8 C 130/2022-19 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne 25. 2. 2022 domáhala zaplacení částky 6.950 Kč s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že je právní nástupkyní společnosti [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek. [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce a poskytla žalovanému 5.000 Kč. K poskytnuté jistině 5.000 Kč požaduje žalobkyně také souhrnný poplatek (kapitalizovaný úrok) ve výši 1.950 Kč. Žalobkyně sdělila soudu celkové úhrady učiněné žalovaným ve výši 1.250 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. S ohledem na datum uzavření smlouvy bylo nutné použít ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. s tím, že podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. smlouvu o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 5. Provedeným dokazováním zjistil soud z listinných důkazů předložených žalobkyní skutkový stav věci, který má za prokázaný. Bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce, dle které žalovaný obdržel půjčku ve výši 5.000 Kč a k tomu měl uhradit souhrnný poplatek ve výši 3.200 Kč, vše ve 40. týdenních splátkách po 205 Kč, a to vždy do rukou osoby uvedené v čl. 13 smluvních podmínek, tj. pověřeného pracovníka poskytovatele půjčky (smlouva o půjčce). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně předloženou smlouvou o postoupení pohledávek dne [datum] a příslušnou stranou seznamu postoupených pohledávek (smlouva o postoupení pohledávek a příloha). Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o půjčce a žalovaný čerpal 5.000 Kč v hotovosti. K tomu se zavázal uhradit souhrnný poplatek ve výši 3.200 Kč. 6. Smlouvu uzavřenou mezi účastníky soud posuzoval podle shora uvedeného ustanovení s tím, že předchůdce žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému peníze a žalovaný se je zavázal vrátit v určitých týdenních splátkách. S ohledem na obsah smlouvy je zřejmé, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce. 7. Dále se soud zabýval souhrnným poplatkem soudu. Z jeho úřední činnosti a nesporně také z výpisu obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba] je známo, že tato společnost je podnikatelkou, přičemž předmětem podnikání je finančnictví, jeho nebankoví část. Za této situace uzavírané smlouvy o půjčce měli pro předchůdce žalobkyně generovat určitý zisk. Pokud jde o smlouvu o půjčce, mohou být sjednány úroky. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky pak představují cenu poskytnutého kapitálu, tedy cenu za užívání půjčených peněžních prostředků. Žalobkyně se tak domnívá, že souhrnný poplatek jako takový nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku a má pravdu, když v tomto směru se lze opřít o judikaturní závěr Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 nebo o stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. CPJN 203/2013. Je zřejmé, že poplatky za inkaso a administrativní činnost se odvíjí od výše půjčené částky, ne od výše skutečných nákladů za inkaso týdenní splátky, neboť ta by byla shodná při jakékoliv výši půjčené částky a odvíjela by se spíše od místa bydliště dlužníka a nákladů na dopravu do tohoto místa než od výše půjčené částky. Za této situace předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k tomu, že si byla vědoma nemožnosti aplikace § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů pokud se jedná o poplatek, jak bylo výše řečeno. Žalobkyně a její předchůdkyně mají za to, že poplatek nelze přezkoumávat z hlediska přiměřenosti, využívajíc svého postavení a postavení spotřebitele a obešly ustanovení občanského zákoníku, aby nemohlo dojít k přezkoumání výše souhrnného poplatku. Je přitom zřejmé, že souhrnný poplatek se odvíjí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso a je tak jakýmsi úrokem za poskytnuté peněžní prostředky, a to skrytým zcela spotřebiteli. Soud proto právní úkon, tedy smlouvu o půjčce, hodnotí jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. 8. Pokud jde o oddělitelnost části smlouvy od ostatního obsahu, soud se domnívá, v souladu s ustanovením § 41 občanského zákoníku, s ohledem na povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti uzavření, že nelze oddělit část souhrnného poplatku od samotné zbývající části smlouvy o půjčce. Soud v tomto směru ohledně oddělitelnosti části právního úkonu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Cdo 1248/96, dále 21 Cdo 2636/2008 a nález Ústavního soudu I ÚS 4036/05, kdy všechna tato rozhodnutí mají za to, že neoddělitelnost části právního úkonu musí být chápána ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné oddělitelnosti a musí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou, která byla založena za účelem generování zisku s předmětem podnikání finančnictví, uzavírá tato společnost smlouvy o půjčce se spotřebiteli z důvodu získání zisku a je tedy zřejmé, že by bez položky souhrnného poplatku smlouvy o půjčce neuzavřela. Neplatnou je tedy celá smlouva o půjčce, nikoliv pouze část týkající se souhrnného poplatku. 9. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku, a to v celém rozsahu, má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku, kdy v případě neplatné smlouvy jsou povinni účastníci této smlouvy si vrátit vzájemná plnění. Na soudu tedy bylo, aby tato plnění zúčtoval. 10. Předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti žalovanému částku 5.000 Kč, přičemž žalovaný zaplatil pouze částku ve výši 1.250 Kč, kterou soud započetl na jistinu a žalovaný je tedy povinen vrátit žalobkyni částku ve výši 3.750 Kč s úroky z prodlení. Na úroky z prodlení má žalobkyně nárok podle § 517 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb. ve výši dané nař. vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění. S ohledem na výše uvedené jsou ostatní uvedené nároky nedůvodné a byly soudem zamítnuty. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a s ohledem na požadované plnění a přiznané plnění dovodil soud stejný úspěch účastníků ve věci. Z tohoto důvodu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.