11 C 88/2021-35 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému zápůjčku ve výši 50 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ poplatku“ ve výši 41 803 Kč (sestávajícího z kapitalizovaného úroku ve výši 6 386 Kč, odměny za„ administrativní zpracování zápůjčky“ ve výši 9 502 Kč a z nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 25 915 Kč) zavázal vrátit v 60ti týdenních splátkách po 1 531 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a věřitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 16. 11. 2017 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 40 725,02 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 28 884,98 Kč, dále úroku ve výši 19,98 % ročně kapitalizovaného za dobu od 24. 1. 2016 do 16. 11. 2017 ve výši 15 403,47 Kč a dále ve výši 19,98 % ročně z jistiny zápůjčky od 17. 11. 2017 do zaplacení a také úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 1. 7. 2015 do 16. 11. 2017 ve výši 8 156,04 Kč a dále ve stejné výši z jistiny zápůjčky od 17. 11. 2017 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Ve věci bylo posléze se souhlasem stran rozhodováno bez nařízení jednání. 3. Podáním ze dne [datum] vzala žalobkyni v části uplatněného úroku z prodlení žalobu zpět, a proto soud řízení v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu v tomto rozsahu zastavil (výrok II. rozsudku). 4. Z provedeného dokazování vyplynulo, že dne [datum] byla uzavřena smlouva o zápůjčce mezi žalovaným a společností [právnická osoba], která poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč a žalovaný se ji zavázal spolu s poplatkem ve výši 41 803 Kč uhradit v 60ti týdenních splátkách po 1 531 Kč. Ve smlouvě žalovaný současně potvrdil převzetí zápůjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládá předložená postupní smlouva, vč. přílohy a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalovanému. 5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závazných závěrů judikatury odvolacího soudu (př. rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 8. 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. 6. 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53), jak mu ukládá ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), neboť nosné důvody argumentačních závěrů odvolacího soudu dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela bazálnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze (převážné bezobsažnosti) nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s částečnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, nemá nalézací soud ve shodě se závěry soudu odvolacího pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši přesahuje 80 % čerpané zápůjčky. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky v takové extrémní výši dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník), Tedy konkrétně posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce dle ustanovení § 2390 občanského zákoníku, která je ovšem neplatná v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou dle závazného názoru odvolacího soudu pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku), která tak byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, jestliže průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2014 činila dle databáze České národní banky 13,96 % ročně. Ujednání o sjednaném úroku dlužno ex offo posoudit jako ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoník) a vzhledem k neplatnosti zapříčiněné toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 občanského zákoníku), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy (§ 1802 občanského zákoníku), tedy ve výši 13,96 % ročně, a to s přihlédnutím k limitu výslovně sjednaného úroku 6 386 Kč. Tedy pokud zapůjčitelka poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 50 000 Kč na dobu 60ti týdnů za korigovaný úrok ve výši 6 386 Kč, měl žalovaný zapůjčitelce vrátit 56 386 Kč, přičemž dle žalobních tvrzení žalovaný na své závazky uhradil celkem 22 193 Kč, kdy v každé splátce plnila primárně na úrok (poplatek) dle čl. 8 smlouvy, který tak byl uhrazen zcela a k úhradě zbývá toliko částka 34 193 Kč odpovídající nesplacené jistině. Tuto částku tedy soud žalobkyni přiznal včetně zákonného úroku z prodlení za dobu od 24. 1. 2016 v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši zakotvené v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dřívější nárok na úrok z prodlení nepadá do úvahy, jestliže se žalobkyně domáhala úroku z prodlení z celé dlužné jistiny a její splatnost nepadala v úvahu dříve než od termínu úhrady poslední splátky, neboť z ničeho neplyne, že by byla sjednána automatická ztráta lhůt (tj. úprava odchylná od zákonné). Pro uplatněný úrok dále třeba doplnit, že jej lze přiznat pouze v tom rozsahu, v jakém byl sjednán, tedy v pevné výši za dobu řádného trvání smlouvy, když žalobní požadavek na úrok do zaplacení vůbec nemá podklad v textu smlouvy, která úrok ve svém centrální a jediné ručně dopisované části jednoznačně limituje pevnou částkou, přičemž i v případě vznikajících pochybností by bylo nutno upřednostnit výklad pro žalovaného jako spotřebitele příznivější (§ 1812 odst. 1 občanského zákoníku). Nad rámec nároků právě uvedených soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji zamítl (výrok III. rozsudku). 6. Kromě již uvedeného dlužno dle názoru nalézacího soudu přičinit několik poznámek. Především není nalézacímu soudu známo žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by pro spotřebitelské úvěry tolerovalo jakési„ dvojnásobné až trojnásobné navýšení obvyklého úroku“. Pokud bývá v této souvislosti odkazováno (jak v podáních žalobců, tak v rozhodnutích soudů) na konkrétní rozhodnutí, pak šlo vždy o výjimečné připuštění takové tolerance pro nespotřebitelské úvěry a půjčky (mezi fyzickými osobami, mezi podnikateli). To se ovšem už pohybujeme v úplně jiné oblasti práva a je vhodné studovat judikaturu v kompletní podobě, nikoliv z jednotlivých vět vytržených záměrně ze souvislosti. Dále lze považovat za případné v kontextu sjednaných nároků na poplatky a odměny upozornit na to, že ze smlouvy není vůbec zřejmé, jaké specifické protislužby by se mělo žalovanému oproti těmto extrémně vysokým úhradám vůbec dostávat, neboť se vesměs jedná o banální úkony spojené s běžnou správou každou úvěru vykonávanou primárně ve vlastním (interním) zájmu věřitele. Nalézací soud sice nesdílí obavu, že by cena těchto„ služeb“ nevyjadřovala alespoň zčásti reálný náklad (př. sjednání výjimky ze zásady donosnosti peněžitého plnění dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku pochopitelně pravidelně generuje zvýšené náklady na zjednání osoby inkasanta, přičemž je to dlužník, kdo musí uplatnit obranu, že inkasant své povinnosti nevykonával), za daleko závažnější naopak považuje nalézací soud zjištění, že tyto odměny a poplatky v sobě skrývají blíže neurčitelnou část odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků, neboť v realitě spotřebitelského práva se tím bez dalšího ocitáme v rovině netransparentního a nepoctivého jednání podnikatele vůči laickému spotřebiteli. Důsledky takového jednání jsou pro podnikatele fatální, mj. se tím připravuje o výjimku z přípustnosti přezkumu přiměřenosti ujednání spotřebitelské smlouvy dle ustanovení § 1813 věta druhá občanského zákoníku. Judikatura Soudního dvora EU nepřipouští provádění„ cenové regulace“ (prostřednictvím judikatury národních soudů), neboť nepovažuje spotřebitele en bloc za nesvéprávné, kategoricky však trvá na požadavku transparentního a poctivého jednání (srov. též ustanovení § 6 občanského zákoníku) podnikatele vůči spotřebiteli. 7. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady neshledal.