8 C 255/2021-90 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 4.296 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy nazvané smlouva o půjčce [číslo] dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným. Uváděla, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně ověřil a posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr v souladu s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to na základě informací získaných od spotřebitele a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dále žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy byla žalovanému v hotovosti poskytnuta částka ve výši 4.000 Kč. Dále byl sjednán úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 364 Kč s úrokovou sazbou 20,98 % ročně a odměna za administrativní činnosti ve výši 800 Kč a odměna za hotovostní inkaso splátek ve výši 1.200 Kč a dále poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 129 Kč. Celková částka měla být uhrazena ve 43 týdenních splátkách po 151 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 3. 2017. Žalovaný uhradil na tento obchodní případ 2.197 Kč. Žalobou je požadována dlužná jistina ve výši 3.416,72 Kč, dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 793,92 Kč, dlužný poplatek za životní pojištění ve výši 85,36 Kč a dále kapitalizované úroky ve výši 1.965,30 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 748,74 Kč a úroky ve výši 20,98 % ročně z dlužné jistiny ve výši 3.416,72 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny ve výši 3.416,72 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva nazvaná jako„ Smlouva o půjčce“, dle které žalovaný obdržel v hotovosti částku ve výši 4.000 Kč. Byl sjednán úrok ve výši 364 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 800 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 1.200 Kč a poplatek za životní pojistní 129 Kč. Celková splatná částka 6.493 Kč měla být uhrazena ve 43 týdenních splátkách po 151 Kč do rukou obchodního zástupce věřitele. V čl. 1 smluvních podmínek je uvedena sazba úroku 23,72 % ročně pro 43 splátek. Dále je uvedeno, že v případě, že dojde ve smyslu čl. 19 věty druhé smluvních podmínek k prodloužení doby trvání smlouvy, nebude v období překračujícím původně sjednanou dobu trvání smlouvy jistina úročena (smlouva o půjčce, smluvní podmínky). Aktivní legitimaci k podání žaloby žalobkyně prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně přílohy č. 1 seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 včetně dokladu o odeslání. Z předložené karty zákazníka – hodnocení bonity/žádost o úvěr bylo zjištěno, že k žalovanému byly v této kartě k datu 27. 5. 2016 uvedeny následující údaje, a to rodinný stav svobodný, nejvyšší dosažené vzdělání základní, druh bydlení nájemník, společná domácnost s partnerkou, zaměstnání částečný pracovní poměr na dobu neurčitou, čistá mzda 3.000 Kč + státní sociální dávky 7.200 Kč, celkové příjmy 10.200 Kč Měsíční výdaje celkem 5.500 Kč, z toho nájem 2.000 Kč a výdaje domácnosti 3.500 Kč, použitelný příjem 4.700 Kč (karta zákazníka). Žalovaný pak na tento obchodní případ uhradil celkem částku ve výši 2.197 Kč (tvrzení žalobkyně, přehled plateb). 5. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu jako smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi právním předchůdcem žalobkyně - podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. 6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019). 8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě, tak i v doplnění těchto tvrzení ze dne 8. 2. 2022. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištěných informací pouze od spotřebitele o jeho výdajích a příjmech a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je proveden pouze výpočet na základě informací získaných od spotřebitele. Nebylo zjišťováno, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, a zjištěné údaje ohledně výdajů a příjmu nebyly prověřovány. Tím, že právní předchůdce žalobce zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohla cokoli změnit provedená lustrace ve veřejných registrech, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet. 9. Podle § 588 o. z., soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad j