12 C 24/2022-28 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12.682,44 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 11.000 Kč. Žalovaný nedostál svému závazku vrátit žalobkyni částku sjednanou ve smlouvě. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilky soudu byly vhazovány do domovní schránky na adrese trvalého pobytu žalovaného. 3. Soud nařídil ve věci jednání na den [datum], žalobkyně omluvila svou neúčast u jednání soudu, žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků. 4. V průběhu řízení bylo prokázáno, že účastníci řízení dne [datum] uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 11.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Roční úroková sazba byla sjednána v sazbě 26,28 % ročně. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 17.114 Kč a uhradil částku 15.716 Kč. Úhrady byly započítány na úrok, poplatky a jistinu úvěru. Žalovaný následně porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr zesplatnila ke dni [datum], současně vyzvala žalovaného k úhradě do 14 dnů od sepsání výzvy. Ke dni sepsání žaloby činila dlužná částka 12.682,44 Kč, přičemž sestávala z jistiny ve výši 10.288,44 Kč (částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalovaného, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalovanému poskytnuta a kterou žalovaný neuhradil), nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1.964 Kč. Dále žalobkyně nárokovala smluvní úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 3.102,23 Kč, smluvní úrok v původní výši 26. 28 % ročně od 1. 12. 2021 do zaplacení z částky 10.288,44 Kč, snížený od 1. 12. 2021 dle § 122 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, na výši 8,25 % ročně, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 230,36 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši od 1. 12. 2021 do zaplacení z částky 12.682,44 Kč. Žalovaný pohledávku neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem [datum] (shodná tvrzení účastníků, smlouva o kreditní kartě ze dne [datum], úvěrové podmínky, výpis čerpání, splátek a úhrad, výzva ke splacení úvěru ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu, předžalobní upomínka ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu) 5. Již v žalobě žalobkyně uváděla, že před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že provedla lustraci v registrech NRKI, ISIR, SOLUS a Centrální evidenci exekucí. Současně popsala používanou metodiku a způsob, jakým je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Doložila úvěrovou kartu klienta, z níž vyplývala specifikace klienta, a to výše příjmu 16.000 Kč, příjem domácnosti 19.000 Kč, výdaje domácnosti 1.000 Kč, skutečnost, že je žalovaný svobodný a bydlí u rodičů. Údaje odpovídaly údajům uváděným žalovaným ve smlouvě o kreditní kartě. 6. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 11. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a uhradit úrok a poplatky stanovené smlouvou. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku 17.114 Kč a uhradil částku 15.716 Kč. 12. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj.