9 C 266/2020-464 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobce se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 29. 9. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 210 313 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za období od 30. 6. 2020 do zaplacení a náhradu nákladů tohoto řízení, a to s odůvodněním, že žalobce na základě pracovního poměru založeného pracovní smlouvou, uzavřenou dne 23. 1. 2017 v písemné formě mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem, vykonával pro žalovanou práci řidiče pro všechny dopravní prostředky provozované žalovanou, včetně povinnosti žalobce provádět údržbu těchto vozidel. Podle čl. VI. odst. 2 pracovní smlouvy bylo rozdělení pracovní doby stanoveno v souladu s ust. § 78 a násl. zákoníku práce, když vnitřní předpis nebyl vydán, a rovněž nedošlo k uzavření dohody mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovanou jako zaměstnavatelem. Podle dohody o mzdě platné od 1. 2. 2017 měl žalobce nárok na základní hrubou mzdu ve výši 13 400 Kč měsíčně a dále nárok na cestovné z místa bydliště v [obec], PSČ [PSČ] do [územní celek], přičemž v případě žalobce se jednalo o nárok ve výši 600 Kč za každou jízdu. Počínaje nejméně od měsíce března roku 2017 až do konce roku 2019 žalovaná jako zaměstnavatel přestala žalobci proplácet příplatky za práci přesčas s tím, že náhradní volna za přesčasové hodiny nebyla nikdy mezi žalobcem a žalovanou v tomto období sjednávána. Z titulu neuhrazených příplatků za práci přesčas žalobce vede za žalovanou pohledávku v celkové částce 206 713 Kč, jejímž obsahem jsou nevypořádané nároky na příplatky za rok 2017 ve výši 56 296 Kč, za rok 2018 ve výši 89 529 Kč a za rok 2019 ve výši 60 888 Kč. Kromě nároku na příplatky za přesčasové hodiny žalobce dále eviduje vůči žalované nároky na cestovné (jízdy z [obec] do [anonymizováno] a zpět) za období od července 2019 do prosince 2019, tedy za 6 jízd v celkové částce 3 600 Kč, když podle dohody o mzdě platné od 1. 2. 2017 mu náleží cestovné ve výši 600 Kč za každou jízdu. Žalobce tedy zrekapituloval, že za žalovanou vede nevypořádanou pohledávku v celkové výši 210 313 Kč odpovídající součtu nároku na příplatky za přesčasy ve výši 206 713 Kč a jízdného ve výši 3 600 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě těchto nároků prostřednictvím svého právního zástupce, a to na základě písemné výzvy adresované žalované dne 22. 6. 2020 se stanovením lhůty splatnosti na den 29. 6. 2020. V návaznosti na tuto výzvu byl mezi žalobcem a žalovanou učiněn pokus o smír, avšak bezvýsledně. 2. Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci rozhodl platebním rozkazem, proti kterému podala žalovaná včas odpor s tím, že nesouhlasí s nároky žalobce a považuje je za neplatné. Žalovaná poté odpor v zákonné lhůtě odůvodnila tím, že ve vztahu k tvrzené existenci přesčasů a jejich rozsahu namítá, že o žádné přesčasy ve smyslu § 79 odst. 1 písm. i) a § 93 zákoníku práce nemůže jít, jedná se tedy v zásadě o běžný výkon práce v rámci stanovené týdenní pracovní doby. Žalovaná dále namítá, že rozsah uvedených přesčasů není správný a považuje jej za extrémní. Tento nárok a jeho rozsah je zpochybněn již samotným žalobcem, který ve svém přípisu ze dne 22. 6. 2020 rozlišuje přesčasy (ve výši 155 792 Kč), práci o víkendech a práci v noci. V přípisu ze dne 31. 8. 2020 žalobce blíže specifikuje jednotlivé příplatkové povinnosti a jejich rozsah, když dochází k souhrnné částce 206 713 Kč (která nepochybně zahrnuje rovněž promlčené nároky z období roku 2017 a dále ostatní příplatkové povinnosti). V žalobním návrhu konečně žalobce rekapituluje nárok ve výši 206 713 Kč, který odůvodňuje prostým konstatováním, že jde o neuhrazený příplatek za přesčas. Již z toho důvodu je žalovaná dále nucena vznést námitku promlčení alespoň části uplatněného nároku. Žalovaná má dále za to, že žalobní návrh není dostatečně určitý, neboť nárok v rozsahu tvrzené příplatkové povinnosti práce přesčas v sobě zjevně musí zahrnovat i jiné atributy (příplatkové povinnosti), které naopak nejsou předmětem žaloby, alespoň dle tvrzení žalobce. Nárok na doplatek cestovného rovněž žalovaná neuznává. S ohledem na uvedené tak žalovaná navrhuje, aby byl žalobce vyzván k upřesnění žaloby a skutkových tvrzení, zejména ohledně výše příplatku za práci přesčas s vyjádřením počtu přesčasových hodin a případně s odlišením jiných příplatkových nároků, případně aby byla žaloba zamítnuta. 3. Podáním ze dne 6. 11. 2020 žalobce navrhl rozšíření žaloby a změnu žalobního petitu, když uvedl, že v tomto řízení se domáhá vůči žalované zaplacení částky 210 313 Kč s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení, avšak navrhuje, aby soud připustil změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření o celkovou částku 48 469 Kč zahrnující dva nové nároky vyplývající z pracovně právních vztahů účastníků. K těmto nárokům žalobce dodal, že předmětem částky 48 469 Kč, o kterou žalobce navrhuje rozšířit svoji žalobu, je nárok na náhradu mzdy v částce 38 469 Kč za délku výpovědní doby. Žalobce z důvodu toho, že žalovaná mu přestala počínaje měsícem červencem roku 2019 vyplácet cestovné, příplatky za odpracované roky ve výši 600 Kč měsíčně a denní diety ve výši 78,70 Eur, okamžitě rozvázal pracovní poměr k datu 31. 12. 2019 ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a jeho nárok se opírá o ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce. V případě nároku na zaplacení částky 10 000 Kč se pak jedná o neoprávněně provedenou srážku ze mzdy ze strany žalované za údajně odcizenou naftu. K těmto nárokům žalobce dále uplatňuje nárok na zákonné úroky z prodlení s počátkem doby prodlení počínaje od 30. 6. 2020, když počátek doby prodlení se odvíjí od písemné výzvy k plnění, adresované žalované dne 22. 6. 2020, se stanovením lhůty splatnosti těchto nároků nejpozději do 29. 6. 2020. Po rozšíření žaloby se tak žalobce bude domáhat vůči žalované zaplacení celkové částky 258 782 Kč (představující součet původního žalobního nároku ve výši 210 313 Kč a nároku ve výši 48 469 Kč, odpovídající požadovanému rozšíření žaloby) s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za období od 30. 6. 2020 do zaplacení a náhrady nákladů tohoto řízení. 4. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 11. 2020, č. j. 9 C 266/2020-59, které nabylo právní moci dne 10. 12. 2020, rozhodl o tom, že změna žaloby, navržená žalobcem v podání ze dne 6. 11. 2020, kterou se domáhal rozšíření žaloby o částky 38 469 Kč a 10 000 Kč, se připouští. 5. Podáním ze dne 23. 2. 2021 žalobce doplnil skutková tvrzení k rozšíření žaloby ze dne 6. 11. 2020 tak, že ve vztahu k nároku na náhradu mzdy ve výši 38 649 Kč využil své zákonné právo podle ust. § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a dne 31. 12. 2019 okamžitě zrušil svůj pracovní poměr se žalovanou, když důvodem byla okolnost, že počínaje od července roku 2019 žalovaná přestala žalobci vyplácet sjednané součásti mzdy. S odkazem na ust. § 56 odst. 2 zákoníku práce žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. V případě žalobce by dvouměsíční výpovědní doba začala běžet od 1. 1. 2020 a žalobce tak má nárok na vyplacení průměrného výdělku za měsíce leden a únor 2020. Podle zásad zákoníku práce má žalobce nárok na průměrný výdělek určený z hrubé mzdy, když hrubá mzda za říjen 2019 činila 21 868 Kč, hrubá mzda za listopad 2019 činila 23 789 Kč a hrubá mzda za prosinec 2019 činila 21 782 Kč, tzn. že průměrný výdělek žalobce odpovídal částce 22 480 Kč měsíčně. Za 2 měsíce by žalobcův nárok správně odpovídal částce 44 960 Kč, avšak žalobce uplatnil a stále uplatňuje nárok ve výši pouze 38 649 Kč, jak je uvedeno v rozšíření žaloby. Ke srážce ze mzdy žalobce v rozsahu 10 000 Kč došlo v listopadu 2019, avšak žalobce považuje tuto srážku za neoprávněnou, a proto se domáhá zaplacení uvedené částky soudní cestou. Žalovaná požadavek na takovouto srážku nijak neupřesnila. Žalovaná si je vědoma, že srážku provedla neoprávněně, jak vyplývá z přípisu právního zástupce žalované ze dne 26.6.2020, kterým žalovaná reagovala na předžalobní výzvu k zaplacení. 6. Soud ve věci nařídil jednání na 18. 11. 2021, ke kterému předvolal právní zástupce obou účastníků. Při jednání byly provedeny listinné důkazy, a to pracovní smlouvou, dohodou o mzdě, dodatky k dohodě o mzdě, výzvou k zaplacení, mzdovými lístky, evidencí odpracované doby, úplným výpisem z obchodního rejstříku na žalovanou, okamžitou výpovědí, výzvou k zaplacení a trestním oznámením. V závěru jednání soud oba účastníky poučil o zákonné koncentraci řízení podle ust. § 118b odst. 1 věty druhé OSŘ a zároveň poskytl žalobci poučení podle ust. § 118a odst. 1, 3 OSŘ a vyzval jej, aby doplnil svá skutková tvrzení a současně k nim označil důkazy, neboť na základě dosud tvrzených skutečností není zřejmé, za které konkrétní dny a časová období uplatňuje nárok na zaplacení přesčasových hodin, zaplacení odměny za práci v noci a odměny za práci o sobotách, nedělích, případně o svátcích. Žalobce byl zá