinila. Dále s odkazem na čl. 4 Nařízení dovodil, že námitka nedostatku pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce není důvodná. Uzavřel, že ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a proto nebyla splněna základní podmínka pro odpovědnost žalované za škodu podle náhradového zákona. Žalobu proto zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. l zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení.3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci. S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU poukázala na to, že porušení práva unie soudem v tzv. posledním stupni tvoří samostatnou skutkovou podstatu, která není totožná s odpovědností státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím podle náhradového zákona. Česká republika v tomto směru nepřijala účinnou legislativu, umožňující kompenzaci škody za porušení unijních předpisů, avšak Nejvyšší soud ve své judikatuře (rozhodnutí sp.zn. , spisová značka, , sp.zn. , spisová značka, , sp.zn. , spisová značka, ) dovodil, že jde o samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, pro níž se náhradový zákon použije pouze přiměřeně, a že stát odpovídá za újmu způsobenou rozhodnutí soudu v posledním stupni, i když nebylo pro nezákonnost zrušeno. Žalobkyně zdůraznila, že proti uvedeným rozhodnutím , Orgán veřejné moci, nebyl přípustný opravný prostředek, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu, a byla tak rozhodnutími v posledním stupni. Žalobkyně nemohla využít ani institutu Ústavní stížnosti, které již ve (své trestní) věci podala, ale byly odmítnuty s poukazem na počáteční fázi řízení. Žalobkyně setrvala na názoru, že Vrchní soud v Praze se měl v rámci přezkumu zajišťovacích rozhodnutí zabývat otázkou pravomoci evropského veřejného žalobce činit ve věci procesní úkony, jak podrobně rozvedl ve svém žalobním návrhu, což vyplývá z čl. 42 odst. 1 a Čl. 5 odst. 3 Nařízení ve spojení s §147 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a rozhodl „ze Vrchní soud v Praze usneseními sp. zn. , spisová značka, , sp.zn. , spisová značka, , sp.zn. , spisová značka, mnohačetně porušil právo Unie a proto existuje odpovědnostní vztah České republiky z tohoto porušení“ a o nákladech řízení a věc „postoupil“ soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnila.4. Z odvolání žalobkyně se podává odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a v rámci ústního jednání v nepřítomnosti omluvené žalované v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. a odvolání neshledal, přes argumentační deficit napadeného rozhodnutí, důvodným. Žalobkyni lze přisvědčit v námitce, že soud I. stupně rezignoval na posouzení věci ve smyslu jí zmíněné judikatury Nejvyššího soudu a Nařízení a rovněž tak jeho závěr, že žalobkyně „se mohla domáhat zrušení usnesení u Nejvyššího soudu“, je nesprávný. Jak vyplývá z poučení, obsaženého v uvedených usneseních , Orgán veřejné moci, v souladu s § 265a odst. l a 2 trestního řádu, dovolání proti těmto rozhodnutí nebylo přípustné (dovoláním v trestním řízení lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé v druhém stupni).5. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je přesto nedůvodný. Podle článku 42 Nařízení procesní úkony , Orgán veřejné moci, , které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem. Jak uvedl , Orgán veřejné moci, v žalobcem napadaných usneseních, tento soud není obecně orgánem vykonávajícím dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a nepřísluší mu bez návrhu prověřovat, zda , Orgán veřejné moci, postupuje v souladu s evropskou legislativou. Žalobkyně nemůže pochybení , Orgán veřejné moci, ve vztahu k zajištění svého majetku dovozovat z citovaného čl. 42 Nařízení, neboť tento soud v namítaných usneseních neprováděl přezkum žádného procesního úkonu tohoto žalobce. K zahájení trestního stíhání žalobce došlo, jak je mezi stranami nesporné, usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, . Předmětem přezkumu Vrchního soudu v Praze v rámci jeho výše uvedených usnesení bylo pouze zajištění majetku žalobkyně podle § 79a trestního řádu a nikoliv samotné zahájení trestního stíhání žalobkyně podle § 160 trestního řádu. V jeho rámci se tedy nemohl zabývat pravomocí evropského veřejného žalobce a tím, zda svým souhlasem s trestním stíháním žalobkyně postupoval v souladu s Nařízením. Taková okolnost by mohla být zkoumána jen v rámci posuzování správnosti rozhodnutí NCOZ o zahájení trestního stíhání, ve stížnosti proti němuž (§ 160 odst. 7 trestního řádu) měla být námitka nedostatku Úřadu evropského veřejného žalobce k souhlasu k zahájení trestního stíhání žalobkyně uplatněna a v závislosti na rozhodnutí o ní by žalobkyně mohla uplatnit nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. Je však otázkou, zda by trestní stíhání žalobkyně nebylo zahájeno i bez souhlasu uvedeného úřadu, tedy zda má tento souhlas v daném případě pro toto trestní stíhání a na ně navazující zajištění majetku žalobkyně stěžejní význam. K tomu odvolací soud podotýká, že v obecné rovině nedisponuje soud v občanském soudním řízení pravomocí, která by mu umožňovala přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení.6. Z popsaných důvodů shledal odvolací soud napadený rozsudek v jeho konečném závěru věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 142 odst. 1 o. s. ř. výkladem a contrario ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť procesně úspěšné žalované v této fázi řízení náklady nevznikly.