8 C 61/2024-23 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala úhrady částky 25.500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou dne , datum, . Žalobkyně požadovala uhradit dlužnou jistinu 25.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 6. 9. 2023 do zaplacení. Dále požadovala uhradit kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 205,48 Kč (z jistiny od 15. 8. 2023 do 4.9. 2023). Dále požadovala uhradit nesplacený úrok ve výši 8.049,86 Kč a paušální náhradu nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Dále požadovala uhradit účelně vynaložené náklady mimosoudního vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč. Dále požadovala smluvní pokutu ve výši 500 Kč z dlužné jistiny od 15. 8. 2023 do 4. 9. 2023 (ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení).2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalované byla poskytnuta částka ve výši 25.000 Kč a zavázala se ji splatit formou 6 pravidelných měsíčních splátek splatných vždy ke 14. dni příslušného měsíce. Měsíční splátka činila 5.765,86 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit smluvní kapitalizovaný úrok ve výši 9.595,16 Kč. Celková částka 34.595,16 Kč měla být uhrazena do 14. 10. 2023 (smlouva o úvěru, všeobecné obchodní podmínky, výpis z účtu). Vzhledem k tomu, že žalovaná splátky nehradila řádně, byla jí zaslána předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu a informace, že úvěr byl k datu 14. 8.2023 zesplatněn (výzva a poštovní podací arch). Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý den prodlení (smlouva o úvěru). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně předloženou rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, .5. Co se týká posuzování úvěruschopnosti před poskytnutím úvěru, vycházel právní předchůdce žalobkyně z údajů, které žalovaná uvedla do žádosti na internetových stránkách právního předchůdce žalobkyně. Na základě těchto informací a nahlédnutím do veřejných registrů, byla posouzena schopnost splácet spotřebitelský úvěr žalovanou.6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě prověření veřejných registrů a informací podávajících se pouze z tvrzení žalované. Žalobkyně se dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalované, když tyto nezjišťovala a neprověřila. Tím, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a ani výdajů žalované, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalované, byť s negativním výsledkem, v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaná v těchto registrech nebyla vedena, neznamená to automaticky, že žalovaná je schopna úvěr splácet.10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla