8 C 15/2024-39 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14. 922 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne , datum, . Žalobkyně požadovala uhradit poskytnutou jistinu žalovanému ve výši 10.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, poplatek za SMS servis v celkové výši 196 Kč, úroky v celkové výši 1.470 Kč, účelně vynaložené náklady v celkové výši 1.030 Kč a smluvní pokuty v celkové výši 1.500Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla, byť prostředky komunikace na dálku, uzavřená dne , datum, úvěrová smlouva, na základě které žalovaný obdržel částku ve výši 10.000 Kč. Jednalo se o hotovostní bezúčelový úvěr. Žalovaný je v textu smlouvy označen rodným číslem jako spotřebitel. Výše úvěru 10.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 330 Kč, počet splátek 24. Celková částka k úhradě 13.760 Kč (bez úhrad za doplňkové služby). Je uvedeno číslo bankovního účtu k poskytnutí úvěru č. , č. účtu, , sjednán poplatek za korunový odklad ve výši 990 Kč. Sjednána doplňková služba bezpečná splátka ve výši 99 Kč měsíčně, sjednána doplňková služba SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně (úvěrová smlouva). Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celé půjčky výzvou ze dne 16. 6. 2023 ve lhůtě nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy (výzva ze dne 16. 6. 2023). Žalovaný byl vyzván k úhradě i předžalobní výzvou (výzva ze 1. 5. 2023). Žalovaný čerpal částku ve výši 10.000 Kč dne 26. 2. 2023 (úvěrová smlouva, výpis proplacení smlouvy). Žalobně vyzvala žalovaného k úhradě další předžalobní výzvou z 14. 7. 2023 (výzva a poštovní podací ach).5. Žalobkyně tvrdila, že vždy při uzavírání smlouvy hodnotí schopnost žadatele splácet úvěr a zkoumá registry NRKI, BRKI a registr SOLUS a centrální evidenci exekucí a insolvenční rejstřík a podrobuje klienty důslednému credit scóringu. Posuzuje příjmovou a výdajovou stránku klientů a přezkoumává ukazatele, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalobkyně předložila listinu nazvanou jako „potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“, ve které je uvedeno, že se jedná o spotřebitelský úvěr, počet dětí u klienta 0, zdroj příjmu klienta zaměstnanec s výší příjmu 27.000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 25.000 Kč, 0 splátek jiným společnostem uvedené v žádosti (uvedená listina).6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky, navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o příjmu podávající se pouze z tvrzení žalovaného a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněno pouze životní minimum klienta a zřejmě žalovaným uváděný příjem. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřovala. Žalobkyně pak pouze vycházela z životního minima jednoho dospělého člena domácnosti. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že zřejmě provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet.10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedba