Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 773 457 Kč představující náhradu škody vzniklé v důsledku protiprávního jednání žalovaného, jež vedlo ke ztrátě vlastnictví žalobkyně k pozemku p. č. , hodnota, , druh pozemku: orná půda, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaný na LV č , hodnota, , spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 773 457 Kč ode dne , datum, do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 1 508 969 Kč představující náhradu škody vzniklé v důsledku protiprávního jednání žalovaného, jež vedlo ke ztrátě vlastnictví žalobkyně k pozemku p. č. , hodnota, , druh pozemku: orná půda, v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaný na LV č. , hodnota, , spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 508 969 Kč ode dne , datum, do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč.2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení 2 282 426 Kč s příslušenstvím. Tvrdí, že po své matce nabyla spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 k pozemkům v k. ú. , adresa, , tak jak jsou specifikovány v bodě 1. tohoto rozsudku (dále jen „pozemky“), avšak na základě pravomocného rozsudku bylo určeno, že části těchto pozemků jsou ve vlastnictví žalovaného, neboť jejich dřívější převod byl v rozsahu dotčených částí neplatný pro rozpor s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Za vzniklou škodu proto považuje ztrátu vlastnického práva k dotčeným pozemkům a požaduje náhradu odpovídající jedné třetině jejich obvyklé ceny, a to 1 608 347 Kč za pozemek parc. č. , hodnota, a 818 440 Kč za pozemek parc. č. , hodnota, . Dále se domáhá náhrady ušlého zisku ve výši jedné třetiny pachtovného, konkrétně 20 104 Kč a 10 232 Kč. Od těchto částek odečetla částky 119 482 Kč a 55 215 Kč, které jí žalovaný již vyplatil jako poměrnou část vrácené kupní ceny.3. Žalovaný nárok neuznal a uvedl, že v důsledku pravomocného rozhodnutí o částečné neplatnosti převodních smluv již žalobkyni vyplatil 119 482 Kč a 55 215 Kč jako vypořádání nároků z neplatných právních jednání. Namítá, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda spočívající ve ztrátě vlastnického práva ani ušlý zisk, neboť dotčené pozemky nikdy platně nevlastnila. Proto považuje veškeré vzájemné nároky za vypořádané.4. Soud prvního stupně posoudil věc podle právní úpravy účinné v době tvrzeného porušení právní povinnosti, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do , datum, (dále jen „obč. zák“), a to s odkazem na § 3079 zákona č. 89/2012 Sb. Vyšel ze zjištění, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně byly v roce 2010 uzavřeny kupní smlouvy na převod pozemků. Pravomocnými rozsudky , Orgán veřejné moci, a , Orgán veřejné moci, bylo následně určeno, že převody částí těchto pozemků byly v rozsahu nově oddělených parcel absolutně neplatné, neboť byly učiněny v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Soud dovodil, že kupní smlouvy byly v dotčeném rozsahu neplatné podle § 39 obč. zák. Následky neplatnosti byly mezi účastníky vypořádány podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), když žalobkyně vydala předmětné pozemky a žalovaný jí vrátil odpovídající část kupní ceny. Nároky plynoucí z neplatných smluv proto považoval soud za vypořádané.5. Žalobkyně však neuplatňovala nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. a § 442 odst. 1 obč. zák. Požadovala náhradu skutečné škody představovanou hodnotou pozemků ve výši 2 426 787 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 30 336 Kč odpovídající tvrzenému pachtovnému. Nalézací soud připustil, že jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu byl splněn, neboť žalovaný porušil právní povinnost, když převedl pozemky v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Dospěl však k závěru, že nejsou splněny další předpoklady odpovědnosti, tedy existence škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a tvrzenou majetkovou újmou. Zdůraznil, že absolutní neplatnost právního jednání působí od počátku (ex tunc), a proto se právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně nikdy nestali vlastníky dotčených částí pozemků.6. Z uvedeného soud dovodil, že žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci nemohla vzniknout skutečná škoda spočívající ve ztrátě hodnoty pozemků, neboť jejich majetek se o hodnotu těchto pozemků nikdy nerozšířil, a nemohl se tudíž ani následně zmenšit. Stejně tak neshledal vznik ušlého zisku, neboť žalobkyně ani její právní předchůdce nikdy nenabyli právní titul k dotčeným pozemkům, a nemohli proto legitimně očekávat příjem z jejich propachtování. S odkazem na judikaturu , Orgán veřejné moci, (sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ) a , Orgán veřejné moci, (sp. zn. , spisová značka, ) uzavřel, že byť žalovaný jednal protiprávně, jeho jednání nezpůsobilo žalobkyni škodu ani ušlý zisk v tvrzeném rozsahu, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Současně uvedl, že případná újma spočívající v poklesu reálné hodnoty kupní ceny vrácené po letech by mohla být zohledněna pouze v rámci vypořádání bezdůvodného obohacení prostřednictvím valorizace vraceného plnění, nikoliv v rámci nároku na náhradu škody, který byl předmětem tohoto řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a vyhlášku č. 254/2015 Sb.7. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně, ve kterém namítá jeho nesprávnost jak po stránce procesní, tak po stránce právní. Především nezpochybňuje závěr soudu, že žalovaný při převodu pozemků v roce 2010 jednal protiprávně v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ani judikaturu, podle níž osoba, která se nikdy nestala vlastníkem věci, nemůže požadovat náhradu škody odpovídající hodnotě této věci. Podle žalobkyně však soud na své vlastní skutkové a právní závěry nenavázal správným procesním postupem a nesprávně zúžil předmět řízení pouze na nárok na náhradu škody představované hodnotou pozemků a ušlým pachtovným. Současně žalobkyni neposkytl možnost reagovat na právní názor, podle něhož část jejích tvrzení mohla být významná nikoli z hlediska náhrady škody, ale z hlediska vypořádání následků absolutně neplatných smluv.8. Žalobkyně zdůrazňuje, že v průběhu řízení netvrdila pouze ztrátu pozemků a nemožnost získávat z nich pachtovné, ale rovněž poukazovala na to, že žalovaný po více než deset let disponoval finančními prostředky získanými na základě později shledaných absolutně neplatných kupních smluv a následně jí vrátil pouze nominální část kupní ceny. Namítá, že takové plnění nemůže bez dalšího představovat spravedlivé a úplné majetkové vypořádání následků neplatných převodů. Přesto soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že otázka případné valorizace vrácené kupní ceny nebyla předmětem řízení, aniž žalobkyni předem poučil o potřebě doplnit skutková tvrzení či upravit právní základ nároku. Tím měl porušit svou poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. a zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí je tak překvapivé, neboť soud na jedné straně připustil, že jí tvrzené skutečnosti by mohly být právně významné při vypořádání následků absolutně neplatných smluv, na druhé straně však žalobu bez dalšího zamítl. Dovolává se zásady iura novit curia a judikatury , Orgán veřejné moci, i , Orgán veřejné moci, , podle níž není rozhodující právní kvalifikace uvedená žalobcem, ale skutkový základ uplatněného nároku. Má za to, že pokud soud dospěl k závěru, že nárok nemůže obstát jako nárok na náhradu škody, měl žalobkyni poskytnout procesní prostor k doplnění tvrzení a důkazů vztahujících se k jinému možnému právnímu posouzení věci. Proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek ve všech napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž jí bude po řádném poučení umožněno přesněji vymezit skutkový i právní základ uplatněného peněžitého nároku.9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání upozornila, že soud prvního stupně po provedeném dokazování správně dovodil, že v důsledku částečné neplatnosti kupních smluv mohl žalobkyni vzniknout nanejvýš nárok z bezdůvodného obohacení, který však již byl vypořádán vrácením odpovídající části kupní ceny. Současně správně uzavřel, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda odpovídající obvyklé ceně pozemků ani ušlý zisk, neboť se nikdy nestala vlastnicí dotčených pozemků, přičemž odkázal mimo jiné na judikaturu , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, . Žalobou uplatněný nárok na náhradu škody proto považuje za zjevně nedůvodný.10. K odvolací námitce porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. zdůrazňuje, že soud prvního stupně správně konstatoval, že případný nárok na valorizaci vrácené kupní ceny nebyl předmětem řízení. Podle žalované byla žaloba od počátku založena výlučně na nároku na náhradu škody a žalobkyně po celou dobu řízení uplatňovala skutková tvrzení a důkazní návrhy pouze ve vztahu k tomuto nároku. Nárok z bezdůvodného obohacení, případně nárok založený na tvrzené nedostatečnosti již poskytnutého vypořádání neuplatnila. Soud I. stupně byl proto vázán skutkovým základem žaloby a nemohl rozhodovat o jiném nároku, než který byl v řízení uplatněn. V tomto ohledu poukazuje na průběh jednání dne , datum, , během kterého soud I. stupně účastníky poučil podle § 118b o. s. ř. a následně poskytl i poučení podle § 119a o. s. ř., přičemž současně vyjádřil svůj právní názor, že v důsledku absolutní neplatnosti převodů se právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně nikdy nestali vlastníky sporných pozemků. Žalobkyně, ač zastoupená advokátem, na tento právní názor nijak nereagovala, nenavrhla doplnění skutkových tvrzení ani dokazování a na svém nároku na náhradu škody setrvala. Podle žalované proto nešlo o situaci, která by zakládala povinnost soudu poskytovat další poučení podle § 118a o. s. ř. Odvoláním navíc žalobkyně podle názoru žalované fakticky přichází s argumentací týkající se jiného nároku, konkrétně nároku na vydání valorizovaného bezdůvodného obohacení, aniž by doplnila nová skutková tvrzení či navrhla důkazy. Z těchto důvodů žalovaná navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.12. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku dlouhodobé zákonné blokace výše uvedených pozemků, jež jí podle jejího tvrzení znemožňovala s těmito pozemky po řadu let plnohodnotně disponovat, byla omezena v nakládání s pozemky a nemohla realizovat jejich hospodářský ani majetkový potenciál. Výši škody žalobkyně odvozovala jednak od ztráty příjmů z užívání pozemků, zejména z pachtovného, jednak od jejich současné tržní hodnoty. Tvrdila, že škoda vznikla nejpozději dnem právní moci rozsudku , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , kterým bylo potvrzeno, že vlastníkem předmětných pozemků je , Orgán veřejné moci, . Za spravedlivou kompenzaci proto považovala náhradu odpovídající aktuální hodnotě pozemků, případně jiným majetkovým ztrátám vyvolaným nemožností s nimi po dlouhou dobu disponovat. Požadovala ve vztahu k pozemku parc. č. , hodnota, náhradu škody sestávající z náhrady odpovídající hodnotě jejího spoluvlastnického podílu ve výši 1 608 347 Kč a z ekonomické ztráty představované ušlým výnosem z pachtu ve výši 20 104 Kč, celkem tedy 1 628 451 Kč. Po zaplacení částky 119 482 Kč žalovanou vzala žalobu v tomto rozsahu zpět a nadále se domáhá zaplacení částky 1 508 969 Kč. Ve vztahu k pozemku parc. č. , hodnota, se žalobkyně domáhala náhrady škody sestávající z náhrady odpovídající hodnotě jejího spoluvlastnického podílu ve výši 818 440 Kč a z ekonomické ztráty představované ušlým výnosem z pachtu ve výši 10 232 Kč, celkem tedy 828 672 Kč. Po zaplacení částky 55 215 Kč žalovanou vzala žalobu v tomto rozsahu zpět a nadále se domáhá zaplacení částky 773 457 Kč.13. Při jednání dne , datum, uvedla, že co se týče nárůstu hodnoty peněz, je to obecně známý fakt, bez nutnosti toto dokazovat. Tím, že žalovaný měl od roku 2010 pěněžní prostředky k dispozici, mohl je zhodnotit a „tím se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a měl by jí nahradit škodu ve výši hodnoty pozemků“.14. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně správně vyšel z toho, jaký nárok byl žalobou skutečně uplatněn. Žalobkyně se domáhala náhrady škody představované hodnotou pozemků, které měla v důsledku pravomocného určení vlastnického práva žalovaného pozbýt, a dále náhrady ušlého zisku odpovídajícího pachtovnému. Žalobní tvrzení i žalobní petit byly po celou dobu řízení vystavěny na odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Ani při jednání dne , datum, žalobkyně svůj nárok nezměnila. Právní zástupce žalobkyně sice uvedl, že žalovaný měl po řadu let ve své dispozici finanční prostředky získané z neplatných kupních smluv, mohl je zhodnotit a že obecně známou skutečností je růst hodnoty pozemků a znehodnocování peněz v čase, avšak i z těchto tvrzení nadále dovozoval nárok na náhradu škody ve výši hodnoty pozemků. Netvrdil vznik nároku na vydání dalšího bezdůvodného obohacení, na valorizaci vrácené kupní ceny, na vydání konkrétního užitku získaného žalovaným ani jiné samostatné peněžité plnění vyplývající z neplatnosti smlouvy. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, jestliže předmět řízení posuzoval výlučně jako nárok na náhradu škody a nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení.15. Soud prvního stupně rovněž nepochybil z pohledu poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. Účelem tohoto ustanovení je poskytnout účastníku prostor k doplnění rozhodných tvrzení a důkazů vztahujících se k již uplatněnému nároku, případně reagovat na odlišné právní posouzení téhož skutkového základu, tedy odstranit nedostatky skutkových tvrzení, důkazních návrhů či upozornit účastníka na odlišné právní posouzení již uplatněného nároku. Poučovací povinnost soudu však neslouží k tomu, aby soud za účastníka formuloval jiný hmotněprávní nárok nebo jej naváděl k jeho uplatnění. Jak vyplývá z judikatury , Orgán veřejné moci, , soud není povinen poučovat účastníka o možnosti uplatnit jiný nárok opírající se o odlišný skutkový základ ani jej vést ke změně žaloby. V usnesení sp. zn. , spisová značka, , Orgán veřejné moci, zdůraznil, že hranicí poučovací povinnosti je doplnění tvrzení potřebných pro rozhodnutí, o již uplatněném nároku; soud naopak nemá povinnost účastníka vést k uplatnění nároku jiného (tj. soud má účastníka poučit o chybějících tvrzeních a důkazech k již uplatněnému nároku. Nemá však povinnost upozorňovat jej na možnost uplatnit jiný druh škody, vést jej k rozšíření žaloby, vytvářet za něj nový skutkový základ nároku).16. V projednávané věci žalobkyně po celou dobu řízení setrvávala na tvrzení, že jí vznikla škoda spočívající ve ztrátě hodnoty pozemků a ušlém pachtovném. Také při jednání dne , datum, argumentovala tím, že žalovaný měl po řadu let k dispozici finanční prostředky z neplatných kupních smluv a mohl je zhodnotit, avšak i z této skutečnosti dovozovala vznik nároku na náhradu škody odpovídající hodnotě pozemků. Netvrdila skutkové okolnosti zakládající samostatný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ani neuplatnila požadavek na valorizaci dříve vrácené kupní ceny. Za této situace by poučení směřující k doplnění tvrzení ohledně případného nároku z bezdůvodného obohacení fakticky znamenalo vedení žalobkyně k uplatnění jiného nároku, který nebyl předmětem řízení, což přesahuje meze poučení podle § 118a o. s. ř.17. Ani podle odvolací argumentace žalobkyně netvrdí, že soud prvního stupně nesprávně posoudil jí uplatněný nárok na náhradu škody. Sama totiž výslovně akceptuje závěr vyplývající z judikatury, že osobě, která se nikdy nestala vlastníkem věci, nevzniká škoda odpovídající její hodnotě. Odvolací námitka je tak založena výhradně na požadavku, aby soud vytvořil procesní prostor pro uplatnění jiného nároku, než který byl předmětem řízení, což cílem zákonné úpravy poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. není.18. Správné je rovněž právní posouzení věci soudem prvního stupně. Ten vycházel z § 420 odst. 1 obč. zák., podle něhož odpovědnost za škodu předpokládá existenci protiprávního jednání, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi, a dále z § 442 odst. 1 obč. zák., podle něhož se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Soud přitom výslovně uznal existenci prvního z těchto předpokladů, neboť žalovaný uzavřením kupních smluv postupoval v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Dospěl však k závěru, že chybí další nezbytné předpoklady odpovědnosti, a to existence škody a příčinná souvislost. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou , Orgán veřejné moci, . Absolutní neplatnost právního jednání totiž působí ex tunc, tedy od samého počátku, a jestliže se právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně nikdy nestali vlastníky dotčených částí pozemků, nemohla jim vzniknout škoda spočívající ve ztrátě těchto pozemků nebo v jejich hodnotě. Majetková sféra žalobkyně se o hodnotu předmětných pozemků nikdy nerozšířila, a nemohla se tedy o tuto hodnotu ani následně zmenšit. Právě tento závěr vyplývá mimo jiné z usnesení , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, , na které soud prvního stupně odkázal.19. Totéž platí pro nárok na ušlý zisk. Ušlým ziskem se rozumí majetkový prospěch, kterého by poškozený při pravidelném běhu věcí dosáhl, nebýt škodní události. Jestliže však žalobkyně ani její právní předchůdce nikdy nebyli vlastníky sporných pozemků, neměli k nim ani právní titul, na jehož základě by je mohli propachtovat a inkasovat pachtovné. Očekávání takového výnosu proto nemůže být právně relevantním ušlým ziskem. Obdobný přístup , Orgán veřejné moci, dlouhodobě zastává například v rozhodnutích sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, a , spisová značka, , z nichž soud prvního stupně vycházel.20. Přiléhavý je i odkaz soudu prvního stupně na usnesení , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, . , Orgán veřejné moci, v tomto rozhodnutí aproboval závěr, že osoba, která se vlastníkem věci nikdy nestala v důsledku absolutní neplatnosti převodu, nemůže úspěšně požadovat náhradu škody odpovídající hodnotě této věci pouze proto, že ji musela vydat skutečnému vlastníkovi. Taková osoba totiž nepřichází o majetkovou hodnotu, která by jí po právu náležela, ale pouze se odstraňuje stav vyvolaný absolutně neplatným právním jednáním.21. Lze proto uzavřít, že žalobkyně v odvolání ve skutečnosti brojí nikoli proti nosným právním závěrům napadeného rozsudku, ale proti tomu, že soud neposuzoval jiný možný nárok, který nebyl předmětem řízení. Sama přitom výslovně připouští aplikovatelnost judikatury, podle níž jí nemůže vzniknout škoda odpovídající hodnotě pozemků, jestliže se jejich vlastníkem nikdy nestala. Odvolací argumentace je tak založena především na tvrzení, že soud měl vytvořit procesní prostor pro uplatnění odlišného nároku souvisejícího s vypořádáním následků neplatných smluv. Takový postup však z § 118a o. s. ř. nevyplývá. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže posoudil žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, shledal nenaplnění jeho zákonných předpokladů a žalobu zamítl.22. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku.23. Protože žalovaná byla ve věci úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem s odkazem na § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1. o. s. ř. Náklady žalované před odvolacím soudem činí celkem 1 350 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za tři úkony, a to vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a odvolací jednání. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.24. Žalované , Orgán veřejné moci, , byť byla v řízení zastoupena advokátem, odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, neboť je nepovažoval za náklady potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a přiznal jí toliko paušální náhradu hotových výdajů. V posuzované věci šlo o právní problematiku, která byla již judikatorně vyřešena a nevykazovala mimořádnou skutkovou ani právní složitost, jež by odůvodňovala potřebu externího právního zastoupení státu. Žalovaná je přitom pro hájení svých práv vybavena vlastním odborným aparátem. Takový závěr odpovídá ustálené judikatuře , Orgán veřejné moci, , podle níž tam, kde je stát k hájení svých zájmů personálně a odborně vybaven, nelze bez existence zvláštních okolností považovat náklady jeho zastoupení advokátem za účelně vynaložené, srov. zejména nález , Orgán veřejné moci, sp. zn. , spisová značka, a nález sp. zn. , spisová značka, .