70 Co 349/2025-295 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 483 805 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 1 483 805 Kč ode dne 16. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 124 230,70 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, soudní poplatek ve výši 74 191 Kč (výrok III.).2. Žaloba vycházela z tvrzení, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 2. 10. 2023 smlouvu o úvěru, dle které mu byl poskytnut úvěr 240 000 Kč. Úvěr nebyl schopen splácet, a tak dne 14. 11. 2023 žalobce uzavřel s žalovanou další smlouvu o úvěru ve výši 685 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Úvěr nebyl schopen splácet, a tak dne 28. 11. 2023 žalobce se žalovanou uzavřel v pořadí třetí smlouvu o úvěru ve výši 1 100 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Úvěr nebyl schopen splácet, a tak dne 28. 12. 2023 žalobce uzavřel se žalovanou v pořadí čtvrtou smlouvu o úvěru ve výši 1 440 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Ani tento úvěr však nebyl schopen splácet, a tak dne 16. 1. 2024 žalobce a žalovaná uzavřeli v pořadí již pátou smlouvu o úvěru ve výši 1 830 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 5. 2024 uzavřené s , jméno FO, žalobce splatil úvěr od žalované částkou 2 578 029,99 Kč. Žalobce v době uzavření předmětných úvěrových smluv sice disponoval živnostenský listem, ale finanční prostředky poptával jako spotřebitel, a to na úhradu svých dluhů a pro osobní potřebu. Žalovaná dle žalobce využila jeho psychického stavu, jeho tísně, nezkušenosti a lehkomyslnosti, a skutečnosti, že vlastní živnostenský list, a pouze formálně daný úvěr označila jako podnikatelský, aby obešla právní úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V tom žalobce spatřoval zneužití postavení žalované jako odborníka v neprospěch žalobce jako slabší strany. Takové jednání dle žalobce nepožívá právní ochrany a je rozporné s dobrými mravy. Žalovaná také řádně nezkoumala úvěruschopnost žalobce, a proto jsou předmětné úvěrové smlouvy neplatné i pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení. Žalobce na základě úvěrových smluv zaplatil žalované částku 2 683 805 Kč, ačkoliv od ní obdržel jen 1 200 000 Kč. Žalobce se proto žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 483 805 Kč.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel se žalovanou celkem pět smluv o úvěru. Na základě smlouvy ze dne 2. 10. 2023 mu byl poskytnut úvěr 240 000 Kč; na základě smlouvy ze dne 14. 11. 2023 mu byl poskytnut další úvěr 685 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením; na základě smlouvy ze dne 28. 11. 2023 mu byl poskytnut další úvěr 1 100 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením; na základě smlouvy ze dne 28. 12. 2023 mu byl poskytnut další úvěr 1 440 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením; na základě smlouvy ze dne 16. 1. 2024 mu byl poskytnut další úvěr 1 830 000 Kč, kterým byl vyplacen předchozí úvěr i s navýšením. Ke každé z uvedených smluv byla žalobcem podána žádost o poskytnutí úvěru, v níž žalobce uváděl, že žádá o poskytnutí úvěru za účelem podnikatelských aktivit (vybavení autodílny na opravu veteránů).4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval povahou zmíněných pěti smluv, které byly formálně označeny jako smlouvy o podnikatelském úvěru. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutečný charakter těchto smluv byl spotřebitelský. Přestože měl žalobce živnostenský list, nikdy fakticky nepodnikal, a úvěry si bral výhradně na úhradu svých osobních dluhů. Žalobce opakovaně uváděl, že prostředky nemíní využít k podnikání, což potvrdil i ve své výpovědi. Živnostenské oprávnění měl pouze formálně kvůli požadavku zaměstnavatele. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalovaná jako profesionální nebankovní společnost vůbec neprověřovala skutečný podnikatelský záměr žalobce ani jeho schopnost úvěry splácet. Za posouzení úvěruschopnosti inkasovala celkem 256 500 Kč, avšak toto posouzení ve skutečnosti spočívalo jen v převzetí ručně psané věty o údajném záměru otevřít autodílnu. Soud prvního stupně shledal, že žalovaná nezkoumala podnikatelskou historii, ekonomické výsledky, reálné možnosti žalobce podnikat, ani to, jak byly prostředky využívány. Naopak bylo zřejmé, že většina prostředků z jednotlivých úvěrů sloužila pouze k refinancování předchozích dluhů žalobce vůči téže žalované. Soud prvního stupně přihlédl k právní úpravě ochrany spotřebitele (zejména § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), podle níž poskytovatel musí řádně prověřit úvěruschopnost a nesmí poskytovat úvěr, pokud existují pochybnosti o schopnosti splácet. Žalovaná tento postup zcela ignorovala – přestože již dříve bylo na žalobcův majetek vedeno insolvenční řízení, opakovaně nebyl schopen splácet předchozí závazky, a i během tří měsíců uzavíral stále nové úvěrové smlouvy jen proto, aby splatil dlužný závazek z předchozí smlouvy. Dále hodnotil jednání žalované podle § 433 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že žalovaná jako podnikatel zneužila svého odborného postavení vůči slabší straně, která vůči ní vystupovala mimo oblast podnikání. Tím vytvořila zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Soud prvního stupně se věnoval také zdravotnímu stavu žalobce, který byl v mezidobí rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 1. 7. 2025, č. j. , spisová značka, , omezen ve svéprávnosti. Na základě rozsudku o omezení svéprávnosti a znaleckého posudku soud konstatoval, že žalobce trpí dlouhodobými psychickými poruchami (ADHD, poruchy osobnosti, lehká mentální retardace), které zásadně snižují jeho schopnost rozumět následkům právních jednání, zejména finančních. Žalobce není schopen plánovat, hospodařit s prostředky, chápat výši úvěrů ani související sankce. Soud proto aplikoval § 581 občanského zákoníku a dovodil, že žalobce nebyl způsobilý k uzavírání takových smluv již v době jejich podpisu, ačkoli omezení svéprávnosti bylo formálně vysloveno později. Na základě všech těchto zjištění soud uzavřel, že předmětné úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 občanského zákoníku) a současně i podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, protože žalovaná úvěry poskytla v rozporu se zákonnou povinností řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Na základě toho dovodil, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Protože žalobce obdržel od žalované celkem částku 1 200 000 Kč a žalované naopak zaplatil 2 683 805 Kč, uzavřel, že rozdíl ve výši 1 483 805 Kč představuje částku bezdůvodného obohacení, kterou je žalovaná povinna žalobci vydat. Soud prvního stupně proto žalobou uplatněnému nároku zcela vyhověl.5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Žalovaná nesouhlasila se závěrem, že účastníky uzavřené úvěrové smlouvy měly povahu spotřebitelských smluv. Trvala na tom, že šlo o podnikatelský úvěr, což dokládá text smluv s uvedeným podnikatelským účelem, živnostenské oprávnění žalobce i jeho ověřená prohlášení. Podnikatelský charakter byl podpořen i dlouhodobým působením žalobce jako živnostníka v oboru auto-moto a existencí dílny na jeho adrese. Soudu prvního stupně vytkla, že své rozhodnutí založil na účastnické výpovědi žalobce, aniž ji konfrontoval s jinými důkazy, což odporuje § 131 o. s. ř., podle něhož má účastnické výpověď subsidiární důkazní povahu, a dále že ignoroval svědeckou výpověď , tituly před jménem, , jméno FO, potvrzující podnikatelský účel smluv, stejně jako další z jejího pohledu relevantní listinné důkazy (prohlášení, výpisy z registrů, údaje z , registr, , katastru, insolvenčního rejstříku). Výpověď žalobce označila za subjektivní a nepodloženou. Žalovaná se proto domnívá, že soud prvního stupně se popsaným postupem dopustil libovůle, porušil zásadu rovnosti účastníků a spravedlivého procesu a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalovaná zdůraznila, že žalobce při sjednávání úvěru deklaroval jeho podnikatelský charakter, později sice tvrdil, že byl smyšlený, ovšem uvedené může představovat zastřené jednání dle § 555 občanského zákoníku či dokonce úvěrový podvod, což však nelze přičítat k tíži žalované, která vycházela z prohlášení a objektivních dat. Soud prvního stupně se nevypořádal ani s námitkami ohledně tvrzeného „švarcsystému“, ale přijal závěr, že žalobce byl „prakticky zaměstnán“, aniž to podložil důkazy. Neprovedl přitom ani další navržené důkazy (faktury, daňová přiznání, výslechy spolupracovníků). Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem soudu, že nezkoumala úvěruschopnost žalobce. Uvedla, že provedla standardní prověření bonity podle praxe nebankovních poskytovatelů podnikatelských úvěrů: ověřila údaje ve veřejných rejstřících (neexistence exekucí, insolvence, zástav), zjistila majetek žalo