54 Co 12/2026-313 – Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 896,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od, Anonymizováno, 18. 4. 2020 do zaplacení a dále náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.). Současně soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 27 378 Kč (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 896,50 Kč s příslušenstvím jakožto doplatku ceny za poskytnuté služby Scrum Mastera vykonávané na základě smlouvy uzavřené se žalovanou dne 6. 5. 2019. Tvrdila, že za období od 1. 3. 2020 do 18. 3. 2020 poskytla žalované služby v rozsahu 120 hodin, které řádně evidovala v interním systému žalované, na jehož základě vystavila fakturu č. , číslo, na částku 54 000 Kč, přičemž žalovaná tuto fakturu uhradila pouze částečně částkou 36 103,50 Kč. Žalobkyně dovozovala, že částečné plnění žalované má účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., a proto je žalovaná povinna doplatit zbývající část fakturované částky.3. Žalovaná se proti žalobě bránila námitkou, že žalobkyně dlouhodobě vykazovala neúměrně vysoký počet hodin, který neodpovídal skutečně odvedené práci ani reálným výstupům její činnosti, a že tyto nedostatky byly žalobkyni vytýkány již v průběhu smluvního vztahu. Žalovaná poukázala na to, že poslední fakturu zpochybnila ještě před jejím zaplacením, přičemž zaplatila pouze tu část, která podle jejího přesvědčení odpovídala reálně poskytnutým službám, a proto nelze částečnou úhradu považovat za uznání zbytku závazku.4. Na základě provedených důkazů, zejména smlouvy ze dne 6. 5. 2019, přehledů vykázaných hodin a výpovědí svědků – členů projektového týmu žalované a jednatele žalované – soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že smluvní vztah mezi účastníky vycházel z osmihodinové denní pracovní doby a že žalobkyně v rozhodném období vykazovala v průměru přibližně deset hodin práce denně. Z výpovědí svědků soud dále zjistil, že vykazovaný rozsah práce neodpovídal skutečným výstupům žalobkyně a že žalovaná tyto skutečnosti žalobkyni dlouhodobě vytýkala, přičemž požadavek na úhradu fakturované částky v plném rozsahu považovala za neopodstatněný.5. Soud prvního stupně při právním posouzení věci vycházel z ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. a z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž lze částečné plnění považovat za uznání zbytku dluhu pouze tehdy, pokud z okolností případu jednoznačně vyplývá vůle dlužníka uznat celý závazek. V projednávané věci však soud dospěl k závěru, že z chování žalované naopak vyplývá dlouhodobé zpochybňování rozsahu i kvality poskytnutého plnění, a proto částečná úhrada faktury nemůže mít účinky uznání zbývající části pohledávky.6. Současně soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že práce byla v rozsahu přesahujícím obvyklou osmihodinovou pracovní dobu skutečně vykonána, neboť kromě vlastních evidenčních záznamů nepředložila další důkazy umožňující objektivní posouzení časové náročnosti vykazovaných činností. Na tomto základě soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve sporu zcela úspěšná, a přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení odpovídající nákladům právního zastoupení, včetně řízení odvolacího a navazujícího řízení po zrušení předchozího rozhodnutí.8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž namítla, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je zatížen zásadními vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení věci, v neúplně a nesprávně zjištěném skutkovém stavu, jakož i ve vadách řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně podle žalobkyně nerespektoval závazné právní názory a pokyny odvolacího soudu vyjádřené v usnesení Městského soudu v , adresa, ze dne 19. 11. 2024, přičemž své závěry opřel o skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, případně jsou s obsahem důkazů v přímém rozporu. Zejména se jedná o nesprávný závěr o existenci sjednané osmihodinové pracovní doby, ačkoliv takové ujednání ze smlouvy ze dne 6. 5. 2019 ani z žádného jiného důkazu nevyplývá, přičemž soud prvního stupně vycházel z ustanovení, které ve smlouvě vůbec obsaženo není. Žalobkyně dále poukázala na nesprávnou interpretaci přehledů vykazovaných činností, chybnou identifikaci jednotlivých dnů i vykázaného rozsahu práce a na nesprávné skutkové závěry o tom, že by žalobkyni byly vytýkány vady práce za březen 2020. Z interní komunikace žalované, z e-mailů i ze svědeckých výpovědí naopak jednoznačně vyplývá, že pochybnosti žalované se vztahovaly výlučně k práci vykazované za únor 2020, nikoliv k práci odvedené v březnu 2020, přičemž soud prvního stupně tuto skutečnost přehlédl nebo ji vyhodnotil v rozporu s obsahem důkazů. Zejména výpovědi svědků , jméno FO, , , jméno FO, a jednatele žalovaného , jméno FO, podle žalobkyně neprokazují, že by žalobkyni byly kdykoli řádně a konkrétně vytknuty vady plnění za měsíc březen 2020.9. Další námitka žalobkyně směřovala proti tomu, jak soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 2054 odst. 2 o. z., pokud dovodil, že částečná úhrada faktury neměla účinky uznání zbytku dluhu. Má za to, že byly splněny všechny předpoklady stanovené judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015) pro vznik vyvratitelné domněnky uznání dluhu, neboť žalovaná provedla částečné plnění bez toho, aby před tím nebo při plnění uplatnil vůči žalobkyni jakékoliv výhrady k žalované faktuře. Podle žalobkyně nesouhlas žalované, vyjádřený výlučně v jeho interním chatu, nemůže založit závěr o absenci uznání dluhu, jestliže se nedostal do dispoziční sféry žalobkyně. Žalobkyně zdůraznila, že v důsledku uznání dluhu došlo k přesunu důkazního břemene na žalovanou, která však neprokázala, že závazek nevznikl, zanikl nebo byl jinak zmařen, přičemž soud prvního stupně v rozporu s § 133 o. s. ř. požadoval pokračování dokazování po žalobkyni. V závěru žalobkyně namítla, že se soud prvního stupně nevypořádal s řadou navržených a provedených důkazů, zejména s výslechem jednatelky žalobkyně, s emailovou komunikací, interním chatem žalovaného a s dalšími listinami založenými ve spise. Žalobkyně poukázala na porušení § 125 o. s. ř., pokud soud prvního stupně bagatelizoval nebo zcela pominul čestná prohlášení navržená k důkazu, aniž by je formálně provedl či zdůvodnil, proč k nim nepřihlíží. Tyto vady řízení podle žalobkyně mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.10. Odvolacímu soudu žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přizná plnou náhradu nákladů řízení, včetně nákladů na jejich uplatnění.11. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně namítla, že odvolání žalobkyně je nedůvodné, neboť nebere v potaz procesní vývoj řízení po vydání zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 30. ledna 2025 a nereflektuje rozsah a výsledky následného dokazování provedeného soudem prvního stupně. Zdůraznila, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou úplná, přesvědčivá a plně postačující pro právní posouzení věci, přičemž není dán žádný důvod pro jejich přehodnocení ani pro opakování či doplnění dokazování ve smyslu § 213 o. s. ř. Soud prvního stupně správně posoudil otázku, zda částečné plnění na březnovou fakturu žalobce mohlo založit účinky konkludentního uznání dluhu podle § 2054 odst. 2 o. z., a že na základě provedených důkazů správně dospěl k závěru, že tyto účinky v posuzovaném případě nenastaly. Dle žalované není pravdou, že neexistovaly žádné výhrady vůči fakturované částce, a uvádí, že z provedených důkazů naopak jednoznačně vyplývá, že výše fakturace i rozsah vykázaných hodin byly zpochybněny bezprostředně v časové souvislosti s plněním. Výslovně nesouhlasí s právní argumentací žalobkyně, která podle žalované zaměňuje instituty písemného uznání dluhu podle § 2053 o. z. a konkludentního uznání dluhu podle § 2054 téhož zákona, a nekriticky aplikuje judikaturu vztahující se k písemnému uznání dluhu na skutkově odlišnou situaci. Ustanovení § 2054 odst. 2 o. z. je třeba vykládat jako lex specialis k § 2053 o. z. a že u konkludentního uznání dluhu je rozhodující komplexní posouzení okolností, za nichž bylo částečné plnění poskytnuto. K vyvrácení domněnky uznání dluhu postačuje, aby z celkového jednání dlužníka bylo patrno, že nehodlá plnit celý závazek, přičemž není nutné, aby dlužník při každé dílčí platbě výslovně opakoval své výhrady.12. Žalovaná setrvala na svém stanovisku, že žalobkyni byly vytýkány nesoulady mezi vykazovanými hodinami a skutečnými výstupy práce, a to i ve vztahu k březnové faktuře. Žalovaná odkázala na smluvní ujednání o fakturaci pouze za skutečně odvedené hodiny - § 4 odst. 3 písm. a) smlouvy a na existenci zavedené praxe a zvyklostí mezi účastníky ohledně maximálního rozsahu fakturovaných hodin (150–160