29 Co 40/2026-198 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 93 836,91 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 96 520,9 Kč od 5. 6. 2025 do zaplacení ve výši 12% ročně, kapitalizovaného úroku ve výši 2 683,99 Kč od 16. 4. 2025 do 21. 5. 2025 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč (výrok I). Žalobkyni uložil zaplatit žalované částku 54 539 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Zamítl vzájemný návrh žalované, aby jí žalobkyně byla povinna zaplatit částku 5 191 Kč (výrok III). Žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 4 487 Kč, jejíž výše bude určena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (výrok IV).2. Nároky účastnic řízení vyplývají ze smlouvy o spotřebitelského úvěru č. , číslo, ze dne 22. 3. 2021 (dále jen „Smlouva o úvěru“). Žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 120 000 Kč. Částku 70 046 Kč vyplatila na úhradu předchozího úvěru žalované č. , číslo, , poskytnutého rovněž žalobkyní v minulosti. Částku 12 000 Kč si žalobkyně ponechala na úhradu nákladů za poskytnutí úvěru a částku 37 954 Kč vyplatila na účet žalované. Žalovaná na smlouvu uhradila celkem 167 730 Kč. V době sjednání smlouvy žalovaná nedokázala správně vyhodnotit svoje možnosti ani podmínky složitě konstruované smlouvy. Selhalo odborné posouzení její úvěruschopnosti, proto je Smlouva o úvěru absolutně neplatná. Neplatnost je dána také hrubým rozporem parametrů úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Žalovaná vzájemným návrhem uplatnila vůči žalobkyni nárok na vrácení částky 59 730 Kč, o niž poskytnutý úvěr přeplatila.3. Skutkový stav vyplývá z provedeného dokazování. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a dospěl k závěru, že žaloba podaná žalobkyní není důvodná, neboť žalobkyní poskytnutá částka na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 22. 3. 2021 byla žalovanou přeplacena o 54 539 Kč. Co do částky 54 539 Kč posoudil vzájemný návrh žalované jako důvodný, ve zbytku vzájemný návrh zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku IV. podle § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož žalovaná měla v řízení převážný úspěch, proto jí přiznal plnou náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka včetně soudního poplatku uhrazeného za vzájemný návrh.4. Žalobkyně podala proti výroku II. rozsudku co do částky 12 000 Kč, Anonymizováno, včasné odvolání. Podle odvolatelky soud I. stupně pochybil, když výrokem II. napadeného rozsudku přiznal žalované zaplacení částky ve výši 54 539 Kč. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmatečné a výpočet chybný. Soud I. stupně uvádí, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 120 000 Kč, ale při výpočtu vzájemných finančních nároků nesprávně zohledňuje na straně žalobkyně pouze částku 108 000 Kč. Žalobkyně upřesnila, že uhradila ve prospěch žalované70 046 Kč (poskytnuto výplatou na jiný závazek žalované)37 954 Kč (poskytnuto výplatou na účet žalované)12 000 Kč (poskytnuto vzájemným zápočtem), celkem 120 000 Kč.Žalovaná uhradila ve prospěch žalobkyně150 539 Kč (vráceno 29 splátek po 5 191 Kč na účet žalobkyně)12 000 Kč (vráceno vzájemným zápočtem), celkem 162 539 Kč.Rozdíl vzájemných plnění představuje 42 539 Kč, nikoliv 54 539 Kč.5. Soud I. stupně přiznal ve prospěch žalované, že žalobkyni poskytla (zápočtem) částku 12 000 Kč na náklady spojené s poskytnutím úvěru, ale na straně žalobkyně nepřiznal, že by žalobkyně danou částku žalované poskytla (zápočtem). Částku 12 000 Kč je třeba buď zohlednit na straně obou účastníků řízení, nebo ji nezohledňovat na žádné straně, jelikož k faktickému přechodu peněz nikdy nedošlo. Nárok žalované na vydání bezdůvodného obohacení může činit maximálně 42 539 Kč. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že se vzájemný návrh žalované co do (další) částky 12 000 Kč zamítá. Žádala přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení. Alternativně navrhla zrušení rozsudku a vrácení soudu I. stupně.6. Žalovaná v písemném stanovisku k odvolání navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, jak to v odvolání žalobkyně navrhla. Současně navrhla, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, neboť odvolací výhradu mohla uplatnit před soudem I. stupně, pokud by se alespoň jednoho z nařízených ústních jednání před soudem I. stupně zúčastnila.7. Zamítavý výrok o věci samé I. a zamítavý výrok o části vzájemného návrhu III. zůstaly odvoláním nedotčeny.8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a to za souhlasu obou účastnic v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání. Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.9. Z podnětu podaného odvolání odvolací soud přezkoumal pouze nárok ve výši 12 000 Kč uplatněný žalovanou vůči žalobkyni. Odvolací argument žalobkyně je logický. Částku 12 000 Kč žalobkyně žalované nikdy nepoukázala, poskytla jí pouze 108 000 Kč. Žalovaná uhradila z titulu Smlouvy o úvěru skutečně jenom částku 150 539 Kč. Rozdíl těchto částek činí 42 539 Kč, a právě tato částka je nárokem z bezdůvodného obohacení po posouzení Smlouvy o úvěru jako neplatné. Odvolací soud proto odvolání vyhověl, ostatně žalovaná se k odvolacímu stanovisku žalobkyně připojila.10. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně postupem dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil v napadeném výroku II. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 42 539 Kč a v rozsahu 12 000 Kč se vzájemný návrh žalované zamítá.11. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. bylo na odvolacím soudu, aby po změně rozhodnutí o věci samé znovu rozhodl také o nákladech řízení před soudem I. stupně. Nákladový výrok IV. v rozsudku soudu I. stupně obsahoval nadbytečnou vedlejší větu „jejíž výše bude určena v písemném vyhotovení rozsudku“, která v textu písemného vyhotovení rozsudku zřejmě nedopatřením zůstala z textu protokolu o ústně vyhlášeném rozsudku. Poslední tři slova tohoto výroku „k rukám žalobkyně“ měnila význam rozhodnutí přiznat náhradu nákladů řízení žalované, jak to vyplývá z odst. 12 odůvodnění rozsudku. Odvolací soud nahlíží na poměr úspěchu a neúspěchu v řízení takto: v řízení šlo celkem o 153 566 Kč, žalovaná byla neúspěšná co do 17 191 Kč, to jí zakládá nárok na 77% celkových nákladů řízení. Náklady řízení žalované se řídí vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, kterou je třeba od účinnosti novely vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, účinné od 1. 1. 2025 vykládat v souladu s rozhodnutím NS 28 Cdo 2638/2025 tak, že náhrada za jednotlivé úkony činí 450 Kč. Žalovaná jako nezastoupený účastník soudního řízení uskutečnila v řízení před soudem I. stupně 5 úkonů (písemné podání soudu, dvakrát příprava k jednání a dvakrát účast při ústním jednání soudu), a uhradila soudní poplatek 2 987 Kč, celkem náklady činí 5 237 Kč. Náhrada v rozsahu 77% činí 4 032,50 Kč.12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Žalobkyně byla sice v odvolacím řízení úspěšná, ale odvolací soud přisvědčil námitce žalované, že náklady odvolacího řízení vznikly proto, že žalobkyně se neúčastnila ani jednoho z ústních jednání nařízených soudem I. stupně, ani nereagovala na stav provedeného dokazování. Částka 12 000 Kč nebyla mezi účastníky sporná, a odvolacímu řízení včetně nákladů na ně vynaložených mohla žalobkyně předejít svou procesní aktivitou, kterou jí občanský soudní řád v ustanovení § 101 o. s. ř. ukládá. Tuto okolnost řízení odvolací soud posoudil jako zvláštního zřetele hodnou, a proto využil ustanovení § 150 o. s. ř. a náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyni nepřiznal.