15 C 46/2021-23 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. listopadu 2020, na zaplacení částky 32 545 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevrácených zápůjček v částkách 7 492,18 Kč a 10 618,37 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatků v částkách 5 521,82 Kč a 8 942,63 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované dále zaplacení úroku v poměru 29 % ročně z nevrácené zápůjčky 7 492,18 Kč za období od 4. října 2018 do zaplacení, který kapitalizovala do 20. led-na 2020 v částce 2 849,31 Kč, úroku v poměru 29 % ročně z nevrácené zápůjčky 10 618,37 Kč za období od 19. ledna 2019 do zaplacení, který kapitalizovala do 20. ledna 2020 v částce 3 139,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z nevrácené zápůjčky 7 462,18 Kč za období od 20. listopadu 2018 do zaplacení, který kapitalizovala také do 20. ledna 2020, a to v částce 796,59 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z nevrácené zápůjčky 10 618,37 Kč za období od 26. ledna 2019 do zaplacení, který kapitalizovala do 20. ledna 2020, a to v částce 1 035,29 Kč. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ve vztahu k nevrácené zápůjčce 7 462,18 Kč a poplatkům 5 521,82 Kč s tomu odpovídajícím příslušenstvím ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovanou. Ve vztahu k nevrácené zápůjčce 10 618,37 Kč a poplatkům 8 942,63 Kč dovozovala žalobkyně platební povinnosti žalované ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] opět mezi zapůjčitelkou a žalovanou. Na základě každé této smlouvy měla zapůjčitelka poskytnout žalované 12 tis. Kč, které se žalovaná měla zavázat vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 146 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 2 smlouvy, odměnu za zpracování a doručení ve výši 3 404 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 5 050 Kč. To vše měla žalovaná splácet vždy v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 377 Kč, a to u první smlouvy do 3. října 2018 a u druhé do 18. ledna 2019. Žalovaná však zapůjčitelce dosud nezaplatila žalované částky jistiny, poplatků a úroku v žalované výši z nevrácených zápůjček. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 13. prosince tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření uváděných smluv. Jejími podpisy žalovaná stvrdila převzetí peněz v částkách 12 tis. Kč a 12 tis. Kč a zavázala se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a úroky v uvedených splátkách, přičemž ovšem poslední 60. splátka byla sjednána u obou smluv jen ve výši 357 Kč. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 4. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaná měla zavázat platit další úrok v poměru 29 %, nebo že by úrok v částkách 2 146 Kč byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. V podrobných podmínkách úvěru, které jsou psány drobným písmem (menším, než ostatní hlavní, tedy podstatné části ujednání) je sice zmínka o úrokové sazbě 29 %. Výslovný závazek k platbám úroku se ovšem váže jen k částce 2 146 Kč, nikoli k poměrnému úroku. Jestliže tedy zapůjčitelka takto znepřehlednila text písemných smluv (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy v tomto obsahu předložila žalovaná), nemůže se proto nyní dovolávat jakéhokoli plnění po účastnici, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaná do závazkových vztahů vstupovala zjevně jako spotřebitelka, zatímco zapůjčitelka naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 220/2020, jehož se žalobkyně také účastnila. 5. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze (s možnou výjimkou skutečných nákladů spojených s inkasem splátek) běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 170,3 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 6. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla v jiných řízeních, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje, když naopak sama poměrně podrobně popisuje, jak zapůjčitelka ověřila schopnost žalované zápůjčky splácet. Nic jí jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. Výjimkou by mohlo být ujednání o placení poplatku za hotovostní inkaso splátek (komfortní splácení), které by bylo placenou, skutečně poskytovanou nadstandardní službou. I zde jde ovšem jen o paušalizaci, neboť zapůjčitelce zjevně vznikají v podstatě stejné náklady při inkasování jakkoli vysokých splátek a (jak je soudu z vlastní činnosti známo) přesto je tento poplatek vždy stanoven ve výši závislé na poskytované částce. Navíc nebylo žalobkyní nijak zohledněno, že žalovaná měla přestat řádně splácet u první smlouvy již v září 2017 a u druhé již v prosinci 2017 (viz žalobkyní předložené datové soubory s názvem přehled plateb), tedy v obou případech v počátku sjednaného splácení. Služba jí tedy po značkou dobu nebyla poskytována a přesto bylo žádáno její plné zaplacení. I v tomto případě proto jde bezpochyby jen o úrokovou cenu poskytovaných peněz. 7. Soud tedy posoudil obě smlouvy jako platně uzavřené smlouvy o zápůjčce, jejichž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouvy jsou ovšem neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 a § 588 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout též částky odpovídající shora uvedeným„ poplatkům“, které jsou pouze fiktivní a představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku). Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v srpnu 2017 byla 10,02 % a v listopadu 2017 dosáhla 9,18 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost zapříčiněnou toliko nezákonným množstevním rozsahem (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), pro zjednodušení ve vyšší variantě