12 C 302/2021-52 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba] (dále též jako„ věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému dne [datum] úvěr ve výši 23 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit v 60ti týdenních splátkách po 690 Kč spolu s úrokem ve výši 4 600 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 4 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 200 Kč Poslední splátka se stala splatnou dne 11. 7. 2019. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která se po žalovaném domáhala zaplacení dosud neuhrazené jistiny ve výši 23 000 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 9 300 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 6 834,67 Kč představující úrok ve výši 19,31 % ročně z částky 23 000 Kč od 12. 7. 2019 do 15. 1. 2021, kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 3 539,44 Kč představující úrok z prodlení z jistiny ve výši 23 000 Kč od 12. 7. 2019 do 15. 1. 2021. 2. Opatrovnice žalovaného uvedla, že z listin předložených žalobkyní lze dovodit, že žalovaný pravděpodobně uzavřel předmětnou smlouvu obsahující náležitosti pro tento smluvní typ. Namítla však, že žalobkyně neprokázala, že by věřitel splnil před uzavřením smlouvy o úvěru povinnosti ve smyslu ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to posouzení příjmů a výdajů žalovaného, když údaje uvedené na kartě klienta předložené žalobkyní považuje opatrovnice žalovaného za nedostatečné, neboť náklady žalovaného jsou uvedeny pouze v obecné rovině, navíc bez předložení listin tyto skutečnosti prokazující. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 23 000 Kč v hotovosti před podpisem smlouvy. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak vyplývá z karty klienta předložené žalobkyní, z níž je zřejmý zaměstnavatel žalovaného (doložena pracovní smlouva), výše mzdy doložená výplatními páskami, a jsou uvedeny výdaje žalovaného, přičemž žalovaný podpisem této listiny stvrdil pravdivost v ní zaznamenaných údajů. Za vadná však považuje soud ujednání o výši úroku v částce 4 600 Kč, administrativního poplatku v částce 4 600 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 9 200 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 60 týdnů zavázal společně s úrokem na poskytnutou jistinu ve výši 23 000 Kč zaplatit celkem částku 41 400 Kč, tedy jistinu navýšenou o 80 %. Mimo to byly ve smlouvě v článku 5 sjednány následky prodlení se splácením ve formě náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s vymáháním, a to zejména poplatek ve výši 250 Kč za jednu upomínku, ve výši 500 Kč za jedno osobní upozornění, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení. Pokud se jedná o administrativní poplatek ve výši 4 600 Kč, je třeba uvést, že obchodní praxe akceptuje zpravidla zvláštní poplatek za rezervaci finančních prostředků, nicméně jeho obvyklá výše se pohybuje mezi 1- 2 % takto rezervovaných finančních prostředků. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatek ve výši 20 % čerpané jistiny úvěru, pak je zřejmé, že naprostá většina poplatku neslouží k úhradě nákladů za poskytnutí úvěru. V případě tohoto„ poplatku“, shodně pak odměny za hotovostní inkaso splátek, tedy nejde o nic jiného než o formu úroku z úvěru. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 32,15 % ročně, společně s poplatkem a odměnou se však reálně jednalo o úročení cca 70 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši téměř 70 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47. 4. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku ve výši 23 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 9 100 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 13 900 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 9. 3. 2021 do zaplacení, když žalobkyně prokázala, že oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 2. 2021, jehož součástí byla výzva k plnění, bylo předáno k poštovní přepravě dne 22. 2. 2021, tedy soud vycházel z domněnky, že zásilka v souladu s ust. § 573 OZ byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání dne 25. 2. 2021, žalovanému byla poskytnuta lhůta k plnění v délce deseti dnů, tudíž žalovaný se dostal do prodlení od 9. 3. 2021. 5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, poplatcích, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že převážný úspěch měl žalovaný, na jehož straně soud nezjistil vznik nákladů řízení, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení.