18 Co 115/2026-96 – Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal v celém rozsahu na území ČR Rozhodnutí , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , řízení č. , hodnota, které nabylo právní moci dne , datum, , kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného , Jméno žalovaného, , narozeného , Datum narození žalovaného, , Jméno žalobkyně, , narozené , Datum narození žalobkyně, , , adresa, , výživné na jejich nezletilého syna , jméno FO, , narozeného , datum, , měsíčně ve výši ¼ příjmu žalovaného od , datum, do dosažení zletilosti syna a částku 1.211,20 , podezřelý výraz, coby náhradu nákladů řízení.2. Takto rozhodl o návrhu žalobkyně ze dne , datum, , kterým se domáhá uznání rozhodnutí vydaného , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , vydaného v řízení č. , hodnota, , které nabylo právní moci dne , datum, (dále „Rozhodnutí“). Tímto Rozhodnutím byla žalovanému , Jméno žalovaného, , narozenému dne , Datum narození žalovaného, , Jméno žalobkyně, , narozené , rodné přijmení, , Datum narození žalobkyně, , narozeného dne , datum, , a to ve výši jedné čtvrtiny jeho příjmu měsíčně od , datum, až do dosažení zletilosti dítěte, přičemž žalobkyně se domáhá uznání tohoto rozhodnutí na území , adresa, .3. V řízení žalobkyně uvedla, že dne , datum, uzavřela se žalovaným manželství, ze kterého se narodil jejich nezletilý syn. Následně dne , datum, podala návrh na rozvod manželství a úpravu poměrů k nezletilému dítěti, zejména svěření do péče a určení bydliště. Manželství bylo rozvedeno rozhodnutím téhož , podezřelý výraz, ze dne , datum, . Jelikož žalovaný dobrovolně neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilému, podala žalobkyně návrh na určení výživného, o němž bylo rozhodnuto shora uvedeným rozsudkem ze dne , datum, . V řízení před , podezřelý výraz, byl žalovaný o probíhajícím řízení informován a v rámci systému „elektronický soud“ požádal o umožnění své účasti prostřednictvím videokonference, popřípadě o projednání věci v jeho nepřítomnosti v případě technických problémů. Soud jeho žádosti vyhověl v části týkající se projednání věci bez jeho účasti. Žalovaný měl možnost uplatnit svá procesní práva, byl v řízení zastoupen právním zástupcem a jeho obrana byla soudem posouzena. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo následně potvrzeno , Orgán veřejné moci, dne , datum, , přičemž kasační stížnost žalovaného byla odmítnuta , Orgán veřejné moci, dne , datum, , takže rozhodnutí nabylo právní moci dne , datum, . Svůj návrh opírá o Smlouvu mezi , adresa, , o právní pomoci v občanských věcech, publikovanou pod č. 123/2002 Sb., s tím, že rozhodnutí , podezřelý výraz, se podle této smlouvy uznávají bez dalšího. Současně však poukazuje na ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož lze cizí rozhodnutí na návrh uznat ve zvláštním řízení i tehdy, pokud by se jinak uznávalo bez dalšího, a proto navrhuje vydání rozhodnutí o uznání. Místní příslušnost dovozuje z bydliště žalovaného, které se nachází v obvodu Obvodního soudu pro , adresa, . Žalovaný se k návrhu na uznání cizího rozhodnutí v tomto řízení nevyjádřil.4. Soud I. stupně návrh posoudil dle dvoustranné smlouvy mezi , adresa, , o právní pomoci v občanských věcech, ze dne , datum, , vyhlášenou pod č. 123/2002 Sb. m. s. (dále jen „Smlouva“), především článku 52, 54 a 55. Dovodil, že návrh na uznání cizího rozhodnutí o výživném na nezletilého spadá pod režim občanských věcí majetkové povahy ve smyslu příslušné Smlouvy, neboť se jedná o rozhodnutí, které se přímo promítá do majetkové sféry účastníků a týká se jejich dispozitivních subjektivních práv; tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře , Orgán veřejné moci, . Zabýval existencí případných důvodů pro odepření uznání, přičemž dospěl k závěru, že tyto dány nejsou. Bylo prokázáno, že cizí rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné, žalovaný měl možnost účastnit se řízení a hájit svá práva a , podezřelý výraz, byl k projednání věci příslušný, zatímco české soudy pravomoc k úpravě poměrů nezletilého neměly. Současně nebyla zjištěna ani překážka spočívající v existenci dřívějšího pravomocného rozhodnutí českého soudu nebo v probíhajícím řízení v téže věci mezi týmiž účastníky, přičemž soud I. stupně při posuzování totožnosti věci vycházel z judikatorních závěrů o shodě účastníků a shodě předmětu řízení. Na základě těchto zjištění uzavřel, že uznání nic nebrání, návrhu žalobkyně vyhověl a rozhodnutí uznal. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, přičemž žalobkyni přiznal náhradu zahrnující soudní poplatek a náklady právního zastoupení v celkové výši 7 500 Kč.5. Proti rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 1, odst. 2 písm. c), g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že soud I. stupně nesprávně posoudil splnění podmínek pro uznání cizího rozhodnutí podle Smlouvy a ZMPS. Především zpochybňuje závěr soudu, že nebyla dána překážka uznání podle čl. 54 písm. d) Smlouvy, neboť řízení o úpravě poměrů k nezletilému, zahrnující i otázku výživného, bylo v České republice zahájeno již dne , datum, (sp. zn. , spisová značka, ), tedy dříve než řízení na , adresa, , které vedlo k vydání uznávaného rozhodnutí. Podle žalovaného tak byla splněna podmínka dřívější litispendence na území státu, kde má být rozhodnutí uznáno, a tato okolnost měla vést k odepření uznání, a to bez ohledu na to, že české řízení bylo později zastaveno pro nedostatek pravomoci.6. Má také za to, že , podezřelý výraz, nebyl (mezinárodně) příslušný k rozhodnutí ve věci a zdůrazňuje, že v době zahájení řízení měl nezletilý obvyklý pobyt v , adresa, . V této souvislosti odkazuje na čl. 22 nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 (Brusel II ter) a související úpravu v ZMPS, podle nichž má být příslušnost zachována státu obvyklého pobytu dítěte. Podle žalovaného nelze pravomoc , podezřelý výraz, dovozovat pouze z toho, že český soud v jiném řízení dospěl k závěru o nedostatku své pravomoci, neboť podle čl. 34 odst. 2 Smlouvy je určující bydliště oprávněné osoby, které soud I. stupně nijak konkrétně nezjišťoval ani nehodnotil.7. Soud I. stupně nesprávně vyložil režim uznání rozhodnutí, když současně odkazoval na automatické uznání podle čl. 55 odst. 5 Smlouvy a současně vedl řízení podle § 16 odst. 3 ZMPS, ačkoli rozhodnutí o výživném je svou povahou rozhodnutím, které výkon vyžaduje, a nelze jej považovat za rozhodnutí, jež by se uznávalo bez dalšího řízení.8. Dále namítá, že uznávané rozhodnutí je v rozporu s českým veřejným pořádkem. Poukazuje na to, že výživné stanovené paušálně ve výši jedné čtvrtiny jeho příjmu bez jakéhokoli omezení či zohlednění jeho reálných příjmů a životních nákladů v , adresa, je nepřiměřené a může mít likvidační charakter. V této souvislosti odkazuje na judikaturu , Orgán veřejné moci, , zejména nález sp. zn. , spisová značka, , podle níž výživné nesmí mít pro povinného existenční dopad. Rozsudku podle žalovaného také trpí zásadními nedostatky v odůvodnění; je prakticky reprodukcí tvrzení žalobkyně a citací právních předpisů, aniž by byla provedena vlastní skutková zjištění a jasně vysvětleny právní úvahy. Zejména postrádá konkrétní závěry ohledně bydliště oprávněné osoby, doručování v , podezřelý výraz, a posouzení, zda dříve zahájené řízení v , adresa, nepředstavuje překážku uznání. Navrhuje, aby odvolací soud podle § 220 o. s. ř. napadený rozsudek změnil tak, že návrh na uznání cizího rozhodnutí zamítne, případně aby jej podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.9. Žalobkyně naopak shledala napadené rozhodnutí správným a navrhla jeho potvrzení. Plně se ztotožnila se závěry soudu I. stupně, přičemž odvolání žalovaného považuje za nedůvodné. Předně odmítla námitku existence překážky řízení podle čl. 54 písm. d) Smlouvy a § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 91/2012 Sb., neboť řízení vedené v , adresa, se netýkalo totožného předmětu, jelikož zahrnovalo širší úpravu poměrů nezletilého, zatímco , podezřelý výraz, rozhodnutí se vztahuje pouze k výživnému. Současně zdůraznila, že české řízení bylo pravomocně zastaveno pro nedostatek mezinárodní příslušnosti, a proto nemůže založit překážku litispendence ani bránit uznání cizího rozhodnutí.10. K námitce nedostatku pravomoci , podezřelý výraz, uvedla, že příslušnost je třeba posuzovat primárně podle mezinárodní smlouvy, která má přednost před vnitrostátním právem i právem EU (čl. 10 Ústavy ČR). Odkázala na čl. 30 odst. 5, čl. 33 a čl. 34 odst. 2 Smlouvy, podle nichž je příslušnost dána mimo jiné bydlištěm oprávněné osoby, přičemž v době zahájení řízení se nezletilý i matka zdržovali na , adresa, Dále poukázala na pravomocné usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , které potvrdilo, že nezletilý měl obvyklý pobyt na , adresa, a že pravomoc náleží , podezřelý výraz, . Odkaz žalovaného na nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 (Brusel II ter) označila za nepřípadný vzhledem k předn