8 C 132/2024-43 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 7.431,77 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně jako podnikající právnická osoba poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení, a to prostřednictvím , Anonymizováno, účtu a vystavené , Anonymizováno, karty. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou dne , datum, uzavřela smlouvu k službě , Anonymizováno, , Anonymizováno, účet a dne , datum, smlouvu o splátkovém limitu a z těchto titulů požaduje uhradit dlužnou částku ve výši 2.578,01 Kč, kterou žalovaná čerpala prostřednictvím , Anonymizováno, karty a částku ve výši 3.331,74 Kč čerpané žalovanou prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalobkyně dále tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela zejména z informací získaných od žalované a dále žalovanou prověřila ve veřejných registrech a provedla scoringové modely.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne , datum, uzavřena smlouva nazvaná jako „smlouva ke službě , Anonymizováno, účet“, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky pro zákazníky a ceník. Dále byla mezi účastníky dne , datum, uzavřena smlouva nazvaná jako „smlouva o splátkovém limitu“ (smlouva ke službě , Anonymizováno, účet, VOP, ceník, smlouva o splátkovém limitu). Smlouva byla uzavřena prostřednictvím komunikace s tím, že podpis žalované byl k návrhu smlouvy připojen na základě kódu, který byl žalované zaslán prostřednictvím SMS. Úvěrový limit byl ve výši 3.000 Kč (uvedené smlouvy, kopie OP, VOP). Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalované finanční limit na možnost platby u vybraných e-shopů, který činil až 3.000 Kč (smlouva o splátkovém limitu ze dne 20. 3. 2023). Žalovaná obdržela , Anonymizováno, kartu ke zřízenému , Anonymizováno, nákupnímu účtu, na základě níž vyčerpala služby v částce 2.578,01 Kč a dále prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu vyčerpala částku ve výši 3.331,74 Kč (objednávky na , Anonymizováno, účet, měsíční vyúčtování včetně přehledu čerpání prostředků). Žalovaná neuhradila řádně finanční prostředky, které získala od žalobkyně na nákup zboží a služeb, když uhradila pouze částku ve výši 500 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě předžalobní výzvou ze dne 19. 3. 2024 k úhradě do 7 dnů od vystavení výzvy. Výzva byla žalované zaslána dne 21. 3. 2024 (předžalobní upomínka, podací lístek).4. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o službě , Anonymizováno, , kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaná uzavírala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. „Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti).” [Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.] Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi umožní za poplatek odložení plateb u třetích osob a dlužník (žalovaná) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky na základě vyúčtování uhradit a zaplatit poplatky stanovené smlouvou.10. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální rozsudek Soudního dvora C679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C-449/13)): „Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.11. Žalobkyně popsala, z jakých údajů při posuzování bonity klienta vycházela. Úvěruschopnost žalované byla, dle tvrzení žalobkyně, ověřována z dostupných registrů a dále z údajů sdělených žalovanou před uzavřením smlouvy. Údaje o příjmech a výdajích žalované nebyly žádným způsobem objektivizovány, žalobkyně se omezila pouze na zhodnocení nepodložených tvrzení žalované. Povinnost prošetřit poměry dlužníka přitom ze zákona stíhá věřitele, nikoli samotného dlužníka. Úvěruschopnost žalované tak žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlédl i bez návrhu, neboť jde o jednání v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2019 č. j. 8 Co 383/2018-66: „Podle § 588 obč. zák. soud k nepla