21 Co 200/2025-189 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 700 Kč od 12. 1. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 37 300 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 6 621 Kč (výrok III).2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Svou žalobu odůvodnila tím, že žije v bytě, který se nachází v bytovém domě na adrese , Jméno žalovaného B, , adresa, (dále jen „bytový dům”), jehož součástí jsou společné prostory, mezi které patří společný sklep. Žalovaný je sousedem žalobkyně. Žalobkyně měla ve sklepě po několik měsíců uschované indigově modré historické pružinové matrace (6 ks) a přehoz s výplní – tzv. čabraka (1 ks) k pohovce z období První republiky (dále společně jen „matrace”), které žalovaný v dubnu 2023 odnesl a vyhodil. Žalobkyni tím byla způsobena škoda ve výši 50 000 Kč, z níž částka 42 000 Kč představuje náklady na zhotovení nových matrací. Částka 8 000 Kč představuje cenu zvláštní obliby, neboť žalobkyně má na pohovku vzpomínky z dětství a k matracím, které se v rodině žalobkyně dědily z generace na generaci, má unikátní citovou vazbu.3. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Namítl, že žalobkyně neprokázala aktivní věcnou legitimaci k matracím. Dále namítl nedostatek pasivní legitimace, když žalobkyně neprokázala, že to byl právě žalovaný, kdo matrace vyhodil. Uvedl, že není jedinou osobou, která měla přístup do společných částí domu, ani osobou zodpovědnou za správu domu. Manžel žalobkyně jako tehdejší předseda společenství vlastníků jednotek bytového domu (dále jen „SVJ“) vyzval dne 22. 6. 2021 všechny spoluvlastníky k vyklizení sklepa z důvodu rekonstrukce.4. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že svědek , jméno FO, spolu s manželem žalobkyně umístil do sklepa svou starou postel s matrací a v době, kdy byl v zahraničí, požádal SVJ o zpřístupnění sklepa. Předseda SVJ odkázal svědka , jméno FO, na žalovaného, který též disponoval klíčem od sklepa. Z e-mailové komunikace mezi žalovaným a svědkem , jméno FO, soud zjistil, že žalovaný vyhodil do velkoobjemového kontejneru na odpad postele svědka , jméno FO, , jednu umístěnou ve třetím patře bytového domu a jednu ve sklepě. Jazykovým a logickým výkladem e-mailové konverzace žalovaného a svědka , jméno FO, (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku) dovodil, že žalovaný vyhodil ze sklepa kromě postele a k ní náležející matrace ještě jiné matrace, a to matrace, jež byly součástí historické pohovky ve vlastnictví žalobkyně. Uvedené zcela koresponduje s tím, že k vyhození matrací došlo dne 27. 4. 2023, kdy konstrukce pohovky byla u čalouníka a matrace byly opřeny o postel svědka , jméno FO, . Znalkyně stanovila obvyklou cenu matrací s přihlédnutím k běžnému opotřebení a jejich historické hodnotě celkem na cenu 9 500 Kč. V řízení bylo prokázáno, že pohovka spolu s matracemi byla umístěna ve sklepě, který byl nejprve volně přístupný všem obyvatelům domu, pohovka ani matrace nebyly nijak chráněny, spolu s nimi se ve sklepě nacházel stavební materiál a prach, tři opěrné matrace byly umístěny na zemi.5. Po právní stránce posoudil věc podle § 2951, § 2955, 2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Při stanovení výše škody vycházel soud z obvyklé ceny stanovené znalkyní. Žalobkyně se domáhala úhrady částky 42 000 Kč s ohledem na cenovou nabídku čalounictví za vyhotovení matrací. Soud prvního stupně úvaze žalobkyně nepřisvědčil. Vyšel z obvyklé ceny matrací stanovené znaleckým posudkem, kterou s odkazem na odbornou literaturu navýšil o jednu třetinu na konečnou částku 12 700 Kč. Žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala ceny zvláštní obliby ve výši 8 000 Kč, shledal zcela nedůvodnou vzhledem ke způsobu skladování matrací a péče o ně. Žalobkyni vzniklo právo požadovat společně s náhradou škody též úroky z prodlení z přiznané částky podle § 1970 o. z.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), s odůvodněním, že žalobkyně byla v řízení úspěšnější než žalovaný. Při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty 20 700 Kč a po odečtení úspěchu žalovaného přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22,71 % z celkových nákladů žalobkyně.7. Žalobkyně podala proti výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně odvolání z důvodu podle § 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř, jelikož shledala nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasila se způsobem, jakým soud prvního stupně dospěl ke stanovení výše náhrady škody. Považovala za zásadní požadavek dle § 2969 o. z., podle něhož se při stanovení náhrady škody musí zohlednit to, co poškozený musí účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Přiznáním náhrady škody pouze ve výši obvyklé ceny se nepříznivé důsledky přenesly na žalobkyni. Uvedla, že v posuzovaném případě se nejedná o opravu věci, ale o její kompletní náhradu z důvodu jejího zničení. K tomu odkázala na závěry Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020, dle kterého za situace, kdy si věc plně udržela svoji užitnou hodnotu a není dost dobře možné pořídit odpovídající použitou věc, má poškozená právo na peněžitou náhradu, která odpovídá pořizovacím nákladům na novou věc. Náklady na pořízení nových matrací a čabraky doložila žalobkyně vyčíslením materiálu a práce čalouníkem ve výši 42 000 Kč. Vyhozené matrace nejsou běžně sehnatelné, měly atypické rozměry, výplň a materiál, z pohledu dnešních výrobních postupů nejsou zcela nahraditelné. Žalobkyně nemá možnost nahradit odcizené věci obdobně opotřebenými, zakoupení nových matrací a čabraky je jediným možným postupem. Cena nově vyrobených matrací a čabraky je proto skutečnou škodou na zničených věcech. K ceně zvláštní obliby uvedla, že k pohovce měla citový vztah, z důvodu velikosti nebylo možné ji před renovací umístit do bytu, proto ji uskladnila do společných prostor domu. V době covidové nebylo jednoduché sehnat renovátora, proto ve sklepě zůstala delší dobu. Dále argumentovala tím, že žalovaný věci žalobkyně vyhodil ze svévole. Žalovaný donutil žalobkyni a celou rodinu se z jejich vlastního bytu odstěhovat, což svědčí o jeho záměru vyhodit věci úmyslně ze škodolibosti. K nákladům řízení namítla, že v projednávané věci závisela výše plnění na závěrech znaleckého posudku, základ nároku byl shledán důvodným. Proto navrhla, aby odvolací soud ve výroku II a III rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, a uložil žalovanému uhradit náhradu nákladů řízení v plné výši.8. Žalovaný podal proti výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně odvolání z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Předně namítl, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, její tvrzení ohledně vlastnického práva k matracím nejsou konzistentní, její vlastnické právo potvrdil jen její manžel. Dále namítl nedostatek pasivní legitimace, neboť žalovaný jednal jako člen výboru společenství vlastníků bytového domu. Soud prvního stupně se s námitkami žalovaného ohledně aktivní i pasivní legitimace a odpovědností statutárního orgánu právnické osoby nijak nevypořádal. V řízení nebylo prokázáno, že by matrace vyhodil žalovaný. Nebylo předloženo jeho uznání, soud se nezabýval možností omylu na straně žalovaného, přestože ten popsal, že neměl tušení, že matrace nepatří k posteli svědka , jméno FO, . Žalovaný dále podal námitky proti znaleckému posudku. Znalkyně ani soud prvního stupně se nevypořádali s faktem, že dva oslovení znalci se vyjádřili tak, že pohovka má nulovou hodnotu. Znalecký posudek vykazuje faktické nedostatky, vychází výhradně z hypotetického stavu a z tvrzení žalobkyně. Žalovaný trvá na tom, že posudek je nepřezkoumatelný. Podotkl, že soud prvního stupně v odůvodnění výše odškodnění odkazuje na ustálenou judikaturu a zahraniční praxi, k této úvaze však nenabízí konkrétní rozhodnutí. Současně neuvádí, proč uvedená úprava odpovídá českým poměrům, tato úvaha soudu je proto nepřezkoumatelná. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně vyšel z hodnoty všech matrací a čabraky, když žalobkyně nikdy neuplatnila nárok na kompenzaci za čabraku. K odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení namítl, že soud prvního stupně vyšel z nesprávné tarifní hodnoty, když k přisouzené částce ve výši 12 700 Kč připočetl i cenu zvláštní obliby ve výši 8 000 Kč, kterou však žalobkyni nepřiznal. Tento postup neodůvodnil. Nesouhlasil s výpočtem soudu prvního stupně a závěrem uvedl, že náklady řízení náleží v poměrné části žalovanému, který byl v řízení úspěšný ze 75 %. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a III tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je