12 C 7/2021-35 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 4.716 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč. Žalovaná nedostála svému závazku vrátit věřiteli částku sjednanou ve smlouvě. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradila. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalované na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilky soudu si v místě trvalého pobytu nepřevzala. 3. Soud nařídil ve věci jednání na den [datum]. Žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání, žalovaná se bez omluvy nedostavila, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků. 4. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). 5. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaná se zaregistrovala na internetových stránkách žalobkyně [webová adresa]. Při registraci uvedla mimo jiné číslo účtu. Následně účastníci uzavřeli elektronicky za použití prostředků komunikace na dálku dne [datum] Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v částce 3.000 Kč převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit do 22. 11. 2019, termín byl následně prodloužen do 27. 12. 2019, společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1.092 Kč. RPSN byla stanovena ve výši 5632 %. Žalovaná úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době neuhradila. Žalobkyně nárokuje jistinu úvěru ve výši 3.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1.092 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 170,51 Kč (v sazbě 10 % ročně z částky 3.000 Kč od 28. 12. 2019 do 22. 7. 2020) a zákonný úrok z prodlení z jistiny úvěru ode dne 23. 7. 2020 do zaplacení. Podle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru žalobkyně požaduje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 3.000 Kč od 28. 12. 2019 do 22. 7. 2020 v celkové výši 624 Kč. Naposledy byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne [datum], který byl dle ujednání ve smlouvě zaslán i elektronicky, a kterým byla žalovaná vyzvána k úhradě do 7 dnů od doručení výzvy. 6. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že má za to, že posouzení úvěruschopnosti dlužníka má být přiměřené s ohledem na výši úvěru a jeho splatnost. Rozsah posouzení je tak rozdílný u úvěru v částce 3.000 Kč, jako v tomto konkrétním případě a úvěru v částce několika desítek či set tisíc spláceného v období několika let. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované výplatními listy žalované od zaměstnavatele [právnická osoba] za období červenec až září 2019, z nichž vyplývá příjem ve výši cca 16.000 Kč. Dále žalobkyně opatřila výpis z databáze EUCB (European Credit Bureau) a CRIF, dle nichž žalovaná neměla úvěry po splatnosti. Zjištěné údaje považovala žalobkyně za dostatečné pro posouzení schopnosti žalované úvěr splatit. 7. Z doložených listin (výplatní lístky, výpis EUCB a CRIF) má soud za prokázáno, že příjem žalované v červenci 2019 činil 16.050 Kč, v srpnu 2019 částku 15.728 Kč a v září 2019 částku 15.593 Kč. Dle doložených výpisů neměla žádné úvěry po splatnosti. Dle databáze ISAS zdejšího soudu nebyla vedena řízení, kde by žalovaná vystupovala jako dlužník, teprve v letech 2020 a 2021 bylo zahájeno 5 nalézacích řízení. 8. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 14. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 3.000 Kč a dlužník (žalovaná) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit poplatek 1.092 Kč. Žalovaná však porušila ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni nehradila řádně. Žalobkyně nárokovala kromě částky přímo vyplývající ze smlouvy i vzniklé sankce. 15. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, které se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak nadále vychází ze závěru, že neplatnost smlouvy je v případě nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nutné považovat za absolutní. Pokud jde o samotný přezkum ú