8 C 96/2023-57 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky celkem 89.669,96 Kč s příslušenstvím z titulu mezi účastníky dne [datum] uzavřené smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na základě které vyplatila žalované částku ve výši 25.000 Kč. Žalobkyně požaduje uhradit zbývající část jistiny 24.840,81 Kč, zbývající část úroků 21.663,75 Kč, zbývající část doplňkové služby Podpora ve výši 30.246 Kč, náklady na upomínání ve výši 800 Kč a smluvní pokutu ve výši 12.420,40 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru na částku 25.000 Kč. Dále se žalovanou uzavřela doplňkovou službu Podpora, kdy měla možnost žalovaná odkladu 3 splátek, dále měla možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněného úroku, závažná onemocnění nebo hospitalizace a měla možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci a má za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 25.000 Kč, a to prostřednictvím elektronické komunikace, kdy žalovaná zaslala verifikační platbu 1 Kč (viz e-mail a potvrzení o platbě). Smlouva o spotřebitelském úvěru byla mezi účastníky sjednána na 25.000 Kč s tím, že částka ve výši 9.568 Kč bude vyplacena na účet spotřebitele uvedený ve smlouvě, částka ve výši 10.432 Kč bude vyplacena na základě žádosti spotřebitele za účelem úplné úhrady předchozího závazku dle smlouvy [číslo] ze dne [datum] a částka ve výši 5.000 Kč bude započtena na náklady poskytovatele specifikované ve smlouvě. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců s úroční sazbou 23,82 %. Byl sjednán fixní úrok ve výši 22.160 Kč a celková dlužná částka představoval 47.160 Kč. Úvěr měl být hrazen formou pravidelných měsíčních splátek po 655 Kč vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Dále je zde dohodnuto, že v případě částky, s níž je spotřebitel v prodlení, má nárok zpoplatnit upomínku za částku 300 Kč a další upomínku 500 Kč. Dále je sjednána jednorázová smluvní pokuta v případě zesplatnění jistiny ve výši 50 % z jistiny. Dále byla sjednána doplňková služba podpora upravená také smlouvou o doplňkové službě Podpora, kde byla sjednána možnost odkladu 3 splátek úvěru ročně vždy o 1 kalendářní měsíc po řádném termín splácení a dále možnost přerušení splácení až na 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec uvedených v čl. V. v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Za tuto doplňkovou službu Podpora se pak spotřebitel zavázal zaplatit celkem 30.672 Kč, a to v měsíčních splátkách po 426 Kč měsíčně (viz smlouvy o spotřebitelském úvěru a smlouva o doplňkové služby Podpora). Žalovaná pak na tento případ zaplatila první splátku ve výši 1.081 Kč, dále platba 1 Kč a dále platba ze dne 24. 1. 2023 ve výši 300 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalovaná byla v době poskytnutí úvěru zaměstnána u zaměstnavatele [právnická osoba] s příjmem 24.346 Kč Náklady na bydlení činily 3.000 Kč, rodinný stav svobodná, počet vyživovaných dětí 0, bez jednorázových závazků (příloha č. 1 k úvěrové smlouvě – smluvní dokumentace). Z insolvenčního rejstříku, rejstříku REPI, neplatných dokladů MVČR a SOLUS vyplývá negativní výsledek lustrace (výtisky z rejstříku). Za měsíc 8/2022 činil příjem žalované 23.145 Kč, za měsíc 7/ 2022 25.548 Kč a za měsíc 6/2022 činil příjem 24.346 Kč (výtisky, smluvní mzdy). Dále má soud za prokázané, že žalovaná obdržela 12.10. 2022 na svůj bankovní účet částku 9.568 Kč. Dále má soud za prokázané, že dne 12. 10. 2022 žalobkyně převedla částku 10.432 Kč na účet [bankovní účet], [variabilní symbol] (detaily pohybu, platby převodem uvnitř platby a bezhotovostní platba). 4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo, byť pomocí prostředků komunikace na dálku k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. obč. zákoníku. Žalobkyně vyplatila žalované na její účet částku 9.568 Kč a dále bylo dohodnuto, že vyplacená částka 10.432 Kč žalované bude použita na úhradu předchozího závazku žalované vůči žalobkyni. Částka ve výši 5.000 Kč pak měla být započtena na náklady spotřebitele. Dále pak účastníky uzavřeli další, k tomu se vážící smlouvy, a to smlouvu o podpoře, za kterou se žalovaná rovněž zavázala hradit poplatky. 6. Pokud jde o žalobkyni, pak se jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 7. Podle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 10. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 13. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 14. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C -240/98 Océano Grupo Editorial versus Roció Murciano a rozhodnutí ve věci C -243/08 Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřimě