15 C 170/2020-26 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 15. července 2020, na zaplacení částky 124 974,50 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevrácené zápůjčky v částce 89 574,20 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatku v částce 35 400,30 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 19,2 % ročně z nevrácené zápůjčky 89 574,20 Kč za období od 17. listopadu 2018 do zaplacení, který kapitalizovala do 24. června 2019 v částce 10 504,48 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této nevrácené zápůjčky za období od 24. srpna 2017 do zaplacení, který kapitalizovala také do 24. června 2019, a to v částce 13 443,23 Kč. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy měla zapůjčitelka poskytnout žalovanému 90 tis. Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 19 093 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,2 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy, odměnu za zpracování a doručení ve výši 7 250 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 43 308 Kč. To vše měl žalovaný splácet ve 24 měsíčních splátkách po 6 653 Kč do 16. listopadu 2018. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalované částky jistiny, poplatků a úroku v žalované výši z nevrácené zápůjčky. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 18. října tr. K jednání se nedostavila žádný z účastníků, jen zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze neúčast žalobkyně byla omluvena. 3. Před samotným projednáním věci se soud dále zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s přihlédnutím k výsledku řízení), že by žalobkyně, nebo jiná osoba právě s ohledem na tuto skutečnost získaly pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 4. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření uváděné smlouvy. Jejím podpisem žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 90 tis. Kč a zavázal se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a úrok v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s možnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť v příslušném řízení vystupovala na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok téměř 63 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom představuje šestinásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 6. Vysvětlení žalobkyně, které soud v této souvislosti poskytla, odkazující obecně na úkony spojené se zavedením žalovaného do systému zapůjčitelky, zaslání uvítacího dopisu, vedením účtu se splácením, telefonáty atd. jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť jak v jiných řízeních, tak ani zde žalobkyně nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje, když naopak sama poměrně podrobně popisuje, jak zapůjčitelka ověřila schopnost žalovaného zápůjčku splácet. Nic jí také nebránilo v tom, aby si splácení zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. Výjimkou by mohlo být ujednání o placení poplatku za hotovostní inkaso splátek (komfortní splácení), které by bylo placenou, skutečně poskytovanou nadstandardní službou. I zde jde ovšem jen o paušalizaci, neboť zapůjčitelce zjevně vznikají v podstatě stejné náklady při inkasování jakkoli vysokých splátek a (jak je soudu z vlastní činnosti známo) přesto je tento poplatek stanoven ve výši závislé na poskytované částce. Navíc nebylo žalobkyní nijak zohledněno, že žalovaný měl přestat splácet již od dubna 2017, tedy po pěti měsících od začátku splácení. Služba mu tedy nebyla poskytována v převážné době sjednaného splácení a přesto bylo žádáno její plné zaplacení. I v tomto případě proto jde bezpochyby jen o úrokové zatížení poskytovaných peněz. 7. Soud tedy posoudil předloženou smlouvu jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku sjednaného v absolutní částce, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu roku 2016 byla 10,7 % (Zpráva o vývoji finančního trhu v roce 2016, zveřejněná na webových stránkách Ministerstva financí). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 10,7 % ročně. To znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalovanému zápůjčku 90 tis. Kč na dobu 24 měsíce za korigovaný úrok 10,7 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 100 372,35 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky uhradil žalovaný celkem 34 676,50 Kč (90 000 + 69 651 – 89 574,20 – 35 400,30), zbývá k zaplacení za dobu do 16. listopadu 2018 toliko částka 65 695,85 Kč. 8. Vedle toho byl žalovaný povinen platit žalobkyni poměrný úrok za dobu od 17. listopadu 2018. Úrok byl sjednán na dobu trvání smlouvy, která byla specifikována výslovným odkazem na čl. 18 smluvních podmínek. Podle něj se účinnost (a tedy trvání) smlouvy prodlužovala na dobu do zaplacení všech pohledávek ze smlouvy. Výše poměrného úroku byla výslovně uvedena v samotné smlouvě. I zde je však zřejmé, že tento úrok podstatně převyšuje obvyklý úrok (10,7 %) a v tomto převisu je tak nutné jej také hodnotit jako nemravný ve smyslu závěrů vyjádřených výše v předchozím odstavci. Žalobkyně netvrdila, že by smluvní strany sjednaly pro dobu po 16. listopadu 2018 vyšší úrok, než ten který zatěžoval žalovaného po dobu řádného splácení zápůjčky. Proto by bylo nelogické, aby nyní soud korigoval úrok na jinou výši. Byť žalobkyně v této souvislosti v jiných řízeních namítala, že aplikační praxe Nejvyššího soudu České republiky připouští i trojnásobek obvyklé úrokové sazby, sama ž