14 C 150/2023-21 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou ze dne 15. 3. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 645 Kč a částky 21 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 300 Kč od 4. 5. 2022 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku ve výši 15 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky v celkové výši 6 300 Kč. Splatnost byla ujednána na den 3. 5. 2022. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, a tím se ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 21 300 Kč. V souladu s článkem II. bodu 2.3. smlouvy o zápůjčce žalobkyně uplatňuje rovněž náklady s uplatněním pohledávky, a to konkrétně náklady za upomínky ve výši 500 Kč za upomínku, přičemž žalobkyně 5krát upomínala žalovaného, a proto náklady spojené s uplatněním pohledávky činí celkem 2 500 Kč, a dále žalobkyně nárokuje dle stejného ustanovení smlouvy smluvní pokutu ve výši 4 710 Kč, která byla ponížena o částečnou úhradu žalovaného ve výši 1 065 Kč na částku 3 645 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že podstatným bylo posouzení rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalovaného. Přičemž poskytnuté informace a dokumenty od žalovaného byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Byť žalobkyně vyzývala žalovaného k dobrovolnému uhrazení dlužné částky, a to jak upomínkami, tak předžalobní výzvou, žalovaná částka žalobkyni zcela uhrazena nebyla, když byla provedena pouze úhrada ve výši 1 065 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu žalovaný nepřevzal. 3. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaný nevyjádřil. 4. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti, které má za prokázané. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným písemnou dohodu nazvanou„ Smlouva o zápůjčce“, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému přenechat k volnému užití finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a to společně s poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč v pravidelných splátkách (důkaz: Smlouva o zápůjčce ze dne 25. 1. 2022). Před uzavřeným výše uvedené dohody žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného pouze na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do relevantních databází (důkaz: Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč dne [datum] (důkaz: potvrzení o provedené platbě ze dne 7. 3. 2023). K vrácení dlužné částky žalobkyně vyzvala žalovaného v předžalobní výzvě ze dne 27. 2. 2023, která byla žalovanému marně doručována dne 2. 3. 2023 (důkaz: podací lístek, služba sledování zásilek České pošty dostupná na [webová adresa]). Žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 1 065 Kč (důkaz: Návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). 5. Soud proto učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným písemnou dohodu nazvanou„ Smlouva o zápůjčce“, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému přenechat k volnému užití finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a to společně s poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 300 Kč v pravidelných splátkách, i když před uzavřeným výše uvedené dohody žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného pouze na základě informací získaných od žalovaného a nahlédnutím do relevantních databází. Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč dne 25. 1. 2022 a k vrácení celé dlužné částky žalobkyně vyzvala žalovaného v předžalobní výzvě ze dne 27. 2. 2023, která byla žalovanému marně doručována dne 2. 3. 2023, avšak žalovaný na svůj dluh uhradil pouze částku 1 065 Kč. 6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo. 11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o zápůjčce, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádost