Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 111 060 Kč spolu s úrokem z prodlení (z této částky) ve výši 14,75 % ročně od 1. 4. 2024 do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 91 476 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku rukám jejího právního zástupce (výrok II).2. Žalobce se žalobou podanou dne 29. 11. 2024 domáhal zaplacení uvedené částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o zájezdu uzavřené se žalovanou dne 9. 11. 2023 na zájezd do , stát, v termínu od 31. 1. do 8. 2. 2024. Tvrdil, že mu dne 31. 1. 2024 nebyl umožněn nástup do letadla, protože nedisponoval elektronickou cestovní autorizací eTA, jež byla podmínkou vstupu do , stát, . Příčinu absence eTA spatřoval v porušení informační povinnosti žalované jako pořadatele zájezdu, neboť podle jeho názoru nebyl řádně, včas, jasně a srozumitelně poučen o nutnosti tuto autorizaci obstarat ani o důsledku její absence pro možnost nástupu do letadla. Za nedostatečné považoval sdělení informace pouze hypertextovým odkazem v e-mailu ze dne 24. 1. 2024; takový postup měl být podle jeho názoru nepřípustný také z hlediska právní úpravy spotřebitelských smluv a jím namítané judikatury Soudního dvora Evropské unie. Žalobce dovozoval, že v důsledku tohoto pochybení zájezd neabsolvoval a utrpěl škodu odpovídající zaplacené ceně zájezdu, kterou mu žalovaná přes předžalobní uplatnění nároku neuhradila.3. Žalovaná navrhla úplné zamítnutí žaloby. Nezpochybnila uzavření smlouvy ani skutečnost, že žalobce bez eTA nebyl k letu připuštěn, avšak tvrdila, že informační povinnost splnila řádně, včas a v souladu s právními předpisy. Poukázala na všeobecné obchodní podmínky, které byly nedílnou součástí smlouvy a obsahovaly upozornění na pasové, vízové a jiné vstupní povinnosti a na možnost jejich změn, i na cestovní informace zaslané e-mailem dne 24. 1. 2024. Tento e-mail obsahoval hypertextový odkaz na dokument PDF určený pro cestu do , stát, , v němž byla výslovně uvedena povinnost zajistit elektronickou cestovní autorizaci eTA a disponovat jejím vytištěným formulářem. Žalovaná namítala, že takto byla poučena i ostatní klientela, včetně osob cestujících v režimu last minute, přičemž ostatní účastníci splnili vstupní podmínky a odletěli; odmítla proto tvrzení o odlišném nebo diskriminačním zacházení. Za neuskutečnění zájezdu považovala odpovědným výlučně žalobce, který si nezajistil potřebné vstupní doklady.4. Soud prvního stupně vzal za skutkový základ pro své rozhodnutí zejména nesporná tvrzení účastníků a listinné důkazy. Z voucheru, dokladů o cestovním pojištění a potvrzení o zájezdu č. , číslo, ze dne 9. 11. 2023 zjistil uzavření smlouvy o zájezdu ve prospěch žalobce a jeho manželky pro cestu do , stát, v uvedeném termínu. Z potvrzení o zájezdu a všeobecných podmínek žalované účinných od 17. 8. 2023 zjistil, že zákazník byl odkázán na informace , právnická osoba, o pasových a vízových požadavcích a podpisem smlouvy potvrzoval, že před uzavřením smlouvy obdržel informace o těchto požadavcích, o přibližných lhůtách k jejich vyřízení a o požadovaných zdravotních dokladech. Ze záznamu z internetových stránek , právnická osoba, a z jeho informace ze dne 7. 11. 2025 soud zjistil, že od 1. 1. 2024 došlo ke zrušení vízové povinnosti pro české občany cestující do , stát, , avšak současně byl zaveden systém eTA, jehož reálné spuštění bylo cestovním kancelářím a jejich asociaci oznámeno dne 11. 1. 2024; informace , právnická osoba, byla zveřejněna dne 15. 1. 2024. Z e-mailové komunikace ze dne 24. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaná zaslala žalobci více než sedm dnů před odletem souhrnné cestovní informace s odkazy na dokumenty; odkaz označený „Cestovní informace“ vedl k PDF dokumentu „, název, – Důležité informace pro váš pobyt , stát, “. Z jeho obsahu zjistil, že v části označené vykřičníkem a zvýrazněné v textu byla výslovně uvedena povinnost zajistit elektronickou cestovní autorizaci eTA a mít její formulář vytištěný; dokument byl podle soudu možné otevřít, uložit a uchovat.5. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce byl opakovaným klientem žalované, zájezd uzavřel distančně, byl při jeho sjednání upozorněn na nutnost víza a koncem roku 2023 se z médií dozvěděl o zrušení vízové povinnosti. Žalobce uvedl, že v e-mailu ze dne 24. 1. 2024 se o eTA nedozvěděl a že se o ni po neúspěšném odbavení pokusil na letišti požádat, avšak bez úspěchu. Z listiny předložené žalobcem soud zjistil toliko následnou nefunkčnost hypertextového odkazu, nikoli jeho nefunkčnost v rozhodné době. Z nahrávky telefonátu z letiště dne 31. 1. 2024 soud zjistil, že žalobce pracovníkovi žalované výslovně sdělil, že přehlédl, že má mít víza. Z předžalobní výzvy, z uplatnění vady zájezdu ze dne 4. 2. 2024 a z reakcí žalované soud zjistil, že žalobce požadoval vrácení ceny zájezdu, popřípadě náhradu škody a nemajetkové újmy, zatímco žalovaná nárok odmítla s poukazem na řádné a včasné informování. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, , zaměstnankyně žalované, soud zjistil standardní systém poskytování informací klientům nejméně sedm dnů před odletem, dále skutečnost, že žalobce kontaktoval žalovanou až z letiště v den odletu a že ostatní klienti, včetně osob cestujících do , stát, téhož dne, vstupní podmínky splnili. Z reprezentativního souboru obdobných smluv, zejména ze smlouvy s , jméno FO, , soud zjistil shodný způsob předání cestovních informací ostatním cestujícím. Z předchozí cestovatelské historie žalobce dále zjistil, že žalobce při dřívějších zájezdech obdržel informace týmž způsobem, tj. e-mailem s odkazem na PDF dokument určený pro konkrétní zemi, a tento postup dosud nezpochybňoval.6. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z § 2521 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), upravujícího smlouvu o zájezdu, dále z § 2528 odst. 1 písm. e) a p) o. z., podle nichž má pořadatel sdělovat informace o pasových a vízových požadavcích, přibližných lhůtách pro jejich vyřízení a dalších podmínkách účasti na zájezdu, a z § 2529 odst. 1 o. z., upravujícího poskytnutí dalších podrobných a důležitých údajů nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu. Zohlednil též § 4 odst. 1 o. z. o běžné péči a opatrnosti svéprávné osoby, § 1811 o. z. o povinnosti podnikatele činit spotřebitelská sdělení jasně a srozumitelně, § 1819 o. z. o textové podobě a trvalém nosiči dat a § 1827 odst. 2 o. z. o informační povinnosti při uzavírání smlouvy elektronickými prostředky. Dále vyšel z § 9a zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, zejména z povinnosti poskytnout před uzavřením smlouvy informace o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a o zdravotních formalitách státu určení.7. Soud prvního stupně v návaznosti na uvedená zákonná ustanovení uzavřel, že žalovaná zákonnou informační povinnost splnila a žaloba proto není důvodná. Akcentoval, že povinnost pořadatele je povinností informační, nikoli garanční; pořadatel má zákazníka informovat o podmínkách vstupu do cizího státu, nikoli za něj plnit či garantovat splnění veřejnoprávních vstupních procedur. Současně zdůraznil, že zákazník není pasivním subjektem a musí zachovat přiměřenou obezřetnost. Za významné považoval, že žalobce byl již při uzavření smlouvy upozorněn na možnost vízových či jiných vstupních povinností a jejich změn, že měl sledovat příslušné zdroje , právnická osoba, a že dříve bez výhrad používal stejný systém elektronického předávání cestovních informací. Soud dále dovodil, že e-mail ze dne 24. 1. 2024 s odkazem na uložitelný dokument PDF splnil požadavek trvalého nosiče podle § 1819 o. z. V této souvislosti odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-49/11, , právnická osoba, , a dovodil, že tato judikatura nevylučuje použití hypertextového odkazu, jestliže výsledný dokument umožňuje spotřebiteli uchovat informace v nezměněné podobě a opakovaně je využít. Následná nefunkčnost odkazu podle soudu nedokazuje jeho nefunkčnost při doručení e-mailu; žalobce netvrdil ani neprokázal, že by mu v rozhodné době technické okolnosti bránily dokument otevřít. Soud poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 240/2015 a uzavřel, že podstatná je prokázaná dostupnost a určitost obsahu, nikoliv faktické „kliknutí“ adresáta. Námitku nesrozumitelnosti označení eTA neshledal opodstatněnou, protože z dokumentu vyplývalo, že jde o povinný doklad pro vstup do , stát, , a žalobcovo jednání na letišti i jeho vyjádření v telefonátu podle soudu ukazovaly, že význam této podmínky chápal, avšak její splnění opomenul. Námitky nedostatečného proškolení zaměstnanců a diskriminačního zacházení soud rovněž odmítl, neboť z dokazování nevyplynulo ani nesprávné poučení, ani odlišný přístup k žalobci oproti ostatním klientům. Jelikož soud neshledal porušení informační povinnosti žalovanou a pochybení spatřoval výlučně na straně žalobce, nezabýval se dále příčinnou souvislostí ani dalšími předpoklady odpovědnosti za tvrzenou škodu.8. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch. Žalované z uvedeného titulu přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 91 476 Kč, sestávajících z mimosmluvní odměny advokáta určené z tarifní hodnoty 111 060 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, za sedm písemných podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, za čtyři účasti na jednání podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a za účast při vyhlášení rozsudku podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu. Soud dále započetl třináct paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu 21 % DPH. Uvedené plnění žalobci uložil zaplatit k rukám advokáta žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř. v třídenní lhůtě určené podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, jímž napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, tedy jak zamítavý výrok ve věci samé, tak výrok o náhradě nákladů řízení. Podstatou odvolání je tvrzení, že žalovaná jako pořadatel zájezdu nesplnila informační povinnost ohledně nutnosti opatřit elektronickou cestovní autorizaci eTA pro vstup do , stát, , v důsledku čehož odvolatel nemohl nastoupit do letadla a absolvovat zaplacený zájezd. Odvolatel namítá, že soud prvního stupně nesprávně přenesl zákonnou informační povinnost žalované na spotřebitele, nevycházel z principu zvýšené ochrany spotřebitele a nezohlednil význam důvěry zákazníka v odborný a komplexní informační servis cestovní kanceláře.10. Odvolatel proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně především namítá, že nemají oporu v provedeném dokazování. Zejména se uvedené týká závěrů, podle nichž mu byl dne 24. 1. 2024 prostřednictvím hypertextového odkazu zpřístupněn dokument PDF obsahující jasné upozornění na povinnost eTA a že tento dokument představoval trvalý nosič informací. Zdůraznil, že uvedený odkaz byl v době dokazování nefunkční a žalovaná nepředložila snímek obrazovky, auditní záznam, notářský zápis ani jiný důkaz prokazující, jaký konkrétní obsah byl na uvedené URL adrese v okamžiku odeslání e-mailu. Poukazuje na to, že jediný prokázaný dokument obsahující návod k eTA mu byl poskytnut až dne 1. 2. 2024, tedy den po neumožnění nástupu do letadla, v souvislosti s jeho zájmem o další zájezd. Dále tvrdí, že soud nevysvětlil použití pojmu „registrace“, který podle odvolatele v PDF dokumentu nebyl obsažen, a nesprávně hodnotil jeho výrok v telefonátu z letiště, že „přehlédli“, že mají mít víza; tento výrok měl zaznít ve stresové situaci a dokládat spíše terminologický zmatek vyvolaný nejasným informováním než jeho vědomé opomenutí.11. Odvolatel dále vytýká soudu, že nedostatečně zohlednil obsah výpovědi svědkyně , jméno FO, , která měla potvrdit, že informace o eTA i návod k jejímu vyplnění měla k dispozici, ale žalobci je nepředala. Z následného zaslání návodu dne 1. 2. 2024 dovozuje, že žalovaná byla schopna tuto informaci poskytnout, avšak při prvním zájezdu tak neučinila. Za nesprávný považuje i skutkový závěr, že ostatní cestující byli informováni stejným způsobem jako on. Namítá, že žalovaná nesplnila soudem uloženou povinnost předložit úplnou komunikaci s ostatními účastníky zájezdu, a proto podle něj nebylo možné uzavřít, že jim neposkytla širší či konkrétnější informace, zejména návod k vyplnění eTA. Tvrdí, že okolnost, že ostatní cestující podmínky splnili, podporuje závěr, že jim žalovaná potřebné informace s největší pravděpodobností předala. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že pominul důkaz o postupu jiné cestovní kanceláře, , právnická osoba, , který měl dokládat obvyklý standard odborné péče při informování o vstupních podmínkách.12. Ve vztahu k právnímu posouzení odvolatel dovozuje porušení § 2528 odst. 1 písm. e) a p) o. z., § 9a odst. 2 písm. f) a § 9a odst. 6 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, jakož i čl. 5 odst. 1 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302. Povinnost eTA považuje za zvláštní druh vízového či vstupního požadavku, o němž měla žalovaná jako profesionál podle § 5 o. z. adresně, aktivně, jasně a s dostatečným předstihem informovat. Má za to, že povinnost se netýkala jen existence eTA, ale též postupu nezbytného k jejímu získání a přibližné lhůty pro schválení; uvádí, že tento proces mohl podle jím zmíněných specializovaných agentur trvat až čtrnáct pracovních dnů. Žalovaná podle odvolatele nesdělila, že je třeba elektronickou autorizaci vyplnit, uhradit platební kartou, přiložit požadované dokumenty, vyčkat na schválení a disponovat schváleným oprávněním již při nástupu do letadla. Poukazuje na novost režimu eTA, zavedeného od 1. 1. 2024, a na informaci , právnická osoba, , podle níž byly cestovní kanceláře včetně žalované o reálném spuštění systému eTA vyrozuměny dne 11. 1. 2024.13. Odvolatel namítá, že soud nesprávně vyložil § 1811, § 1819 a § 1827 odst. 2 o. z. a nesprávně aplikoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-49/11, , právnická osoba, . Podle jeho názoru pouhé zpřístupnění podstatné informace hypertextovým odkazem nesplňuje požadavek jejího poskytnutí na trvalém nosiči, a to ani tehdy, měl-li odkaz směřovat na soubor PDF uložený na serveru ovládaném žalovanou. Zdůrazňuje, že tento soubor mohl být ze strany žalované jednostranně změněn nebo odstraněn, což se mělo projevit právě následnou nefunkčností odkazu. Soud podle něj zaměnil formát souboru s trvalým nosičem dat a bez dostatečného důkazu dovodil jak existenci, tak obsah dokumentu v době odeslání e-mailu. Za nepřípadný pokládá rovněž odkaz soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 240/2015, neboť daná věc se podle odvolatele týkala vztahu mezi podnikateli a prorogační doložky, zatímco nyní jde o spotřebitelský vztah. Z tohoto rozhodnutí naopak dovozuje, že důkazní břemeno ohledně obsahu webového odkazu stíhalo žalovanou jako jeho tvůrce.14. Odvolatel dále namítá, že zkratka „eTA“ byla pro průměrného českého spotřebitele bez vysvětlení nesrozumitelná, přičemž označení za pouhý formulář bylo podle něj zavádějící, protože žádost podléhá schválení , stát, orgánů. Soud podle jeho názoru pochybil, jestliže tuto nejasnost vyložil k jeho tíži, namísto aby aplikoval § 1812 odst. 1 o. z. a zvolil výklad příznivější pro spotřebitele. Nesouhlasí také se závěrem, že měl sám sledovat aktuální podmínky vstupu do , stát, nebo že jeho předchozí zkušenosti se žalovanou zvyšovaly míru jeho povinné obezřetnosti. Argumentuje, že si zákazník kupuje zájezd u odborníka právě proto, aby nemusel samostatně zjišťovat cizozemské předpisy a jejich změny; spotřebitelská ochrana je objektivní a nelze ji relativizovat podle vzdělání, profese, cestovatelské zkušenosti či právního vzdělání zákazníka. V souvislosti s tím odvolatel namítá nepřípustné diskriminační či nerovné zacházení, neboť žalovaná mu měla vzhledem k jeho právnímu vzdělání poskytnout menší rozsah informací než jiným zákazníkům.15. Odvolatel kvalifikuje tvrzené porušení informační povinnosti rovněž jako vadu zájezdu podle § 2537 odst. 1 o. z., jelikož mu pro informační deficit nebyla poskytnuta zahrnutá služba letecké přepravy do místa pobytu. Svůj peněžitý nárok však výslovně vymezuje jako náhradu škody za porušení smluvní povinnosti podle § 2913, ve spojení s § 2521 o. z., popřípadě jako nárok související s právy z vadného plnění podle § 2528 a § 2543 o. z., nikoliv jako nárok založený odstoupením od smlouvy. Tvrdí přímou příčinnou souvislost mezi nedostatečným a netransparentním způsobem informování o eTA a zmařením zájezdu, neboť při řádném upozornění by povinnost splnil. Žalovaná podle odvolatele odpovídá objektivně za porušení smluvní povinnosti podle § 2913 odst. 2 o. z. a neprokázala liberační důvod; zavedení eTA podle něj nebylo mimořádnou nepředvídatelnou okolností ve smyslu § 2535 o. z. Odvolatel odmítá i případné spoluzavinění, protože spoléhal na pokyny žalované. Odkazuje též na čl. 14 odst. 3 směrnice 2015/2302 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2348/2023, z něhož dovozuje důraz na ochranu cestujícího při plnění informačních povinností pořadatele.16. Odvolatel kromě toho vytýká napadenému rozhodnutí též procesní vady spočívající především v nedostatečném a nesprávném hodnocení důkazů, vadném rozložení důkazního břemene a v překvapivosti rozhodnutí. Namítá, že soud bez předchozího poučení podle § 118a o. s. ř. založil rozhodnutí na neprokázaném předpokladu, že odkaz byl v rozhodné době funkční a vedl ke konkrétnímu PDF dokumentu. Tím mu měl znemožnit doplnit tvrzení a důkazy k této pro rozhodnutí klíčové otázce; odvolatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 777/07. Rozsudek proto označuje za nepředvídatelný, překvapivý a nepřezkoumatelný. Za nedostatečné považuje i odůvodnění, proč soud nezohlednil důkaz informací , právnická osoba, o vědomosti žalované o systému eTA, nahrávku telefonátu dokládající terminologickou nejistotu zaměstnance žalované, údajné pochybení svědkyně , jméno FO, a okolnost, že žalovaná poskytla návod na vyplnění eTA až dodatečně.17. Další procesní námitku odvolatel směřuje proti postupu soudu prvního stupně ve vztahu k nepředložení úplné komunikace žalované s ostatními účastníky zájezdu. Tvrdí, že žalovaná nesplnila povinnost vydat důkaz a postupovala procesně nekorektně, přesto soud z tohoto jednání nevyvodil důsledky při hodnocení důkazů. Dovolává se § 129 odst. 2 o. s. ř. a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, podle něhož může soud neochotu účastníka předložit důkaz zohlednit jako okolnost oslabující věrohodnost jeho tvrzení; odkazuje i na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2851/2013. Vzhledem k tvrzenému diskriminačnímu zacházení dále požaduje uplatnění obráceného důkazního břemene, neboť důkazy o způsobu komunikace s ostatními klienty se podle něj nacházely výhradně v dispoziční sféře žalované. Soud podle odvolatele nesprávně a mechanicky oddělil posouzení porušení povinnosti od otázky příčinné souvislosti, když se jí po závěru o splnění informační povinnosti již nezabýval.18. Proti nákladovému výroku odvolatel namítá rozpor přiznané náhrady 91 476 Kč s požadavkem účelnosti nákladů podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Zpochybňuje zejména přiznání mimosmluvní odměny za sedm písemných podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Podání ze dnů 6. 3., 26. 5., 28. 5., 25. 6. a 20. 8. 2025 označuje za opakující se procesní polemiku, jež nepřinesla nové skutkové nebo právní závěry a mohla být podle jeho názoru vypořádána při soudním jednání. Má za to, že jejich kumulace vedla k umělému navýšení nákladů. Poukazuje rovněž na povahu žalované jako velké obchodní korporace s vlastním právním a odborným aparátem a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, z něhož dovozuje, že náklady externího advokátního zastoupení takového subjektu nemusí být v typově jednoduchém sporu vždy účelné. I v případě potvrzení zamítavého výroku proto požaduje podstatnou redukci náhrady nákladů a nepřiznání odměny za nadbytečná či duplicitní podání.19. Odvolatel primárně navrhl změnu napadeného rozsudku tak, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu celé žalované plnění, včetně plné náhrady nákladů řízení, a pro případ, že takový postup nebude možný, alternativně navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.20. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku v celém rozsahu a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Odvolání žalobce považuje za nedůvodné. Uvádí, že soud prvního stupně po provedeném dokazování správně hodnotil jednotlivé důkazy i jejich vzájemné souvislosti a své skutkové i právní závěry přesvědčivě, logicky a zákonným způsobem odůvodnil. Má za to, že napadený rozsudek splňuje zákonné požadavky a řízení ani rozhodnutí samé netrpí žádnými vadami.21. Žalovaná se vymezuje proti odvolacím námitkám nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení. Zdůrazňuje, že v nalézacím řízení prokázala řádné a včasné splnění své informační povinnosti vůči žalobci ohledně podmínek vstupu do cílové země. Za okolnost, že žalobce na poskytnuté informace o nutnosti disponovat e-vízem nebo elektronickou cestovní autorizací eTA adekvátně nereagoval, se necítí být odpovědnou.22. Žalovaná nesouhlasí také s tvrzením žalobce o diskriminaci z důvodu jeho právnického vzdělání. Popírá, že by vůči žalobci postupovala diskriminačně nebo že by soud prvního stupně rezignoval na ochranu spotřebitele. Naopak uvádí, že soud správně aplikoval § 4 odst. 1 o. z. upravující vyvratitelnou domněnku, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka a je schopna jej užívat s běžnou péčí a opatrností. Použití tohoto obecného standardu obezřetnosti podle jejího názoru nepředstavuje snížení spotřebitelské ochrany ani nerovné zacházení se žalobcem.23. Ve vztahu k nákladovému výroku žalovaná uvedla, že proti němu nemá žádné výhrady. Rozhodnutí soudu prvního stupně podle ní správně reflektuje zásadu úspěchu ve věci. Náhradu nákladů v částce přiznané nalézacím soudem považuje za účelně vynaloženou na obranu proti žalobě a za stanovenou v souladu s příslušnými procesními předpisy.24. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co z písemného podání žalobce ze dne 16. 4. 2024 (nazvaném „poslední pokus o smír před podáním žaloby a po replice ze dne 13. 3. 2024 na předžalobní výzvu zaslanou , právnická osoba, .“ a adresovaném žalované), které bylo k důkazu navrženo již v řízení před soudem prvního stupně, ale jímž soud prvního stupně dokazování neprovedl, zjistil, že žalobce v uvedeném písemném podání výslovně potvrdil otevření e-mailu žalované, který mu byl doručen dne 24. 1. 2024 ve 12:03 hod, a to včetně odkazu týkajícího se cestovních informací, v němž bylo mimo jiné výslovně uvedeno, že nemá zapomenout na vytištěný platný formulář eTA, který nepotřebují (jen) cestující s již zaplacenými a vydanými e-vízy, neboť ta budou platná do jejich vypršení dle vydání, a jako nedůvodný zamítl požadavek žalobce na doplnění dokazování listinnými důkazy prokazujícími to, jak žalovaná aktuálně informuje své klienty o povinnosti vyplnit vstupní formulář eTA, jelikož za relevantní pro posouzení věci samé bylo lze shledat pouze skutečnosti týkající se namítané informační povinnosti žalované předcházející uzavření smlouvy o zájezdu a vycestování do příslušného místa určení, a nikoli současný stav, žalobcem podané odvolání shledal nedůvodným.25. Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu a provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti způsobem odpovídajícím požadavkům § 132 o. s. ř. Jediný nedostatek stran provedeného dokazování odvolací soud shledal v pominutí již v řízení před soudem prvního stupně řádně navrženého důkazu písemným podáním žalobce ze dne 16. 4. 2024, jehož prostřednictvím bylo s konečnou platností vyřešit žalobcem v jeho odvolání nadále zpochybňovanou okolnost daného případu, zda mu žalovanou byl dne 24. 1. 2024 prostřednictvím hypertextového odkazu zpřístupněn dokument PDF obsahující jasné upozornění na povinnost eTA či nikoli. Uvedeného se týkající relevantní skutkové zjištění plyne z obsahu předchozího odstavce, přičemž pokud se týká zbylých skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud se s nimi bez výhrad ztotožňuje a pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje. Nad rámec uvedeného již odvolací soud neshledal žádný důvod pro jejich další doplnění nebo korigování, neboť odvolací argumentace žalobce představuje převážně polemiku s hodnocením provedených důkazů, nikoliv zpochybnění logické správnosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl.26. Mezi účastníky nebylo sporné, že uzavřeli dne 9. 11. 2023 smlouvu o zájezdu, na jejímž základě se žalovaná zavázala zajistit žalobci a jeho manželce zájezd do , stát, v termínu od 31. 1. do 8. 2. 2024, ani to, že žalobci nebyl dne 31. 1. 2024 umožněn nástup do letadla z důvodu absence elektronické cestovní autorizace eTA, která byla v rozhodné době podmínkou vstupu na území , stát, . Spornou zůstala otázka, zda žalovaná porušila svou informační povinnost ve vztahu k této vstupní podmínce, a zda je tak dána její odpovědnost za škodu, kterou žalobce vynaložením ceny zájezdu utrpěl.27. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů správně uzavřel, že žalovaná svou informační povinnost vůči žalobci ohledně elektronické cestovní autorizace eTA splnila a že neumožnění nástupu žalobce do letadla dne 31. 1. 2024 bylo následkem toho, že žalobce nezajistil vstupní doklad požadovaný státem určení.28. Podle § 2521 odst. 1 o. z. se pořadatel smlouvou o zájezdu zavazuje obstarat zákazníkovi zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit celkovou cenu. Pořadatel nebo zprostředkovatel prodeje zájezdu musí podle § 2524 odst. 1 o. z. před závaznou objednávkou nebo před uzavřením smlouvy sdělit zákazníkovi údaje vyžadované zákonem o cestovním ruchu jasným, srozumitelným a zřetelným způsobem. Podle § 9a odst. 2 písm. f) a odst. 6 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, jde mimo jiné o informace o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a o zdravotních formalitách státu určení; písemné informace musejí být čitelné. Potvrzení o zájezdu musí podle § 2528 odst. 1 písm. e) o. z. obsahovat obecné údaje o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a údaje o zdravotních požadavcích státu určení, jakož i podle písm. p) případné další podmínky účasti na zájezdu. Další podrobné a důležité údaje, které pořadatel zná a dosud zákazníkovi neposkytl, doručuje vhodným způsobem nejpozději sedm dnů před zahájením zájezdu (§ 2529 odst. 1 o. z.).29. Smyslem uvedené právní úpravy je zajistit, aby zákazník disponoval dostatečnými informacemi potřebnými k účasti na zájezdu a splnění vstupních podmínek cílového státu. Této vnitrostátní úpravě odpovídá čl. 5 odst. 1 písm. f) a odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách. Ukládá poskytnout cestujícímu předtím, než je vázán smlouvou, obecné informace o pasových a vízových požadavcích včetně přibližných lhůt pro vyřízení víz a o zdravotních formalitách státu určení; informace musejí být jasné, srozumitelné a výrazné, jsou-li písemné, pak čitelné. Směrnice ani vnitrostátní úprava neukládají pořadateli povinnost vyřídit cestujícímu vízum, eTA či jiné vstupní povolení, ani mu poskytovat individuální návod k vyplnění žádosti, pokud takový závazek výslovně nepřevzal. Povinnost se omezuje na relevantní obecnou informaci o požadavku a přibližných lhůtách. Závěry soudů nelze založit ani na tom, že by čl. 5 směrnice 2015/2302 vyžadoval poskytnutí předsmluvních informací na trvalém nosiči; takový požadavek z čl. 5 neplyne. Trvalý nosič stanoví až čl. 7 odst. 1 směrnice pro kopii nebo potvrzení již uzavřené smlouvy.30. Odvolací soud nesdílí argument žalobce, že pouhé užití hypertextového odkazu v e-mailové komunikaci bez dalšího znamená porušení informační povinnosti. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 7. 2012 ve věci C-49/11, , právnická osoba, , byl vydán při výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice 97/7/ES o smlouvách uzavíraných na dálku, nikoli při výkladu směrnice 2015/2302 ani právní úpravy smlouvy o zájezdu. Soudní dvůr zde vyložil, že samotný odkaz na internetové stránky nesplňuje požadavek tehdy vykládaného ustanovení na poskytnutí a obdržení informací na stálém komunikačním prostředku, není-li zajištěno jejich uložení, nezměnitelnost, přístupnost po přiměřenou dobu a nezměněná reprodukce. Tato judikatura tudíž bez dalšího nedopadá na informační povinnost podle čl. 5 směrnice 2015/2302, která trvalý nosič pro předsmluvní údaje nevyžaduje. Přesto je závěr soudu prvního stupně správný i z pohledu § 1819 o. z., neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že odkaz v e-mailu ze dne 24. 1. 2024 vedl k individualizovanému dokumentu PDF určenému pro cestu do , stát, , který bylo možné otevřít, uložit a uchovat; obsahoval zřetelné upozornění na nutnost eTA a na povinnost disponovat jejím vytištěným dokladem. Následná nefunkčnost URL adresy sama o sobě neprokazuje, že dokument nebyl v době odeslání e-mailu k dispozici, ani nevyvrací zjištěný obsah dokumentu.31. Soud prvního stupně měl pro tento skutkový závěr dostatečný podklad. E-mailová komunikace ze dne 24. 1. 2024, dokument „, název, – Důležité informace pro váš pobyt , stát, “, výpověď zaměstnankyně žalované a listiny týkající se dalších cestujících podporovaly závěr o ustáleném způsobu předávání cestovních informací. Žalobce netvrdil, že by se v rozhodné době pokusil odkaz otevřít a nebyl k němu z technických důvodů připuštěn, ani že by mu zpráva nedošla. Naopak již v souvislosti s předžalobním uplatněním nároku u žalované výslovně potvrdil, že se s uvedenými informacemi seznámil, nepovažoval však za potřebné na uvedené reagovat, neboť předpokládal, že vše vyřeší až na letišti. Učinil tak i když byl výslovně upozorněn na povinnost disponovat „vytištěným platným formulářem eTA“, o němž bylo zjevně informováno jako o alternativě k již vydaným vízům, tedy zcela zjevně jako jistém svou povahou úředním povolení pro vstup do cílové destinace. Žalobce pak ani v této souvislosti nerespektoval upozornění žalované na povinnost ověřit si předem podmínky vstupních a vízových formalit do zahraničí na webových stránkách , právnická osoba, , kterého se mu dostalo v souvislosti s uzavřením smlouvy o zájezdu.32. Argument žalobce, že žalovaná musela zaslat podrobný návod pro vyplnění eTA, není opodstatněný. Zákon vyžaduje informace o pasových a vízových požadavcích a přibližných lhůtách; nestanoví však povinnost technicky asistovat při vyplnění žádosti ani garantovat její schválení cizím státem. V posuzované věci byl rozhodný požadavek na eTA, jeho potřeba pro vstup do , stát, a nutnost mít její doklad při odletu. Podle skutkových zjištění byla tato informace v PDF dokumentu zvýrazněna. Neobstojí ani námitka, že zkratka eTA byla nutně nesrozumitelná: dokument ji spojoval, jak již bylo zmíněno výše, s elektronickou cestovní autorizací a povinností mít vytištěný doklad. Výkladová zásada § 1812 odst. 1 o. z. se uplatní při dvojím možném výkladu obsahu smlouvy, nikoli jako pravidlo nahrazující absentující skutkové zjištění nebo zbavující spotřebitele běžné obezřetnosti.33. Nelze přisvědčit ani námitce, že žalovaná byla povinna bezprostředně a individuálně vyrozumět žalobce o každé změně veřejnoprávních podmínek cílového státu a v plném rozsahu garantovat, že žalobce tyto podmínky splní. Pořadatel je podle § 5 o. z. povinen jednat s odbornou péčí a jeho povinnost je informační, nikoliv garanční. Současně se podle § 4 odst. 1 o. z. předpokládá běžná péče a opatrnost každé svéprávné osoby. Tato norma nevede k nepřípustnému rozlišování spotřebitelů podle vzdělání, nýbrž vyjadřuje objektivní standard aplikovatelný na všechny svéprávné osoby. Soud prvního stupně proto nepochybil, když vedle posouzení splnění informační povinnosti hodnotil i skutečnost, že žalobce byl opakovaným klientem, znal způsob předávání cestovních informací, při uzavření smlouvy byl upozorněn na vstupní povinnosti a na letišti sám uvedl, že potřebný doklad přehlédl. Tato zjištění nejsou založena na nižší míře ochrany spotřebitele pro jeho profesní či vzdělanostní status.34. Závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, byť vycházejí z dřívější právní úpravy, jsou použitelné i nyní potud, že porušení informační povinnosti cestovní kanceláře nevylučuje zohlednění okolností přičitatelných zákazníkovi. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že i osoba chystající se na zahraniční cestu musí zachovat určitou míru obezřetnosti; jsou-li podmínky vstupu do země obecně dostupné, může její nečinnost založit spoluzpůsobení škody. Tento závěr odpovídá nyní § 4 odst. 1 a § 2918 o. z. V dané věci však není nutné míru případného spoluzpůsobení škody kvantifikovat, protože žalovaná informační povinnost splnila.35. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, není případný. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že porušením povinnosti může být neposkytnutí zákonem vyžadované informace i podání obsahově nesprávné či mylné informace, přičemž projednávaná věc se týkala nesprávného ujištění o možnosti obdržet vízum po příletu. V nyní projednávané věci však nebylo prokázáno, že by žalovaná žalobci poskytla nesprávnou informaci o tom, že eTA nepotřebuje, nebo mu sdělila informaci odporující obsahu zaslaného dokumentu. Stejně tak rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. , spisová značka, , skutkově nedopadá na nynější případ. V uvedené věci byla zákaznice při znalosti její běloruské státní příslušnosti na přímý dotaz pracovnicí prodejce ujištěna, že pro účast postačí pas, rouška a PCR test; konkrétní nutnost získat vízum před odletem jí nebyla sdělena. Pouhý odkaz na obecné informace proto vzhledem k tomuto mylnému ujištění neobstál. V nynějším případě nebylo takové pozitivní nesprávné ujištění žalobce prokázáno.36. Námitka, že soud prvního stupně měl ve vztahu k listinám ostatních cestujících obrátit důkazní břemeno nebo dovodit diskriminaci, není důvodná. Žalobce nepředložil konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit méně příznivé zacházení z důvodu chráněného znaku. Samotná okolnost, že ostatní cestující splnili vstupní formality, nevypovídá o tom, že jim žalovaná poskytla odlišné informace. Zástupkyně žalované a předložený reprezentativní vzorek listin naopak podporovaly závěr o jednotném způsobu komunikace. Soud proto nepochybil, když neaplikoval pravidla obráceného důkazního břemene. Ani poukaz na § 129 odst. 2 o. s. ř. nemůže změnit závěr, jestliže skutková zjištění o informování žalobce byla učiněna z jiných důkazů.37. Odvolací soud neshledal ani vadu řízení namítanou pro nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. Závěr o odeslání e-mailu, jeho obsahu a zajištění cestovních informací byl po celou dobu řízení předmětem tvrzení žalované a dokazování; žalobce k němu opakovaně zaujal stanovisko a navrhoval důkazy. Rozhodnutí proto nemohlo být pro žalobce překvapivé. Případná stručnost hodnocení některých důkazů nepředstavuje nepřezkoumatelnost, protože z odůvodnění rozsudku je zřejmé, jaké důkazy soud hodnotil, jaké skutkové závěry z nich učinil a na jakých právních úvahách založil své rozhodnutí.38. Neobstojí ani námitka nesprávného právního posouzení příčinné souvislosti. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši ceny neuskutečněného zájezdu. Je-li však žalobou tvrzené porušení informační povinnosti neprokázáno, nemůže být dána odpovědnost žalované podle § 2913 odst. 1 o. z. ani podle zvláštní úpravy § 2542 a § 2543 o. z. Soud prvního stupně proto správně nepokračoval v posuzování dalších předpokladů odpovědnosti. Nad tento závěr lze dodat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, se týkal zákazníků, kteří se zájezdu dobrovolně nezúčastnili, ač mohli před zahájením zájezdu odstoupit; jejich vlastní rozhodnutí v tomto skutkovém rámci přerušilo příčinnou souvislost. Tento judikaturní závěr nelze bez dalšího přenést na situaci, v níž zákazník objektivně nemohl nastoupit do letadla pro chybějící doklad. Pro nynější věc však tato otázka není rozhodná, neboť porušení povinnosti žalované nebylo shledáno.39. Ze všech shora uvedených důvodů tedy odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku o věci samé (výrok I) jako věcně správný potvrdil.40. Ke stejnému závěru nebylo možné dojít ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě nákladů za řízení před soudem první instance (výrok II). Soud prvního stupně sice své rozhodnutí správně založil na aplikaci § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak nesprávně určil výši této náhrady. Nevzal totiž v potaz, že vítězné procesní straně lze z titulu náhrady nákladů řízení přiznat pouze náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za které jsou v případě písemných podání považovány pouze podání ve věci samé, k nimž byl účastník řízení soudem vyzván a která nebylo lze učinit součástí ústního přednesu při následně konaném soudním jednání. V posuzovaném případě tak uvedený požadavek účelnosti nesplňují písemná podání žalované ze dne 6. 3. 2025, 28. 5. 2025 a 18. 11. 2025, za která soud prvního stupně žalované přiznal náhradu nákladů řízení, ačkoliv pro to nebyly splněny veškeré požadované předpoklady. Odpovídající náhrada nákladů žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně tudíž nečiní soudem přisouzených 91 476 Kč, nýbrž 69 587,10 Kč, tj. částka náhrady nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za celkem devět a půl úkonu právní služby po 5 580 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – vyjádření k žalobě, písemné vyjádření na výzvu soudu ze dne 26. 5. 2025, 25. 6. 2025 a 20. 8. 2025, písm. g) – účast na jednání soudu konaném dne 5. 5. 2025, 17. 7. 2025, 22. 9. 2025, 20. 11. 2025, odst. 2 písm. h), § 7 bod 5., § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT], deseti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši 12 077,10 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud tak podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) jen ohledně přisouzené výše nákladů řízení, jinak, tj. ohledně platební povinnosti žalobce jako takové, lhůty k plnění a platebního místa (§ 142 odst. 1, § 142a odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.) tento výrok jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když žalobcem namítanou presumpci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby sám účastník řízení byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů, judikatura dovodila jen vůči státu a statutárním městům, včetně hl. m. Prahy, a v jednotlivých případech také pro jejich městské části. Žalované coby obchodní společnosti se však uvedené nijak netýká.41. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a i v této fázi řízení zcela procesně úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů v souhrnné výši 14 592,60 Kč. Uvedená částka sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 5 580 Kč [§ 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání odvolacího soudu, písm. k) – písemné vyjádření k odvolání žalobce, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 AT], dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši 2 532,60 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalované přisouzenou náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uhradit k rukám advokáta žalované ve standardní třídenní pariční lhůtě.