16 C 145/2021-26 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky ve výši celkem 17 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum], na základě níž byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný dluží neuhrazenou jistinu zápůjčky ve výši 10 000 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, účelně vynaložené náklady s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 750 Kč. Jelikož je žalovaný v prodlení s úhradou částky ve výši 13 250 Kč od [datum], požadovala žalobkyně od tohoto data zaplacení zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky. 3. Žalobkyně byla usnesením soudu ze dne [datum] vyzvána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, zda a jakým způsobem byla u žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce posouzena jeho schopnost řádně a včas uhradit předmětnou zápůjčku. Žalobkyně ve svém podání ze dne [datum] uvedla, že v tomto směru žalobkyně nebude doplňovat žádné rozhodné skutečnosti ani předkládat soudu žádné důkazy. Pokud má soud za to, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, uplatňuje žalobkyně předmětný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. 4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. 5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum], z všeobecných obchodních podmínek smlouvy, z výpisu z účtu žalobkyně potvrzujícího poskytnutí finanční částky žalovanému a z předžalobní upomínky má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne [datum] elektronickými prostředky na dálku smlouvu o zápůjčce, na základě níž byly žalovanému poskytnuty na jeho účet dne [datum] finančními prostředky ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal uhradit tyto prostředky do [datum] (do 28 dnů) společně s poplatkem ve výši 3 250 Kč. Po přepočtení tohoto poplatku na roční úrokovou sazbu představuje úrok ve výši 424 % ročně. Schopnost žalovaného uhradit částku 13 250 Kč do 28 dnů od jejího poskytnutí nebyla ze strany žalobkyně žádným způsobem prověřována. Ve smlouvě je sjednána částka 500 Kč za každou písemnou výzvu v případě urgence zaplacení dlužné částky, kdy v tomto případě bylo odesláno 5 výzev, žalobkyně tedy požadovala 2 500 Kč. Současně byla sjednána smluvní pokuta, kterou žalobkyně požadovala ve výši 3 750 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně upomenut k úhradě dlužné částky, avšak na tuto výzvu nereagoval. 6. Jelikož se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, musel se soud přednostně zabývat otázkou, zda předmětná smlouva o zápůjčce byla uzavřena platně s přihlédnutím k ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Úvěr může být poskytnut pouze za situace, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá pochybnost o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 odst. 1 cit. zákona je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 cit. zákona, neplatná. 7. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovaného za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut. 8. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalovaného jako spotřebitele nebyla ze strany žalobkyně prověřena s náležitou péčí, u žalovaného nebyly před uzavřením smlouvy aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jeho osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalovaného fakticky úvěr splácet. Za této situace soud považuje smlouvu o úvěru za neplatnou. 9. I pokud by soud dopěl k závěru, že úvěruschopnost byla žalobkyní řádně a v zákonem požadovaném rozsahu prověřena před uzavřením smlouvy, pak má za to, že zde existuje další důvod pro dovození neplatnosti této smlouvy. 10. Podepsaná smlouva představuje smlouvu o úvěru formulářového charakteru, pro kterou je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku, a to včetně spotřebitelem nepožadovaných plnění. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že žalobkyní zvolená forma smlouvy je zavádějící v tom směru, že uvádí na místo sjednaného úroku ze zápůjčky, jako obvyklého příslušenství pohledávky, poplatek ve výši 3 250 Kč, který také představuje určitou odměnu za poskytnuté finanční prostředky, což lze považovat za zisk odpovídající úroku. Po přepočtení tohoto poplatku na roční úrokovou sazbu představuje úrok 424 % ročně, což výrazným způsobem překračuje obvyklou míru úroku z úvěru, která se u těchto typů smluv pohybuje v rozmezí 25 % - 40 % ročně, přičemž výše sjednaného úroku z úvěru nemůže být zastírána sjednáním fixního jednorázového poplatku za poskytnutí zápůjčky. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o výši úroku z úvěru považovat dle § 580 odst. 1 o. z., za neplatné, neboť je v rozporu s dobrými mravy. Rovněž má soud za to, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání, které má zjevně cíl vyvolat ve spotřebiteli dojem sjednání nízké či žádné úrokové sazby jejím uvedením ve fixní částce označené jako poplatek. V tomto směru lze odkázat na § 6 o. z., kdy každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Rovněž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. S přihlédnutím k těmto závěrům považuje soud ujednání o výši poplatku za neplatné. 11. Soud se dále zabýval otázkou, zda s přihlédnutím k § 576 o. z., je neplatnou pouze část smlouvy o zápůjčce zahrnující ujednání o poplatku nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 436/05 ze dne [datum], v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem uzavření smlouvy o zápůjčce bylo vytvoření zisku v podobě poplatku. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné exist