12 C 33/2022-32 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7.543,04 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne [datum], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], úvěrový rámec, který žalovaný opakovaně čerpal. 2. Žalobkyně vzala podáním ze dne [datum] žalobu částečně zpět ohledně 34,38 Kč včetně příslušenství, tj. úroku z prodlení v zákonné výši z částky 34,38 Kč ode dne 18. 11. 2021 do zaplacení. V souladu s ustanovením § 96 občanského soudního řádu a procesním úkonem žalobkyně, která je oprávněna disponovat za řízení žalobou, soud řízení v požadovaném rozsahu částečně zastavil. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal. 4. Soud nařídil ve věci jednání na den [datum]. Žalobkyně omluvila svou neúčast při jednání soudu, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v nepřítomnosti účastníků řízení. 5. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, neboť původní věřitel, společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země], jako postupitel, uzavřel dne [datum] smlouvu o opakovaném postoupení pohledávek se žalobkyní, jakožto postupníkem. Na základě smlouvy a Listiny o převodu došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Seznam postoupených pohledávek byl nedílnou součástí Listiny o převodu. (shodná tvrzení účastníků, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně listiny o převodu a seznamu pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], podací lístek) 6. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). 7. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec 80.000 Kč Smlouva byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů a poté požádal o poskytnutí konkrétního úvěru. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu věřitele na bankovní účet žalovaného [bankovní účet], platby byly identifikovány uvedením variabilního symbolu [číslo] Smluvní úrok z úvěru byl sjednán v sazbě 11,75 % měsíčně. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný celkem čerpal částku 7.573,04 Kč. Žalovaná částka se skládá ze součtu výběrů a poplatků za výběry v celkové výši 5.108,42 Kč již snížených o případné úhrady, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů 750 Kč (3 x 250 Kč) dle čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy a z úroků za období čerpání ve výši 1.684,62 Kč dle čl. II odst. 4 smlouvy. Dle doložených potvrzení o provedené platby od [právnická osoba], [anonymizováno] a výpisu transakcí má soud za prokázáno, že žalovaný fakticky provedl výběry v celkové výši 7.349 Kč (906 Kč + 640 Kč + 803 Kč + 5.000 Kč). Žalovaný uhradil na účet původního věřitele celkem 9.000 Kč. Žalovaný částku uplatněnou žalobou neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem [datum]. 8. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Žalovaný rovněž prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. K prokázání svých tvrzení nedoložila žádné listiny. 9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 145/2010 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne úvěrový rámec 80.000 Kč. Žalovaný celkově vyčerpal peněžní prostředky ve výši 7.349 Kč. Na závazek vyplývající ze smlouvy žalovaný hradil 9.000 Kč. 14. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o