53 Co 42/2026-221 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu ze dne 31. 7. 2025 na zaplacení částky 745 273,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované škody a nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, .3. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení, provedených listinných důkazů, zejména ze spisu Obvodního soudu pro , adresa, , sp. zn. , spisová značka, , dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 3. a 5.), přičemž se vypořádal i s tím, proč další důkazy v řízení neprováděl (bod 6.). Po citaci § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), vyšel z toho, že trestní stíhání žalobce skončilo usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy Obvodní soud pro , adresa, dospěl k závěru, že předmětný skutek měl být posouzen jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (tedy odlišně od právní kvalifikace v usnesení o zahájení trestního stíhání), a došlo tak k zániku trestní odpovědnosti z důvodu promlčení (§ 34 odst. 1 písm. e/ tr. zák.). Okolnost, že obžalovaný za spáchaný trestný čin neodpovídá pro zánik trestní odpovědnosti v důsledku promlčení, může představovat důvod, pro který mu nevzniká nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 605/2012).4. Ač se žalobce snažil tvrdit opak, v předmětném řízení nevznikly pochybnosti o tom, že se žalobce dopustil jednání podřaditelného skutkové podstatě přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Z usnesení Městského soudu v , adresa, ze dne 25. 9. 2024 nevyplynulo, že by dospěl k závěru, že žalobce se trestního jednání nedopustil, pouze prvostupňovému soudu vytkl nedostatečnost odůvodnění. V daném řízení došlo k zániku trestnosti činu z důvodu promlčení, a žalobci tak nebyl uložen trest za toto protiprávní jednání. Jde tak o situaci odpovídající smyslu § 12 OdpŠk, tedy vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba podle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1285/09, či sp. zn. II. ÚS 265/99). Prvostupňový soud dále připomněl, že promlčením podle trestního zákona, či trestního zákoníku, zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, neboť uplynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Běh času však nikterak nemůže ovlivnit to, že se určitá osoba dopustila jednání protiprávního, tedy zakázaného. Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět (Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman, Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 576), by sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu. Za těchto okolností se jeví být zcela adekvátní aplikace (při posouzení žalovaného nároku) § 12 OdpŠk, zejména odst. 1 písm. b) stanovícího (mimo jiné), že nárok na náhradu škody nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Uplynutí delší doby od spáchání trestného, tedy pro společnost nebezpečného, činu by nemělo být důvodem pro to, aby stát poskytoval odškodnění jeho pachateli, třebaže shledává, že již není nutno, aby v zájmu společnosti na eliminaci škodlivých jednání vůči pachateli působil trestněprávními prostředky.5. Při posuzování nároku na náhradu škody je podstatné, že se poškozený protiprávního jednání nedopustil. Nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí je totiž možno účastníku, který jej uplatňuje, přiznat jen za situace, kdy bylo proti němu vedeno trestní stíhání pro jednání, které se ukázalo být jednáním dovoleným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1988/2004). Plynutí času však nelze v zásadě pokládat za skutečnost, která by z osoby, jež se podle výsledků trestního řízení dopustila trestného činu, učinila osobu, která by měla právo na odškodnění podle OdpŠk. V případě, že by tomu tak bylo, byla by porušena jedna ze základních zásad občanského práva, kdy nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Prvostupňový soud neshledal odpovědností titul, a proto uzavřel, že žalobci nárok na náhradu škody ani nemajetkové újmy nepřísluší. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně a nedostatečně zjistil skutkový stav věci, když se nezabýval jeho tvrzeními, že se žádného protiprávního jednání nedopustil. Formalisticky přejal odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 5. 12. 2024, č. j. , spisová značka, , ačkoliv tak s ohledem na § 135 o. s. ř. učinit nemůže, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin. Soud není vázán jeho odůvodněním. Dále vytknul soudu prvního stupně, že rozhodnutí nelze založit na neunesení důkazního břemene ohledně skutečnosti, že se žalobce protiprávního jednání nedopustil, jestliže žalobce nebyl poučen podle § 118a o. s. ř. Pro posouzení otázky, zda se žalobce jednání projednávaného v trestním řízení dopustil, bylo přitom zásadní provedení zamítnutého návrhu na doplnění dokazování znaleckými posudky vypracovanými v trestním řízení. Považuje za nesprávný závěr, že v případě zastavení trestního stíhání nemá nárok na odškodnění, neboť porušuje základní lidská práva a je v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že nebyl v trestním řízení poučen o právu trvat na projednání věci podle § 11 odst. 4 tr. ř. Tato skutečnost mu nemůže být v řízení o náhradu škody přičítána k tíži. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15 s tím, že poukazuje na svévolný postup orgánů činných v trestním řízení, zejména v souvislosti s protiprávním znaleckým posudkem společnosti , právnická osoba, , na základě kterého bylo trestní stíhání zahájeno, a který nesplňoval standardy a požadavky znaleckého posudku, a dále na konstantní obhajobu žalobce a skutečnost, že , orgán, odmítla znalecký posudek obhajoby. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a to postupem podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a odvolání důvodným neshledal.8. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, dokazování směřovalo k objasnění rozhodných skutečností z pohledu uplatněných žalobních nároků a aplikovaných právních norem, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování ke správným skutkovým zjištěním, s nimiž se odvolací soud ztotožňuje a na něž pro stručnost odkazuje. Odvolací soud shledává správným i právní posouzení věci.9. Nad rámec právě uvedeného k odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvádí, že nemohou zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nemá stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk. V případě, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoli, nárok na odškodnění s ohledem na § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk nevzniká, ledaže by zastavené trestní řízení bylo zahájeno či vedeno svévolně (srov. např. usnesení sp. zn. 30 Cdo 2891/2023). Analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk také není možná v případě, kdy poškozený, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, neměl možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního stíhání tím, že by navrhl jeho pokračování.10. Z uvedeného lze dovodit, že pro posouzení věci není nezbytné učinit závěr, zda se žalobce protiprávního jednání dopustil či ni