Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení částky 47.806,95 Kč (jistina úvěru 31.250 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru 621,88 Kč, smluvní úrok 15.503,43 Kč, poplatek za službu „, Anonymizováno, “ 80,52 Kč, poplatek za službu „, Anonymizováno, “ 330 Kč a poplatek za službu „, Anonymizováno, “ 21,12 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 32.303,52 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení a částky 1.238,57 Kč (smluvní pokuta).2. Nárok na zaplacení uvedených částek má žalobci plynout ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou měli účastníci uzavřít dne 20. 1. 2025 (dále také jen „Úvěrová smlouva“). Dle tvrzení žalobce žalovaný čerpal úvěr ve výši 54.250 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit žalobci jistinu úvěru spolu s úroky a poplatky, a to ve splátkách vymezených ve smlouvě. Splátky však žalovaný řádně a včas nesplácel, dosud uhradil pouze 23.002,75 Kč.3. Žalobce uvedl, že řádně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným (celkový počet členů domácnosti, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další). Žalobce podle svého tvrzení ověřil, zda se žalovaný nenachází v následujících registrech: výpis z centrální evidence exekucí, výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z registru neplatných dokladů, výpis z registru PČR hledaných osob, výpis z registru politicky aktivních osob (registr Starostové), výpis katastrálního rejstříku – kontrola platnosti adresy, výpis z registru „sankční seznamy“ a interní registry historie klienta. Dále žalobce prověřil registry dlužníků (CNCB, NRKI a BRKI).4. Pokud by soud nárok žalobce z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, žalobce navrhuje, aby soud tento nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.5. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil.6. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili (popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili) s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí, ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.7. Z uvedených listinných důkazů soud učinil následující skutková zjištění.8. Ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobce a žalovaný tuto smlouvu uzavřeli dne 20. 1. 2025. Obsahem smlouvy je závazek žalobce poskytnout žalovanému na účet č. , č. účtu, úvěr až do výše 80.000 Kč a závazek žalovaného vrátit žalobci poskytnutou jistinu úvěru spolu s poplatky a úroky ve splátkách vymezených ve smlouvě.9. Z dokumentu „Výpis o posouzení úvěruschopnosti“ soud zjistil, že v tomto dokumentu je mj. uvedeno, že žalovaný má měsíční příjem v ověřené výši 55.300 Kč a měsíční výdaje 0 Kč na půjčky, 1.000 Kč na bydlení, 500 Kč na další nezbytné výdaje a 2.000 Kč na ostatní zbytné výdaje. Z dokumentu „Identifikované příjmy“ soud zjistil, že je v něm uvedeno, že žalobce zkoumal příjmy žalovaného prostřednictvím bankovního výpisu obsahujícího příjmové transakce, případné další příjmy byly doloženy „jiným způsobem“. Soubor nazvaný jako „Metodika posuzování úvěruschopnosti“ obsahuje obecné informace o tom, jakým způsobem žalobce zpravidla při posuzování úvěruschopnosti klientů postupuje, nevypovídá však nic o tom, zda tak postupoval i v daném případě. Z žádného ze žalobcem předložených dokumentů nevyplývá nic o tom, že by žalobce kromě příjmů žalovaného zkoumal také jeho (skutečné) výdaje, existenci závazků a způsob, jakým žalovaný plnil dosavadní dluhy. Tvrzení žalobce o lustraci žalovaného v databázích soud za prokázaná nemá, neboť tato z žádného dokumentu týkajícího se ověření úvěruschopnosti nevyplývá.10. Z dokumentu „Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli“ soud zjistil, že žalobce vyplatil žalovanému na účet č. , č. účtu, částku celkem 54.250 Kč (dne 20. 1. 2025 částku 23.000 Kč, 13. 2. 2025 částku 20.000 Kč, 23. 2. 2025 částku 11.250 Kč).11. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní, vyšel soud z tvrzení žalobce, že žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 23.002,75 Kč.12. Z dokumentu „Výzva k úhradě před podáním žaloby“ ze dne 8. 10. 2025 a podacího lístku z 10. 10. 2025 soud zjistil, že žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k úhradě dluhu.13. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.14. Na podkladě citovaných listinných důkazů tak soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce poskytl žalovanému na základě Úvěrové smlouvy částku celkem 54.250 Kč, žalovaný dosud na splátky úvěru uhradil 23.002,75 Kč. Před uzavřením Úvěrové smlouvy žalobce formálně provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného, prověřil příjmy žalovaného (byť záznam žalobce o prověření příjmu je značně nekonkrétní). Žalobce však neprokázal, že by kromě příjmů žalovaného prověřil také jeho skutečné výdaje a způsob plnění dosavadních dluhů. Žalobce sice uvedl řadu tvrzení o tom, jak prověřoval žalovaného v různých databázích dlužníků, v tomto směru však nepředložil žádné důkazy. Jelikož žalobce již v žalobě avizoval, aby soud případně posoudil jeho nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je zřejmé, že dalšími důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Soud proto žalobce nevyzýval k doplnění důkazů, neboť takový postup by byl zjevně neúčelný.15. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).16. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první z. s. ú. ve znění účinném ke dni uzavření Úvěrové smlouvy poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.17. Podle § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).19. Žalobce této povinnosti nedostál, když neprokázal, že skutečně aktivně prověřil kromě příjmů také výdaje žalovaného a způsob, jakým žalovaný plnil dosavadní dluhy. Na prověření skutečných výdajů žalovaného a způsobu plnění dosavadních dluhů se přitom měl žalobce zaměřit o to více, jestliže žalovaný v žádosti o úvěr uvedl zjevně fiktivní výši výdajů (jen 1.000 Kč na bydlení, 500 Kč na další nezbytné výdaje).20. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 87 z. s. ú., což ostatně ve svém eventuálním petitu navrhoval i žalobce.21. Soud dospěl k závěru, že žalobce byl ochuzen o částku 31.247,25 Kč (žalovaný čerpal úvěr ve výši 54.250 Kč, na splátkách úvěru dosud uhradil 23.002,75 Kč). Tato částka představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, které je žalovaný povinen vydat žalobci podle § 87 odst. 1 z. s. ú. V tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl.22. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že není schopen nesplacenou jistinu úvěru žalobci vrátit v „základní“ lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, která vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, soud mu uložil, aby jistinu úvěru uhradil žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.23. Ve zbytku soud žalobu zamítl, jelikož z neplatné smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky jako např. úroky, poplatky, smluvní pokuty apod. Jelikož žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, nemohl žalobci vzniknout ani nárok na úroky z prodlení, neboť žalovaný se doposud do prodlení nedostal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.334,26 Kč. Tato částka představuje 27,42 % z celkové výše nákladů žalobce (rozdíl úspěchu žalobce v rozsahu 63,71 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 36,29 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.962 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 49.045,52 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2.400 Kč ve výši 504 Kč. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění práva žalobce proti žalovanému.