Městský soud v Praze 19 Co 120/2026-134 – Hlavní líčení

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 186 724,58 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 73 874,42 Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 26 276,66 Kč (výrok III.).2. Soud prvního stupně rozhodoval v řízení, v němž se žalobce domáhá náhrady škody způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , a to dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Žalobce měl v souvislosti s trestním řízením vynaložit následující náklady:a) za obhajobu v letech 2016 až 2021 celkem částku 129 458,74 Kč;b) za letenky ze , adresa, do , adresa, celkem částku 3 642,37 USD;c) za ubytování částky ve výši 2 695,04 USD;d) za překlady částku 1 913,56 USD a částku 47 375,91 Kč.3. Ve věci se jedná o druhé rozhodnutí, když rozsudek ze dne 1. 4. 2025, č. j. , spisová značka, , byl rozsudkem Městského soudu v , adresa, , Anonymizováno, ze dne 10. 9. 2025, č. j. , spisová značka, , zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že závěr o počátku běhu promlčecí lhůty byl předčasný, neboť vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu (rozhodnuto bez jednání dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále jen „o. s. ř.“/).4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl trestně stíhán pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „tr. z.“) v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , že dne 4. 12. 2020 byl vyhlášen v nepřítomnosti žalobce zprošťující rozsudek, že poté se obhájce žalobce a státní zástupce vzdali práva na odvolání, pročež rozsudek nabyl téhož dne právní moci. Rozsudek byl doručen obhájci žalobce dne 10. 12. 2020 a žalobci dne 10. 8. 2021. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalované dne 3. 8. 2024, žalovaná nárok odmítla z důvodu promlčení.5. Na tomto základě pak soud prvního stupně nejprve uzavřel, že v řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Poté se zabýval námitkou promlčení ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk. Konstatoval, že trestní rozsudek vůči nepřítomnému obžalovanému nemůže nabýt právní moci dříve, než mu je doručen a než mu uplyne lhůta k podání odvolání. Doručení rozsudku obhájci ani jeho protokolární vzdání se odvolání bez přítomnosti obžalovaného tak nemůže konstituovat právní moc rozhodnutí vůči obžalovanému. Uzavřel, že právní moc mohla nastat nejdříve dnem doručení rozsudku žalobci jako obžalovanému, tj. dnem 10. 8. 2021. Tříletá subjektivní promlčecí doba tak nemohla začít běžet dříve než na konci srpna 2021, pročež uplatnění nároku u žalované dne 3. 8. 2024 bylo učiněno včas. Námitku promlčení shledal nedůvodnou.6. Dále se tak zabýval nárokem na náhradu škody dle § 31 odst. 1 OdpŠk, tedy vedle existence odpovědnostního titulu též vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. K nároku na náklady za cestovné a ubytování ve výši 47 2498,58 Kč vyšel ze zjištění, že žalobce měl trvalé bydliště mimo území České republiky a že jeho osobní účast u hlavních líčení a veřejných zasedání byla objektivně způsobilá přispět k ochraně jeho procesních práv, pročež tento nárok shledal důvodným. K nároku za překlad rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výši 47 375,91 Kč konstatoval, že právo obviněného na tlumočení a překlad rozhodnutí je upraveno procesními trestními předpisy, dle nichž žalobce nepostupoval, pročež soud prvního stupně tento nárok zamítl. K nároku na obhajné ve výši 66 973,50 Kč vyšel ze zjištění, že byly prokázány úkony dle § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění účinném do 31. 12. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“), za které přiznal 18,5 odměn po 1 500 Kč dle § 7, § 10 odst. 3 písm. b), tj. 27 750 Kč, 19 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 5 700 Kč a 21% DPH ve výši 7 025 Kč, tj. celkem 40 475 Kč. Naopak nepřiznal odměny za dále uvedené úkony: další porada dne 15. 11. 2016, žádost o odročení hlavního líčení ze dne 5. 6. 2017 a sdělení ze dne 18. 9. 2019. Ve zbytku nároku proto žalobu zamítl.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř.8. Včasným odvoláním napadla výroky I. a III. žalovaná z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. e), g) o. s. ř. Setrvala na námitce promlčení nároku. Nesouhlasila s tím, že právní moc zprošťujícího rozsudku ve vztahu k žalobci mohla nastat nejdříve po marném uplynutí odvolací lhůty po doručení rozsudku dne 10. 8. 2021, když je na dohodě mezi obhájcem a obžalovaným, jaké úkony může obhájce činit. Zdůraznila, že za situace, kdy byl žalobce dne 4. 12. 2020 zproštěn obžaloby a jeho obhájce i státní zástupce se vzdali odvolání, nemohl žalobce již sám odvolání podat, neboť by nedávalo smysl. Žalobci tak byl doručen již pravomocný rozsudek. Poznamenala, že žalobce ani státní zástupce neuplatnili návrh na odstranění této tvrzené chybně vyznačené doložky právní moci. Dále namítala, že se soud prvního stupně nevypořádal s námitkou týkající se účelnosti nákladů vynaložených na ubytování, a to z hlediska jeho délky (9 a 15 nocí) a z hlediska počtu osob. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok I. změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a přizná jí náhradu nákladů řízení.9. Žalobce shledal posouzení námitky promlčení ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk za správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Poznamenal, že i kdyby vzdání se odvolání obhájcem mohlo mít význam z hlediska právní moci rozsudku, neřeší to počátek subjektivní promlčecí doby dle § 32 odst. 1 OdpŠk, když otázka právní moci a subjektivní vědomosti poškozeného o vzniku škody jsou dvě odlišné věci. Nesouhlasil ani s námitkami týkajícími se účelnosti nákladů na cestu a ubytování, k čemuž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Poznamenal, že žalovaná se k jednání dne 3. 2. 2026 nedostavila bez omluvy, pročež bylo jednáno dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti. Pokud žalovaná v odvolání nově rozvíjí hypotézy o tom, že mohl přicestovat „i s někým dalším“ nebo že cesta sledovala i jiné osobní či pracovní zájmy, jde o nová tvrzení, k nimž nelze přihlížet. Navrhl napadený rozsudek ve výrocích I. a III. potvrdit a přiznat mu náhradu nákladů odvolacího řízení.10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), s ohledem na omluvu žalované jednal dle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř. v její nepřítomnosti, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.11. Soud prvního stupně se správně zabýval nejprve námitkou promlčení, k čemuž odvolací soud zopakoval dokazování protokolem o hlavním líčení ze dne 4. 12. 2020 konaném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , dle něhož se žalobce jako obžalovaný hlavního líčení osobně nezúčastnil, a dle něhož po vyhlášení zprošťujícího rozsudku jeho obhájce uvedl, že „vzdává se práva odvolání i za osoby oprávněné“ a shodně se vzdal odvolání i státní zástupce.12. Spor je v této věci veden především ohledně toho, zda je důvodná námitka promlčení dle § 32 odst. 1 OdpŠk. Soud prvního stupně se tak správně zabýval nejprve touto námitkou, byť s jeho právním závěrem se odvolací soud neztotožnil. Zásadní je správně stanovit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, tedy okamžik, kdy se poškozený o vzniku škody (újmy v majetkové sféře) dozvěděl, tedy kdy zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).13. Přestože § 32 odst. 1 OdpŠk výslovně nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena v § 8 OdpŠk. Odvolací soud poznamenává, že v případě odpovědnosti za škodu způsobenou trestním stíháním má obdobné účinky jako zrušovací rozhodnutí rozsudek, jímž je obžalovaný zproštěn obžaloby, neboť právě tímto okamžikem je splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu. Promlčecí lhůta tedy může počít běžet nejdříve až dnem následujícím po dni, kdy zrušující rozhodnutí nabylo právní moci. Právní moc rozhodnutí byla zvolena za určující okamžik skončení řízení zejména pro její vlastnost projevující se navenek jako nezměnitelnost rozhodnutí (formální právní moc). V trestním řízení nastává úplná právní moc rozsudku tehdy, kdy ho již nelze napadnout opravným prostředkem v žádné jeho části dle § 139 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012). Vázanost počátku běhu promlčecí lhůty na právní moc v případě majetkové škody je odůvodněna i tím, že není žádného rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody dle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009).14. V daném případě se jednalo o trestní řízení, pročež dle § 130 odst. 2 tr. ř. je třeba doručit rozsudek i obžalovanému, který má obhájce Rozsudek, a to i zprošťující, může napadnout obžalovaný dle § 246 odst. 1 tr. ř., avšak jen tehdy, byl-li zproštěn z některého důvodu uvedeného v § 226 tr. ř., který je pro něho méně příznivý než jiný důvod tam uvedený. Žalobce byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Důvod zproštění dle § 226 písm. a) tr. ř. (nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán) nebo dle § 226 písm. c) tr. ř. (nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný) může být pro obžalovaného příznivější než důvod uvedený v § 226 písm. b) tr. ř. (viz komentář beck-online: Trestní řád, 7. vydání, 2013, s. 2810 - 2822: F. Púry). Žalobce však netvrdil úmysl brojit proti důvodu, na základě kterého byl zprošťující rozsudek vydán. Dle § 250 odst. 1 tr. ř. se po vyhlášení rozsudku může oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát. V daném případě byl žalobce zastoupen obhájcem, který se odvolání výslovně vzdal za sebe i za žalobce. Žalobce netvrdil, že jeho zastoupení bylo v trestním řízení omezeno, uvedené nevyplývá ani z obsahu trestního spisu. Je tak třeba vycházet z toho, že žalobce byl zastoupen obhájcem pro celé trestní řízení na základě generální plné moci, že zástupce byl zplnomocněn ke všem úkonům ve prospěch žalobce, včetně vzdání se práva odvolání proti rozhodnutí soudu. Nebylo ani zpochybněno, že by obhájce nejednal v souladu se zásadou poctivosti, tedy v souladu se zákony a pokyny zastoupeného. Právní moc zprošťujícího rozsudku tak skutečně nastala dne 4. 12. 2020, neboť poté již nebylo osoby, která by ho mohla napadnout odvoláním.15. Odvolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalobci rozsudek k uvedenému dni právní moci nenabyl, pročež nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že je třeba vycházet až z doručení rozsudku přímo jeho osobě. Opakuje tak, že obhájce byl u vyhlášení rozsudku přítomen, tedy nabyl vědomosti o tom, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a že žalobci v souladu s vedením trestního řízení vznikly náklady, které byly vynaloženy na zproštění jeho obžaloby, tedy zrušení nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk. Žalobce tak měl objektivní možnost se s vydaným (pravomocným) rozhodnutím seznámit, pročež není podstatná kvalita komunikace mezi poškozeným a jeho zástupcem (obhájcem), a tedy ani zjišťování, kdy a o čem byl či nebyl svým obhájcem informován, nebo kdy mu byl fakticky rozsudek doručen, neboť účinky vyhlášení rozsudku a s tím spojená vědomost obhájce o výsledku řízení je přičitatelná i zastoupenému ve smyslu § 436 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Jinak řečeno, pro počátek běhu promlčecí doby tak není významné pozdější doručení písemného vyhotovení rozsudku samotnému obviněnému. Nadto odvolací soud poznamenává, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že není rozumného důvodu pro stanovení různého počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody dle § 32 odst. 1 OdpŠk a nároku na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 OdpŠk (viz rozsudky ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019).16. Na rozdíl od soudu prvního stupně tak odvolací soud uzavírá, že subjektivní promlčecí lhůta začala běžet ode dne následujícího po právní moci zprošťujícího rozsudku, tedy ode dne 5. 12. 2020, a uplynula dnem 5. 12. 2023. Za situace, kdy žalobce uplatnil žádost u žalované ve smyslu § 14 odst. 1 OdpŠk dne 3. 8. 2024, učinil tak po uplynutí tříleté promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 1 věta prvá OdpŠk, a námitka promlčení je tedy důvodná.17. V namítaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, byl přezkoumáván názor nižších soudů, dle nichž se u odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím počátek promlčecí doby neodvíjí od okamžiku, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody, nýbrž od doručení rozhodnutí, jímž je nezákonné rozhodnutí zrušeno, tedy, že v § 32 odst. 1 věty první OdpŠk je stanoven běh promlčecí doby pouze pro nároky z odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, zatímco věta druhá dopadá na nezákonná rozhodnutí. Ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu se však stanoví: „U škody z trestního stíhání, posuzované podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, kde je podmínkou odpovědnosti zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, se zároveň uplatní dikce věty druhé ustanovení § 32 odst. 1 zákona, která odsouvá počátek běhu subjektivní doby k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o zrušení rozhodnutí…..Subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Taková situace však nastane jen tehdy, měl-li poškozený možnost se o vzniku škody dozvědět dříve, než mu bylo doručeno zmíněné rozhodnutí coby dovršení podmínek, za nichž může nárok uplatnit.“ Za situace, kdy se žalobce mohl dozvědět o vzniku škody bezprostředně po vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí (viz bod 15. tohoto rozsudku), se § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk, tedy vázanost počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na doručení zprošťujícího rozsudku neuplatní. Z uvedeného vyplývá, že věta druhá § 32 odst. 1 OdpŠk není ustanovením speciálním ve vztahu k větě první, nýbrž je její modifikací. Nadto citované ustanovení nezmiňuje toliko „doručení“, nýbrž i „oznámení“, které je právě v daném případě relevantní, neboť právě oznámením (vyhlášením) zprošťujícího rozsudku a nabytím jeho právní moci (s ohledem na relevantní vzdání se práva odvolání všech zúčastněných) byly podmínky pro vznik nároku završeny, a to bez ohledu na až pozdější doručení. Posouzení námitky promlčení není v rozporu se závěry namítaného rozsudku Nejvyššího soudu.18. Odvolací soud dále odkazuje na své zrušující rozhodnutí, v němž uvedl, že nesdílí ani názor žalobce, že žalovanou vznesená námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Odvolací soud opakuje, že z povahy věci vyplývá, že do určité míry je každá námitka promlčení nemravná, neboť vede k tomu, že dlužník nemusí splnit svůj dluh. Přesto však zákonodárce umožňuje námitku promlčení uplatnit, neboť tímto způsobem chrání právní jistotu v právních vztazích. Žalobce netvrdí žádné rozhodné okolnosti, které by mohly vést k závěru o zneužití práva ze strany žalované vůči němu. Okolnost, že mu žalovaná řádně a včas nevrátila zaplacený peněžitý trest, nijak nebránila v podání žalobního návrhu. Ohledně svého zdravotního stavu pak netvrdil ničeho, pročež ani nedokládal, že by mu jeho stav jakkoli bránil v uplatnění náhrady škody. Nadto z jeho podání ze dne 27. 4. 2025 (odvolání) vyplývá, že žalobce i po zprošťujícím rozsudku využíval právních služeb (stejného) obhájce a byl schopen i cestovat, když uvedl, že si pro finanční prostředky dojel osobně. Lze také uvést, že zákonem stanovená tříletá promlčecí lhůta dává dostatečný časový prostor pro uplatnění nároků poškozených. Zde i po doručení zrušujícího rozsudku žalobci dne 10. 8. 2021 zbývaly pro uplatnění žalovaných nároků více než dva roky.19. Pro důvodnost námitky promlčení se tak již odvolací soud z důvodu procesní ekonomie nezabýval věcným přezkumem uplatněných nároků.20. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil postupem dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Výrok II. nebyl odvoláním napaden, zůstal tak stranou odvolacího přezkumu dle § 206 odst. 2 o. s. ř.21. S ohledem na změnu rozsudku ve věci samé rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., a to ve prospěch úspěšné žalované. Náklady řízení sestávají ze čtyř náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „Vyhláška“) ve spojení se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a to za vyjádření k žalobě ze dne 15. 1. 2025, vyjádření k odvolání ze dne 16. 5. 2025, vyjádření ze dne 2. 2. 2026 a odvolání do rozsudku ze dne 17. 3. 2026, tj. celkem jde o částku 1 800 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.