62 Co 313/2025-89 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že žalovaný závažně porušil žalobcovo právo na rovné zacházení v přístupu k zaměstnání a dopustil se vůči žalobci diskriminačního jednání, se zamítá (výrok ad I.), žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá (výrok ad II.) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení v částce 19 057,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok ad III.).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném určení toho, že žalovaný vůči němu závažně porušil právo na rovné zacházení v přístupu k zaměstnání a dopustil se vůči němu diskriminačního jednání a dále zaplacení nemajetkové újmy jako náhrady za toto diskriminační jednání v částce 35 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (bez bližší specifikace období, za nějž ho požaduje – pozn. odvolacího soudu).3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 5-8, v nichž uvedl zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů. Zjištěný skutkový stav shrnul pod bodem 10 odůvodnění rozsudku, odvolací soud ho uvádí v doslovném znění.4. Žalobce jako uchazeč reagoval na inzerát žalovaného zveřejněný na webových stránkách , webová stránka, a označený jako „Asistentka obchodního týmu – , právnická osoba, .“. Žalovaný se po zhodnocení projeveného zájmu žalobce o danou pracovní pozici a žalobcem zaslaného životopisu rozhodl nepozvat žalobce na pohovor. Na pracovní pohovor k dané pozici pozval žalovaný minimálně tři muže, kteří shodně jako žalobce projevili zájem o totožnou pracovní pozici označenou jako „Asistentka obchodního týmu – , právnická osoba, .“.5. Soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním dále uvedl, že provedl i jiné důkazy, avšak neučinil z nich žádná relevantní zjištění. Zamítl další důkazní návrhy žalovaného ohledně dalších sporů, které žalobce v obdobných věcech vede, dále zamítl návrh žalovaného na doplnění dokazování výslechem navržených svědků jako nadbytečných, stejně tak neprovedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 25 C 42/2025 a 25 C 39/2025 z téhož důvodu. Vyšel z toho, že skutkový základ byl mezi účastníky v zásadě nesporný.6. Zjištěný skutkový stav posoudil zejména podle zákona č. 198/2009 Sb. (antidiskriminační zákon), podle zákona č. 262/2006 Sb. – zákoník práce, ve zkratce zák. práce a podle zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti. Uvedl § 2 odst. 2 a 3 antidiskriminačního zákona, dále § 5 odst. 2 a § 10 tohoto zákona, § 30 odst. 1 zákoníku práce a § 12 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, tato zákonná ustanovení odcitoval. Poté shrnul, že žalovaný uveřejnil inzerát nabídku práce, kterou označil jako,, Asistentka obchodního týmu – , právnická osoba, .“, žalovaný dále vymezil prostřednictvím inzerátu požadavky na uchazeče a další parametry dané pozice, k čemuž soud prvního stupně konstatoval, že označení inzerátu jako asistentka není vhodné a neodpovídá požadavkům, které zákony kladou na nabídky zaměstnání. Pouze tato skutečnost ovšem neznamená, že nabídka zaměstnání jako celek má diskriminační charakter, tak, že by byla způsobilá vyvolat u žalobce jakýkoliv dojem diskriminačního jednání. Jedná se o rozpor se zákonem o zaměstnanosti, co však pro právní posouzení důvodnosti žaloby prvostupňový soud považoval za irelevantní.7. I přes nevhodné označení inzerátu ovšem z jeho dalšího obsahu nelze dovodit, že by nabídka byla určena pouze pro ženy a že by žalovaný z možných uchazečů osoby mužského pohlaví automaticky vylučoval. Další obsah inzerátu vyzněl spíše neutrálně, na některých místech užívá ženský rod a jinde naopak mužský rod. Žalobce se snažil tvrdit, že již tím, že žalovaný tento inzerát takto zveřejnil a žalobce se s ním seznámil, bylo zasaženo do jeho práv. této jeho argumentaci však prvostupňový soud nepřisvědčil. Inzerát efekt, který mu žalobce přisuzuje, neměl, žalobce sám tvrdil a dokládal, že na tento inzerát reagoval a o pracovní pozici se ucházel. Je tedy zřejmé, že se nemohl cítit vyloučený z okruhu uchazečů na daný inzerát. Pokud by tomu tak bylo, tak by na pracovní nabídku vůbec nereagoval.8. Žalovaný v reakci na nabídku žalobci odpověděl, že ho neshledává vhodným pro danou pracovní pozice, své rozhodnutí nijak nezdůvodnil, podle soudu ovšem je právem zaměstnavatele vybrat si jednotlivého uchazeče pro další část výběrového řízení. Právní předpisy proces výběru zaměstnance nějak neregulují. Výjimka je pouze tehdy, pokud by důvody byly diskriminační, avšak o takový případ se zde nejedná.9. Soud prvního stupně dále uvedl, že vychází z § 133a o. s. ř., který podrobně rozebral poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR – nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 880/15 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3834/2018. Žalobce přes poučení soudu nedoplnil tvrzené důkazy tak, aby mohlo dojít k přenesení důkazního břemene na žalovaného. Svůj tvrzený nárok založit pouze na tom, že si všiml inzerátu a že v dalším procesu výběru uchazečů už nebyl úspěšný, to ovšem bez jakéhokoliv srovnávání či minimálně tvrzení o tom, že by právě s žalobcem v porovnání s komparátorem bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem z diskriminačního důvodu. Takovéto srovnání podle soudu nelze bez dalšího dovozovat jen z označení inzerátu.10. Na základě těchto závěrů prvostupňový soud uzavřel, že v části týkající se pouze zveřejnění inzerátu nebylo ani nemohlo být zasaženo do práv žalobce, když žalobce na něj i přes výtky k němu reagoval. Nebylo tak zjištěno porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení, nedošlo k diskriminaci žalobce z důvodu pohlaví podle § 1 písm. a), § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona a žaloba podle § 10 tohoto zákona tak nemůže být úspěšná. Soud prvního stupně ji proto zamítl.11. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšnému žalovanému s tím, že náklady řízení sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif.12. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání, doplnil podáním ze dne , datum, a uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. a), d), e), a g) o. s. ř.13. K odvolacímu důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. uvedl, že soud byl nesprávně obsazen, když věci v oblasti diskriminace řeší soud ve složení senátu nikoliv samosoudce.14. Žalobce dále shrnul skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní posouzení, soudu prvního stupně vytkla neprovedení všech navržených důkazů. Namítl tak nesprávně a neúplně zjištěný skutkový stav. Podle žalobce žalovaný svá tvrzení uplatněná v řízení nijak neprokázal, k čemuž poukázal na § 133a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a poukázal na zásadu obráceného důkazního břemene. Žalobce, ač k tomu nebyl povinen, navrhl výslech , jméno FO, , tento důkaz navrhl i žalovaný a prvostupňový soud pochybil, když ho neprovedl. Odůvodnění tohoto postupu je pouze strohé, nekompletní a nedostačující, v rozporu se zákonem. Jediný způsob, jak mohl soud prvního stupně zjistit, že žalovaný vůči němu postupoval diskriminačně, by byl výslech paní , jméno FO, . Pouze provedením tohoto důkazu by bylo zjištěno, zda žalovaný postupoval, nebo nepostupoval v rámci výběrového řízení diskriminačně. Prvostupňový soud měl předvolat,, mužské uchazeče o zaměstnání“, když z listinných důkazů není zřejmé, na jaký inzerát tito uchazeči reagovali s ohledem na to, že žalovaný dovozuje poznání k pohovoru dvou mužů z roku 2024 a není zde žádné pojítko o tom, že by se jednalo o identické výběrové řízení, na které se hlásil žalobce. Žalovaný se tím podle žalobce snaží odvrátit pozornost soudu a vmanipulovat soud do vyfabulovaného příběhu o tom, že pozval mužské uchazeče k pohovoru, ačkoliv tomu tak nebylo.15. Žalobce dále namítl nesprávné právní posouzení s poukazem na rozpor se závěry Soudního dvora Evropské unie, k čemuž uvedl rozhodnutí Soudního dvora ze dne 22. 4. 1997, sp. zn. C 180/95, jehož obsah uvedl. Dále poukázal na rozhodnutí Soudního dvora ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. C-54/07, které se týkalo diskriminace z důvodu etnického nebo rasového původu, avšak závěry v něm vyslovené lze použít i v této věci. Také požadoval, aby žalovaný doložil statistiky všech uchazečů o zaměstnání, kteří na daný inzerát reagovali s odlišením pohlaví, a to za účelem doložení toho, že v rámci výběrových řízení nepostupoval diskriminačně. Ani tento důkaz prvostupňový soud neprovedl, jeho neprovedení nijak nezdůvodnil. Žalobce zmínil také bagatelizaci jednání žalovaného ze strany soudu, kdy ten přehlédl jednak evropskou judikaturu, ale nerespektoval ani judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou žalobce v řízení označil – rozhodnutí sp. zn. 6 Ad 6/2024, 60 Ad 2/2021 a 9 Ads 174/2023.16. Inzerát byl