58 Co 263/2025-168 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 317,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 9. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 32 743 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení s tím, že její právní předchůdkyně , jméno FO, , dříve , jméno FO, uzavřela s právním předchůdcem žalované společností , právnická osoba, . smlouvu o úvěru dne 1. 2. 2010, na jejímž základě byla , jméno FO, poskytnuta částka 10 000 Kč. Na základě smluvních podmínek měla dlužnice vrátit ve 13 měsíčních splátkách celkem 16 250 Kč, úroková sazba převyšovala 93 % p. a. a RPSN činilo 199,70 %. Úvěrová smlouva byla zajištěna řadou smluvních sankcí v neprospěch dlužníka. Pohledávky úvěrující společnosti z této smlouvy byly vymáhány v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, na základě exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 22. 7. 2011, č.j. , číslo, . Exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 25. 10. 2021, č.j. , spisová značka, , z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, a tudíž nedostatku pravomoci rozhodce v dané věci. Na základě úvěrové smlouvy bylo právnímu předchůdci žalované plněno celkem 100 272,55 Kč (před zahájením exekuce a v jejím průběhu), právní předchůdkyni žalobkyně přitom byla poskytnuta pouze částka 10 000 Kč. Vzhledem k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy náleží právní předchůdkyni žalované pouze částka 10 000 Kč (jistina) a částka 8 955,22 Kč (úrok z prodlení z částky 10 000 Kč za dobu od 2. 2. 2010 do 10. 12. 2021), celkem 18 955,22 Kč. Žalobkyně se tak domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi touto částkou a částkou, která byla právní předchůdkyni žalované vyplacena (100 272,55 Kč).3. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobkyně o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, poukázala na to, že byla zkoumána úvěruschopnost dlužníka, přestože taková povinnost v té době úvěrujícímu dosud nesvědčila, úrok ve výši 20 % ročně považovala za přiměřený. Z opatrnosti vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.4. Soud I. stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdce žalované coby věřitel uzavřel dne 1. 2. 2010 úvěrovou smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně coby dlužníkem dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na jejímž základě byla věřitelem dlužníkovi poskytnuta částka 10 000 Kč. Mezi smluvními stranami bylo sjednáno, že poskytnutá částka úvěru bude splácena s navýšením o sjednaný poplatek 6 250 Kč třinácti měsíčními splátkami po 1 250 Kč. Vzhledem k tomu, že se dlužnice dostala do prodlení, zahájila právní předchůdkyně žalované rozhodčí řízení, v němž byl vydán rozhodčí nález, který byl exekučním titulem v následně zahájeném exekučním řízení. Exekuce byla zastavena usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 25. 10. 2021, č. j. , spisová značka, , exekuční soud shledal exekuci nepřípustnou ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s ohledem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku, potažmo nedostatek pravomoci rozhodce rozhodovat o sporu mezi účastníky. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 12. 2021. Soud I. stupně se ztotožnil se závěrem exekučního soudu ohledně absolutně neplatné rozhodčí doložky a nezpůsobilosti rozhodčího nálezu coby exekučního titulu a dále dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva se zjevně příčí dobrým mravům, a to s ohledem na významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran úvěrové smlouvy v neprospěch dlužníka v postavení spotřebitele. Soud I. stupně vycházel z toho, že poskytnutá jistina 10 000 Kč měla být vrácena s navýšením o 6 250 Kč (62,5 % poskytnuté částky). Byť byl ve smlouvě uveden úrok 20 %, ze smlouvy vyplývala povinnost dlužníka zaplatit výše uvedený poplatek, který soud I. stupně posoudil rovněž jako úplatu za půjčení peněz, tedy v podstatě kapitalizovaný úrok. Soud I. stupně přitom poukázal na to, že daný poplatek byl sjednán za činnosti spojené s poskytnutím půjčky, které nijak nevybočovaly z běžné činnosti poskytovatele úvěrů. Pokud měla být vrácena částka představující 162,5 % poskytnuté částky, posoudil soud I. stupně sjednané úroky jako zjevně nepřiměřené, přesahující úrokovou míru v té době obvyklou. Pro úplnost poukázal i na zjevně nepřiměřenou výši RPSN 199,7 %. Významnou nerovnováhu v postavení smluvních stran shledal i v množství a výši sjednaných smluvních pokut v neprospěch dlužníka spotřebitele, v této souvislosti poukázal na částku vymoženou v exekučním řízení téměř 100 000 Kč. Úvěrovou smlouvu tak shledal absolutně neplatnou dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v rozdílu mezi vzájemnými plněními posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. jako plnění, jehož právní důvod odpadl a shledal jej opodstatněným, a to včetně úroků z prodlení s odkazem na § 1970 o. z. Námitku promlčení důvodnou neshledal. Vycházel přitom z toho, že úvěrová smlouva byla uzavřena dle obch. zák., je tak třeba aplikovat promlčecí lhůtu čtyřletou dle § 397 obch. zák. Počátek běhu této promlčecí doby se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu odvíjel od právní moci usnesení o zastavení exekuce, tj. od 10. 12. 2021, do podání žaloby dne 21. 10. 2024 tak dosud neskončil. Soud I. stupně přitom odkázal na shodné závěry dalších soudů v obdobných věcech.5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení za soudní poplatek a náklady právního zastoupení podrobně specifikované v bodu 26 odůvodnění napadeného rozsudku.6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné blanketové odvolání, které následně doplnila. Uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně ohledně neplatnosti úvěrové smlouvy. Poukázala na ust. § 499 obch. zák. umožňující sjednání úplaty za poskytnutí úvěru s tím, že tuto úplatu nelze zaměňovat s úroky z úvěru. Poukázala na to, že smlouvou byl sjednán úrok 20 % p. a., přitom obvyklá úroková míra u bankovních subjektů tehdy činila 14,66 %. V této souvislosti poukázala na judikaturu, která za odporující dobrým mravům považuje úrokovou míru převyšující až trojnásobně běžnou úrokovou míru. O takový případ se v dané věci nejednalo. Vytýkala soudu I. stupně, že posuzoval úvěrovou smlouvu jako celek, pokud některá ujednání považoval za nepřiměřená, měl je posuzovat odděleně. Za nepřiměřenou nepovažovala ani smluvní pokutu, poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce přiměřenosti výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním. V této souvislosti poukázala i na rizikovost úvěru v porovnání s úvěrem v bankovním sektoru. Nesouhlasila s tím, že je platnost úvěrové smlouvy uzavřené před 15 lety posuzována dnešní optikou. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně ohledně počátku běhu promlčecí doby, nesouhlasila se závěrem, že ochuzený se spolehlivě dozví o vzniku bezdůvodného obohacení až okamžikem právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce. Namítala, že zastavením exekuce získá ochuzený vědomost pouze o nezpůsobilosti exekučního titulu, nikoliv o (ne)platnosti závazku, který byl vymáhán. Pravomocné rozhodnutí o tom, zda je úvěrová smlouva absolutně neplatná, bude vydáno až v tomto řízení, ochuzený dosud tak spolehlivě neví, zda mu právo na vydání bezdůvodného obohacení náleží. Odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19, v němž byl učiněn závěr o tom, že povinný nemá otálet s požadavkem na vrácení vymoženého plnění v případě zastavení exekuce z důvodů, které se vztahují k počátkům smluvních vztahů, jako je tomu v daném případě. Počátek běhu promlčecí doby se tak měl v daném případě odvíjet od okamžiku, kdy fakticky došlo k přeplacení finanční částky poskytnuté na základě neplatné úvěrové smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně tak mohla vedle exekučního řízení zahájit i řízení o vydání bezdůvodného obohacení. Namítala, že povinný při přeplácení jistiny (nejpozději při podání návrhu na zastavení exekuce) předpokládal neplatnost úvěrové smlouvy a ve stejném postavení byl v době pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce. Okamžik právní moci zastavení exekuce nepovažovala pro běh promlčecí doby za podsta