8 C 344/2021-20 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částek s příslušenstvím, uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 27 270 Kč (skládající se z půjčené částky 15 000 Kč a souhrnného poplatku 12 270 Kč, který měl být splácen týdenními splátkami po 455 Kč. Zaplacená částka 8 500 Kč se započetla nejprve a) na úhradu nákladů na vymáhání dlužné částky, b) na úhradu sjednaných a vyměřených smluvních pokut, c) na úhradu poplatků za prodlení se splácením úvěru, d) na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, e) na úhradu poplatku za hotovostní inkaso splátek úvěru, f) na úhradu jistiny úvěru dílem ve výši 83,47 % a na úrok dílem ve výši 16,53 %. Žalobkyně žádá úrok z prodlení od doby předepsané splatnosti, tedy od 23. 3. 2021. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalované v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou v systému společnosti [právnická osoba], v insolvenčním rejstříku, telefonickou kontrolou v zaměstnání, kontrolou platební historie u žalobkyně, na základě podkladů žalované a kontrolou předložených dokumentů v kartě klienta. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. <i>3. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) bez nařízení jednání.</i> 4. Soud má za prokázané, že žalobkyně dne [datum] poskytla žalované v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč, tedy v celkové výši 27 270 Kč, v 60 týdenních splátkách po 454,50 Kč, přičemž první splátka byla splatná 4. 2. 2020. Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalobkyní bylo tvrzeno a prokázáno, že konkrétně prověřila úvěruschopnost žalované zjištěním údajů o jejích příjmech a výdajích. Podle žalobkynina tvrzení, které je podpořeno žalobkyní předloženým přehledem plateb a které žalovaná nezpochybnila, žalovaná žalobkyni uhradila celkem 8 500 Kč. Více neuhradila předžalobní výzvě navzdory. V lednu 2020 činila obvyklá výše úroku ze spotřebitelského úvěru na spotřebu s fixací úrokové sazby do 1 roku 9,40 % ročně, s fixací nad 1 rok do 5 let 8,19 % ročně. 5. Skutkový stav v bodě 4. prokazují tyto listinné důkazy: Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] [číslo] formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční karta klienta, přehled plateb, předžalobní výzva, přehled zásilek odeslaných dne 16. 2. 2021. 6. Bylo na žalované, aby ve smyslu § 101 OSŘ tvrdila a prokázala, že dlužné částky uhradila zcela nebo ve větší míře, než uvádí žalobkyně, resp. tvrdila a prokázala jiné skutečnosti, které by mohly zčásti či zcela vyvrátit oprávněnost žalobkynina nároku. Žalovaná tak však neučinila a soud má tudíž za to, že je pravdivé žalobkynino tvrzení, že žalovaná žalobou nárokované částky neuhradila ani přes žalobkyninu písemnou předžalobní upomínku. 7. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“). Úrok byl sjednán v pevné výši 2 970 Kč, představující sazbu 19,8 % za dobu trvání smlouvy 60 týdnů, resp. 17,16 % za dobu 52 týdnů (1 rok). V téže době činila obvyklá úroková sazba ze spotřebitelského neúčelového úvěru na dobu 1 roku (což je doba nejbližší době 60 týdnů, na kterou byla zápůjčka sjednána) 9,40 % ročně. Úrok však nebyl sjednán sám o sobě, ale současně s ním byly sjednány ještě poplatek za zpracování a doručení úvěru 4 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4 800 Kč. Poplatek za hotovostní inkaso je cenou služby, která spočívá v činnosti pověřené osoby, která za žalobkyni dochází či dojíždí do místa bydliště žalované, aby každý týden inkasovala splátku, takže se jedná o službu nad rámec standardního úvěrového vztahu, přičemž platba za jednu návštěvu činí 80 Kč, což není částka, jejíž výše by byla ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Tzv. poplatek za zpracování a doručení úvěru však není ničím jiným, než pod jiným názvem skrytý pevný úrok z úvěru. Skutečný výše úroku ze zápůjčky ve výši 15 000 Kč se splatností 60 týdnů tak činí 7 470 Kč (úrok 2 970 Kč + poplatek 4 500 Kč), tj. 49,80 % za 60 týdnů, resp. 43,16 % za 52 týdnů (1 rok). Reálný úrok, který měl žalovaný podle smlouvy zaplatit tak dosahuje 4,59 násobku výše obvyklé úrokové sazby ve výši 9,40 % ročně. Nelze pak přehlédnout ani smluvní ujednání o smluvní pokutě za prodlení se splácením ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tj. 36,5 % ročně, byť tento nárok není předmětem tohoto řízení. Výše úroku, která převyšuje hranici 4 násobku obvyklé úrokové sazby, která je podle ustálené judikatury již považována za rozpornou s dobrými mravy, ve spojení se smluvní pokutou za prodlení zakládají ve svém spojení významnou smluvní nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, a to takového rázu, že vedou až k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku. 8. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k povinnosti soudu ve spotřebitelských právních vztazích dovozovat absolutní neplatnosti nepovolených ujednání blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C -618/10 ze dne 14. 6. 2012, ECLI:EU:C: 2012, resp. CELEX: 62010CA0618). 9. Nepřichází ovšem v úvahu, aby soud nekonstatoval absolutní neplatnost celé smlouvy, ale toliko absolutní neplatnost ujednání o výši úroku podle § 580 a § 588 OZ a následně úrok stanovil ve smyslu § 577 OZ ve výši určené podle § 1802 OZ, tj. ve výši požadované obvykle za zápůjčky, resp. úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup by vedl jen k témuž výsledku jako moderace výše úrokové sazby a odporoval by základnímu smyslu právních předpisů k ochraně spotřebitele, které se snaží motivovat podnikatele k chování ke spotřebiteli v souladu s dobrými mravy právě tím, že chování nemravné toliko nenapravují, ale též sankcionují a mají tudíž odrazující účinek (k témuž například bod 30 a 31 odůvodnění rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, ECLI:EU:C: 2020, resp. CELEX: 62018CJ0679). Pokud by soud stanovil úrok dle § 577 OZ ve spojení s § 1802 OZ, nastala by situace, kdy podnikatel zneužívající své postavení vůči spotřebiteli sjednáním úroků ve výši, která je v hrubém rozporu s dobrými mravy, by za své chování nebyl nikterak sankcionován, byl by ve stejné situaci jako mravně se chovající podnikatel. Nemravné chování by tak bylo fakticky odměněno, neboť nemravnému podnikateli by buď spotřebitel dobrovolně uhradil nemravně mnoho, anebo by soud přiznal takovému podnikateli to, na co měl podle práva nárok. Nikdy by tak na své nemravnosti nemohl takový podnikatel prodělat. Poskytovat soudní ochranu takovémuto přístupu k právu tudíž nelze, jak pro rozpor se základní zásadou evropského spotřebitelského práva (že za své protiprávní chování má být podnikatel sankcionován), tak pro rozpor s dobrými mravy. 10. Protože je smlouva o úvěru pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, ale bylo prokázáno poskytnutí finanční částky žalované, a to bez právního důvodu, má žalobkyně dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), právo na vrácení bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo žalovanému, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela částku 15 000 Kč a uhradila částku 8 500 Kč, soud žalobě vyhověl co do rozdílu těchto částek a úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Ve zbytku soud žalobu zamítl, protože uplatněné nároky měly vyplývat ze smlouvy, které jsou absolutně neplatná. 11. Ve věci měla větší díl úspěchu žalovaná, které tak dle § 142 odst. 2 OSŘ vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Žalované však náklady řízení nevznikly a tudíž soud rozhodl, že účastnice vůči sobě nemají na náhradu nákladů právo.