12 C 40/2021-42 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 5.312 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru (zápůjčce) [číslo] ze dne [datum], na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 4.000 Kč. Žalovaný nesplnil závazek peněžní prostředky vrátit a zaplatit sjednané poplatky. 2. Žalovaný uváděl, že smlouvu o zápůjčce uzavřel, finanční prostředky věřiteli nevrátil, neboť nezvládal finanční situaci, bral si tzv. půjčku na půjčku. Nyní je připraven dluh okamžitě uhradit. Podrobně se v rámci účastnického výslechu vyjádřil ke svým osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům v době uzavření smlouvy i v době rozhodování soudu. 3. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. Žalobkyně svou účast u jednání omluvila. 4. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, když pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum]. 5. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). 6. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne [datum] s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytnul téhož dne žalovanému bezúročnou zápůjčku ve výši 4.000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky zaplatit do dne 4. 3. 2020 společně s poplatkem za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 1.312 Kč. Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů. K následně zřízenému uživatelskému účtu měl pomocí hesla přístup jen žalovaný. Zápůjčka byla převedena z bankovního účtu věřitele č. [bankovní účet] na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný k datu splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem [datum]. 7. V návrhu na vydání platebního rozkazu žalobkyně konstatovala, že před uzavřením smlouvy posoudil její právní předchůdce schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Konkrétní údaje týkající se žalovaného neuvedla. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěrující společnost ověřila, zdali se žalovaný nenachází v úpadku či exekuci, a to ve veřejně přístupných rejstřících. S ohledem na výši poskytnutého úvěru, který je nižší než minimální měsíční mzda, mohl žalovaný úvěr splatit, pokud by k tomu měl vůli. 8. Žalovaný u jednání soudu uváděl, že v současné době je zaměstnán jako operátor ve výrobě u zaměstnavatele [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 19.000 Kč. Má celou řadu dluhů, neboť již v době poskytnutí zápůjčky v projednávané věci nevycházel s finančními prostředky, splácel cca 10.000 Kč měsíčně. V souvislosti s bydlením vynakládal cca 3.000 Kč měsíčně. Nevzpomínal si, zda věřiteli dokládal nějaké listiny vypovídající o jeho majetkových poměrech, půjček má několik a neví, jaké údaje chtěli věřitelé při uzavírání jednotlivých smluv. 9. Z databáze ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy nebyla na majetek žalovaného vedena exekuce ani nalézací řízení. 10. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 11. Dle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 12. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 13. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 16. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2390 a následujících občanského zákoníku Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou přenechal věřitel (právní předchůdce žalobkyně) peněžní prostředky v částce 4.000 Kč dlužníkovi (žalovaný), který se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek stanovený smlouvou, celkově se zavázal uhradit částku 5.312 Kč. Žalovaný závazek vyplývající ze smlouvy nesplnil. 17. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje