72 Co 260/2025-75 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 61 842 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 45 109,48 Kč s úrokem ve výši 7,5 % ročně z této částky od 14. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 95 934,19 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že žalovaný jí dluží na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, k účtu č. , č. účtu, (dále jen „smlouva o úvěru“), zažalovanou částku.3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že zmíněnou úvěrovou smlouvou žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč. Poté žalovaný zaplatil žalobkyni 42 splátek po 2 099 Kč, tj. celkem tedy částku ve výši 88 158 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dohodnuté splátky úvěru neplatil včas a v dohodnuté výši, žalobkyně úvěr ke dni , datum, učinila splatným a vyzvala žalovaného, aby jí zaplatil částku 105 656,31 Kč.4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně právně posoudil podle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a s odkazem na soudní judikaturu předně uvedl, že ověření úvěruschopnosti žalovaného pouhým nahlédnutím do dostupných databází obchodního informačního systému nebylo způsobilé vypovídat o skutečné majetkové situaci žalovaného a jeho schopnosti splácet úvěr. Pakliže žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy neprověřila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému, aby vrátil žalobkyni pouze částku odpovídající výši skutečně poskytnutého úvěru, kterou doposud nesplatil, tedy částku 61 842 Kč, a ve zbývající části žalobu zamítl. K možnostem žalovaného jakožto spotřebitele vrátit jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti, a proto soud prvního stupně dovodil, že dobou dostatečnou (k zaplacení dluhu žalobkyni) je lhůta tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ale pouze proti části výroku o věci samé (výrok II) týkající se zákonného úroku z prodlení z částky 61 842 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení. Žalobkyně v odvolání soudu prvního stupně předně vytkla, že porušil princip rovnosti účastníků před soudem (článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 o. s. ř.). Byl to totiž žalovaný, kdo při vědomí svých schopností vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení, měl tvrdit a dokazovat, v jaké situaci se nachází. Pakliže však žalovaný zůstal procesně pasivní a svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení žádným způsobem netvrdil ani neprokazoval, soud prvního stupně neměl suplovat jeho pasivitu. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , rozsudek , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , které dovodily opodstatněnosti požadavku na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobkyně proto výsledně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně ode dne , datum, z částky představující bezdůvodné obohacení.6. Odvolací soud z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. Takto rozhodl při jednání konaném v nepřítomnosti řádně a včas předvolaného žalovaného, který svou neúčast na nařízeném odvolacím jednání neomluvil a o odročení tohoto jednání nežádal (§ 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř.).7. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož vyvodil i správné právní závěry. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, je absolutně neplatná, žalovanému (v postavení spotřebitele) vznikla povinnost vrátit žalobkyni v době přiměřené jeho možnostem a bez veškerých dalších smluvních nároků věřitele nesplacenou část částky, kterou mu na základě neplatné smlouvy poskytla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).8. Se žalobkyní pak lze souhlasit pouze v tom, že plnění z neplatné smlouvy bývá vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první a § 2991 odst. 2 o. z.). V daném případě však jde o vypořádání neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když na daný případ aplikoval § 87 odst. 1 a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální úpravou ve vztahu ke zmíněné obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Smyslem této speciální úpravy je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je toto speciální vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy také výrazem ochrany spotřebitele, který není povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny tedy nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele (protože pro spotřebitele mohou vzniknout problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru).9. Pokud tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení s vrácením nesplacené jistiny od výzvy věřitele k plnění (jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku) a věřiteli tudíž nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny je proto třeba určit buď dohodou účastníků nebo ji založí soud svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že do této doby není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, věřitel není oprávněn žádat nejen smluvní úroky, poplatky nebo smluvní pokuty sjednané absolutně neplatnou smlouvou, ale ani úrok z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. 33 Cdo 3675/2021).10. Odvolací soud proto dospěl k jinému závěru, než krajské soudy v žalobkyní nabízených případech ke srovnání (, Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), přičemž se řídil citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Odvolací soud rovněž neshledává přiléhavým odkaz žalobkyně na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když tyto vycházejí ze skutkového základu odvíjejícího se od spotřebitelské smlouvy uzavřené dne , datum, , na který nelze § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, aplikovat.11. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku II, a to ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky představující bezdůvodné obohacení, tj. z částky 61 842 Kč, počítaný od 30. 8 2024 do zaplacení, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).12. S přihlédnutím k tomu, že rozsudek prvostupňového soudu nebyl ve vyhovujícím výroku o věci samé odvoláním dotčen, nepodléhal proto přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a contrario, protože procesně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.