8 C 141/2023-38 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne 3. 5. 2023 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 28.900 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne [datum]. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr. Tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně hodnotila schopnost žadatele splácet úvěr, a to prověřením veřejných registrů a prověřením, zda má žadatel úvěr u dalších společností a dále prověřením centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně podrobila žadatele důslednému credit scoringu. Žalobkyně požaduje uhradit jistinu ve výši 19.999 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatky za SMS servis v celkové výši 196 Kč, poplatek za prodloužení splatnosti korunovým odkladem v celkové výši 1.980 Kč, úroky 2.940 Kč, účelně vynaložené náklady 1.030 Kč a smluvní pokuty ve výši 1.500 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena úvěrová smlouva. Jednalo se o bezúčelový spotřebitelský úvěr. Ve smlouvě je uvedena výše úvěru 20.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 660 Kč. Bylo sjednáno 24 měsíčních splátek. RPSN 49,20 %. Byl sjednán korunový odklad 1 Kč – platba pro případ prodloužení doby splatnosti úvěr s poplatkem 1.980 Kč. Dále byl sjednán poplatek za doplňkovou službu expres výplata 199 Kč jednorázová a poplatek za doplňkovou službu bezpečná splátka 99 Kč a poplatek za doplňkovou službu SMS servis 49 Kč. V části smlouvy„ náklady úvěru“ byla sjednána sankce smluvní pokuta 500 Kč, pokud se dlužník zpozdí se zaplacením splátky nebo jiné platby (úvěrová smlouva, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalovaný čerpal částku celkem ve výši 20.000 Kč (opis výpisu proplacení smlouvy ze dne [datum] a ze dne [datum] – verifikační platba). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 2. 1. 2023 s upozorněním, že pokud dlužnou částku nezaplatí do 30 dnů, bude žalobkyně požadovat okamžité jednorázové vrácení celého úvěru (výzva ze dne 2. 1. 2023). Dopisem ze dne 17. 2. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného ke splacení celého úvěru do 14 dnů od sepsání výzvy (výzva ze dne 17. 2. 2023). 5. Co se týká posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr před jeho poskytnutím, žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru provedla ověření bonity klienta. Zjistila, že klient má počet dětí 0, je zaměstnán s výší příjmu 23.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 45.000 Kč, splátky jiným společnostem 4.000 Kč, není evidován v registru ISIR (potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik z 2. 5. 2023). Dále žalobkyně uvedla, že posuzuje úvěruschopnost spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre neboli credit scoringu. Je využíván statistický model. Dále využívá úvěrové registry SOLUS a NRKI a provádí lustraci CEE a ISIR (vyjádření k posouzení úvěruschopnosti klienta – metodika – výklad). 6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy. 7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019). 9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě (a v předložené metodice-výkladu). Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se pouze z tvrzení o a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze životní minimum klienta a zřejmě žalovaným uváděný příjem. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet. 10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebi