12 C 19/2022-33 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 21.300 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). 3. Soud nařídil ve věci jednání na den [datum]. Žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání soudu, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků. 4. V průběhu řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne [datum] písemnou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15.000 Kč v hotovosti. Úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou částku 27.270 Kč skládající se z jistiny 15.000 Kč a souhrnného poplatku 12.270 Kč (smluvní úrok 2.970 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 4.500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.800 Kč) v týdenních splátkách po 455 Kč, uhradil však v nepravidelných splátkách pouze 5.970 Kč. Žalovaný dále neuhradil ničeho přes předžalobní upomínku zaslanou žalobkyní s datem [datum]. 5. V žalobě žalobkyně uváděla, že informace k posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, čerpala z následujících podkladů: kontrola v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra; kontrola rodného čísla dálkovým systémem společnosti [právnická osoba]; kontrola náhledem do insolvenčního rejstříku; telefonická kontrola zaměstnání; kontrola platební historie klienta u žalobkyně; vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta; kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta. Žalobkyně doložila k důkazu výplatní lístky žalovaného, dle kterých byla za měsíc říjen 2019 vyplacena žalovanému mzda 26.116 Kč a za listopad 2019 mzda 53.156 Kč. Z doložené evidenční karty klienta má soud za prokázáno, že žalovaný uvedl při uzavírání úvěrové smlouvy příjem ve výši 40.851 Kč, výdaje na bydlení 4.670 Kč, životní minimum 3.910 Kč a závazek u žalobkyně se splátkou 657 Kč měsíčně. 6. Ze systému ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že na majetek žalovaného byly v době uzavření smlouvy vedeny dvě exekuce (další v minulosti nařízení exekuce byly skončeny). 7. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: 15. Účastníci uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky stanovené smlouvou, celkem se zavázal k úhradě částky 27.270 Kč. Žalovaný však porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni nehradil řádně, uhradil pouze 5.970 Kč. 16. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 17. Žalobkyně popsala, jakým způsobem při posuzování bonity klienta postupovala. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřována na základě konkrétních jím uvedených údajů, přičemž k prokázání příjmů doložil žalovaný výplatní l