12 Co 336/2025-63 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 68 238 Kč (výrok I). Žalobu zamítl se co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 9 620,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za dobu od 25. 10. 2024 do 28. 1. 2025 ve výši 2 197,83 Kč, s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 76 858,01 Kč od 29. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 76 858,01 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení (výrok II) a nakonec rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 372,60 Kč. (výrok III).2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 77 858,01 Kč s příslušenstvím z důvodu nesplaceného úvěru. Dne 7. 3. 2024 uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru č. , číslo, na částku 80 000 Kč. Před podpisem smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného z výpisu z jeho bankovního účtu, z vlastních tvrzení žalovaného o výdajích a z jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem a prostřednictvím registrů. Žalovaný od 25. 11. 2024 přestal úvěr splácet, proto byl úvěr dne 29. 1. 2025 zesplatněn. Ke dni zesplatnění dlužil žalovaný jistinu ve výši 76 858,01 Kč, nesplacený smluvní úrok z úvěru ve výši 2 197,83 Kč za dobu od 25. 10. 2024 do 28. 1. 205 a smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nic neuhradil, ani po předžalobní výzvě podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud I. stupně k následujícím skutkovým zjištěním. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného tak, že z úvěrové zprávy zjistila, že má 7 úvěrů a 5 kreditních karet, přičemž žádný úvěr nebyl po splatnosti. Na základě jeho tvrzení a výpisu z účtu vyhodnotila jeho disponibilní měsíční příjem na částku 19 947 Kč. Žalovaný uvedl příjem ve výši 48 000 Kč a výdaje ve výši 36 000 Kč (z toho 22 608 Kč připadalo na splátky jiných úvěrů) a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 40 000 Kč. Z jeho bankovního výpisu z účtu vyplýval příjem ve výši cca 47 000 Kč měsíčně, nájemné činilo 17 885 Kč, dále z výpisu vyplývaly velmi vysoké měsíční obraty s nízkými koncovými zůstatky. Žalovaný dne 7. 3. 2024 uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru na částku 80 000 Kč s poplatkem ve výši 1 600 Kč, úrokem ve výši 10,99 % ročně, měsíční splátkou ve výši 1 466 Kč, smluvní pokutou ve výš 500 Kč za každou opožděnou splátku a možností zesplatnění celého úvěru v případě prodlení. Splatnost splátek byla dodatkem změněna na 25. den v měsíci. Smlouva byla podepsána prostřednictvím SMS zprávy. Úvěr byl téhož dne vyplacen. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 25. 5. 2024, a od 25. 10. 2024 již neplatil ničeho. Celkem uhradil částku ve výši 11 762 Kč. Dluh byl dopisem ze dne 29. 1. 2025 zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužných částek do 7. 2. 2025.5. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a na ust. § 86 odst. 1 a 2, § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) konstatoval, že smlouva o spotřebitelském úvěru je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná, protože žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Ačkoli žalovaný doložil příjmy výpisem z účtu a žalobkyně ověřovala jeho tvrzení oproti údajům v registrech, jeho skutečné výdaje z výpisu z účtu neodpovídaly jeho tvrzením, neboť ve skutečnosti byly pohyby na jeho účtu velmi vysoké s velmi nízkými konečnými zůstatky. Z výpisu též vyplynulo, že žalovaný má další účet, což ukazuje, že žalobkyně neposoudila jeho majetkové poměry úplně a dostatečně. Podle judikatury Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie musí být úvěruschopnost zkoumána řádně a nesmí být založena na nepodložených tvrzeních žadatele, přičemž případné nejasnosti je nutné odstranit. Žalobkyně na základě uvedených údajů tak nemohla spolehlivě dospět k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr dlouhodobě splácet, zejména s ohledem na jeho další závazky. Protože baly smlouva neplatná, žalobkyni nemohl vzniknout nárok na úroky, poplatky ani smluvní pokuty. Prokázáno však bylo, že žalovaný přijal od žalobkyně částku ve výši 80 000 Kč a že žalobkyni uhradil částku ve výši 11 762 Kč. Bezdůvodné obohacení na jeho straně tak činí 68 238 Kč a žalovaný je povinen ho žalobkyni vydat. Žalobě proto bylo vyhověno pouze v této výši a ve zbytku předmětu řízení byla zamítnuta. Soud určil splatnost částky na tři dny, protože žalovaný byl v řízení převážně pasivní a k dispozici nebyly žádné jiné podklady, které by odůvodňovaly jinou splatnost.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že žalobkyně byla procesně úspěšná co do 87,60 % předmětu řízení (68 238 Kč z 77 858,01 Kč) a má tedy právo na náhradu nákladů v rozsahu 75,20 % (87,60 % – 12,40 %).7. Žalobkyně podala včasné odvolání do výroku I a do zamítavého výroku II, v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně.8. V odůvodnění odvolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, který aplikoval § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a v důsledku toho žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení. Podle žalobkyně soud I. stupně chybně předpokládal, že spotřebitel není schopen splnit dluh bez zbytečného odkladu. Splatnost bezdůvodného obohacení se totiž řídí obecným pravidlem dle § 1958 odst. 2 o. z. podle něhož je dlužník povinen plnit bez zbytečného odkladu po výzvě, ledaže prokáže své omezené možnosti splácení. Podle žalobkyně je tedy na spotřebiteli, aby tvrdil a prokázal, že nemůže dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě a soud za něj tuto argumentaci nemůže nahrazovat. Namítala, že povinnost žalovaného vrátit poskytnutou jistinu tak nevznikla až rozhodnutím soudu, nýbrž již na základě výzvy k plnění ze dne 29. 1. 2025. Soud I. stupně tak podle žalobkyně neúplně zjistil skutkový stav, protože žalovaný byl po celé řízení nečinný a nepředložil žádné důkazy o svých majetkových poměrech. Přesto soud I. stupně automaticky presumoval jeho neschopnost zaplatit dluh a nepřiznal žalobkyni úrok z prodlení, což žalobkyně považovala za nepřiměřené zvýhodnění žalovaného. Žalobkyně se opírala o judikaturu Nejvyššího soudu a dalších soudů, z níž dovozovala, že zvláštní úprava § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se použije jen tehdy, pokud spotřebitel prokáže, že nemůže splnit dluh v běžné lhůtě. Pokud tak neučiní, uplatní se obecná úprava a věřiteli náleží zákonný úrok z prodlení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3808/2023 a rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2024, č. j. , spisová značka, nebo rozsudek Krajského soudu v , adresa, č. j. , spisová značka, ). S ohledem na uvedené tak žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I a II tak, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit částku 68 238 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 12,75 % ročně od 8. 2. 2025, a aby žalobkyni byly přiznány náklady odvolacího řízení.9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.10. Podle ust. § 218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.11. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně do výroku I bylo podáno osobou neoprávněnou ve smyslu ust. § 218 písm. b) o. s. ř. Podle komentářové literatury k ust. § 218 písm. b) o. s. ř.: „Odvolání – proti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně – může podat jen ten, komu nebylo takovým rozhodnutím (poměřováno jeho výrokem) plně vyhověno, popřípadě komu byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá (byť nepříliš významná) újma na jeho právech a tu lze odstranit zrušením nebo změnou rozhodnutí soudu prvního stupně. Jde o poměření nejpříznivějšího výsledku, který by mohl být odvoláním napadaným rozhodnutím (z pohledu konkrétního výroku) soudem pro takovou osobu založen a výsledku, který daným rozhodnutím (skutečně) nastal, a úvahu, zda je takto nastalá („procesní“) újma osoby odstranitelná změnou či zrušením odvoláním napadaného rozhodnutí [NS 21 Cdo 2323/99, NS 33 Cdo 825/2000) (viz Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023. dostupné na www. beck-online.cz].12. Vzhledem ke skutečnosti, že výrokem I napadeného rozsudku bylo žalobkyni vyhověno co do částky 68 238 Kč, nebyla žalobkyně osobou oprávněnou k podání odvolání proti uvedenému výroku a odvolání žalobkyně do výroku I tak bylo odmítnuto jako nepřípustné dle § 218 písm. b) o. s. ř.13. Odvolací soud nicméně přezkoumal výrok II napadeného rozsudku v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do zákonného úroku z prodlení z částky 68 238 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12