38 C 251/2021-38 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 14.977,10 Kč. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl poskytnut úvěr ve výši 12.000 Kč. Žalovaný uhradil 10.000 Kč původnímu věřiteli a o tuto částku vzala žalobkyně žalobu zpět. Soud proto řízení částečně podle § 96 o. s. ř. zastavil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o úvěru, kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi finanční prostředky ve výši 12.000 Kč a dlužník se zavázal vrátit tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2.977,10 Kč do 29 dnů. Pohledávka na žalobkyni přešla smlouvou o postoupení pohledávek (viz prohlášení o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek). 4. Smlouvu o úvěru uzavřenou mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud hodnotil podle § 2395 občanského zákoníku s tím, že žalovaný při uzavírání smlouvy vystupoval v postavení spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku a žalobkyně v postavení podnikatele, kdy se jednalo o nebankovního poskytovatele úvěru. Soud tedy hodnotil, že se jedná o spotřebitelský úvěr vymezený § 1 až 3 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Současně pak soud hodnotil platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 9 téhož zákona. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Z tohoto důvodu soud vyzval žalobkyni k vyjádření se ke způsobu posuzování úvěruschopnosti jejím předchůdcem v daném případě. Žalobkyně se vyjádřila písemně, kdy uvedla, že provádí kontrolu v registrech [příjmení] a NRKI a žalovaný prohlásil, že má pravidelný příjem a je schopen zápůjčku splatit. 7. Soud v souladu s § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví povinnost věřitele posuzovat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Odbornou péči pak soud hodnotí jako péči průměrného profesionála, tedy odborníka, který má ve svém oboru obvyklé znalosti, schopnosti a dovednosti, a který je využívá k tomu odpovídající obvyklou péčí a opatrností. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, neboť již samotným výkladem gramatickým a logickým a ustanovením § 9 odst. 1 lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny pouze informace získané od samotného spotřebitele. Termín odborná péče předpokládá, že si věřitel údaje, které dlužník uvádí, sám ověří. Může tedy po dlužníkovi požadovat potvrzení o zaměstnání, může požadovat potvrzení o doložení jeho pravidelných výdajů a měl by ho samozřejmě lustrovat v jemu dostupných databázích, zda řádně splácí své závazky. Na podporu své argumentace soud uvádí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015 a také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, 33 Cdo 2178/2018. Pokud se tedy žalobkyně spokojila pouze s prohlášením dlužníka o tom, že je zaměstnán a má příjem, nijak nezkoumala jeho výdaje, přičemž tyto tvrzení neověřovala, tedy nepožadovala žádné doklady prokazující příjem a výdaje dlužníka, pak úvěruschopnost žalovaného jakožto spotřebitele neposuzovala s odbornou péčí podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na tuto úvěrovou smlouvu, (12.000 Kč minus 10.000 Kč), tedy 2.000 Kč. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobu pak zamítl ohledně akcesorických plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, tedy nárok žalobkyně na zaplacení úroků z úvěru, smluvní pokuty a poplatků včetně pojištění. 11. Pokud jde o náklady řízení, soud podle § 142 odst. 2 a 146 odst. 2 věty prvé občanského soudního řádu vychází z částečného úspěchu a neúspěchu v dané věci, kdy úspěch žalobkyně činí 2.000 Kč a úspěch žalovaného 12.977,10 Kč, tedy právo na náhradu nákladů by měl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu doposud žádné náklady nevznikly.