15 C 169/2020-65 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 23. července 2020, na zaplacení částky 15 200 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené jednak z nevrácené půjčky v částce 10 tis. Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a dlužných poplatků, a to za administrativní činnost v částce 1 751,76 Kč a za hotovostní inkaso splátek v částce 3 448,24 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 23,72 % z nevrácené půjčky 10 tis. Kč za období od 24. února 2017 do zaplacení, který kapitalizovala do 6. prosince 2019 v částce 6 694,31 Kč a zákonného úroku z prodlení z téže částky za období od 3. března 2017 do zaplacení, který kapitalizovala také do 6. prosince 2019, a to v částce 2 256,24 Kč. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy měla zapůjčitelka poskytnout žalovanému 10 tis. Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 podmínek, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 tis. Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 tis. Kč. To vše měl žalovaný splácet v 58 týdenních splátkách po 300 Kč do 23. února 2017. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalované částky jistiny, poplatků a úroku. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] se zapůjčitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 19. ledna tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 3. S ohledem na státní občanství žalovaného jde o řízení s cizím prvkem, v němž soud posoudil svou mezinárodní příslušnost podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle místa sjednaného splnění žalovaného závazku na území České republiky. Byť totiž v posuzované věci jde o spotřebitelský vztah a žalovaný se aktivně projednání věci před zdejším soudem neúčastnil, nejedná se o výlučnou příslušnost podle čl. 17 odst. 1 cit. nařízení s ohledem na to, že žádný z účastníků netvrdil účelovou vázanost půjčky ve smyslu uvedeného ustanovení a soud sám také nic takového nezjistil (viz také závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 1318/2011; dostupném na www.nsoud.cz) 4. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy s žalovaným. Jejím podpisem žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 10 tis. Kč a zavázal se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a úrok 1 400 Kč v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Soud naopak nezjistil, že by žalovaný ujednal se zapůjčitelkou placení poměrného úroku. Ustanovení čl. 1 podmínek smlouvy totiž naopak stanoví, že i v případě prodloužení trvání smlouvy (byť s odkazem na čl. 9 podmínek, které ovšem upravují jen technikálie uzavření smlouvy) se jistina dále již neúročí. 6. Rozhodným právem pro posouzení věci je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 6 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo České republiky, neboť nárok žalobkyně vychází ze spotřebitelské smlouvy, v níž bylo sjednáno místo plnění v České republice, bydliště žalovaného spotřebitele bylo v době sjednání smlouvy v České republice a dodavatel služeb svou činnost provozoval v zemi původního bydliště spotřebitele. 7. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 108 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 8. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla v jiných řízeních o žalobách na vrácení zápůjček či úvěrů, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje. Naopak sama poměrně podrobně uváděla, jak zapůjčitelka prověřila schopnost žalovaného půjčku splácet. Nic jistě zapůjčitelce nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. Výjimkou by mohlo být ujednání o placení poplatku za hotovostní inkaso splátek, které by bylo placenou, skutečně poskytovanou nadstandardní službou. I zde jde ovšem jen o paušalizaci, neboť zapůjčitelce zjevně vznikají v podstatě stejné náklady při inkasování jakkoli vysokých splátek a (jak je soudu z vlastní činnosti známo) přesto je tento poplatek stanoven ve výši závislé na poskytované částce. Navíc nebylo žalobkyní nijak zohledněno, že žalovaný měl ze sjednaných plateb podle žalobkyně zaplatit celkem jen 2,2 tis. Kč a přestat tedy řádně splácet zjevně již od března 2016, tedy v první polovině sjednané doby pro placení. Služba mu tedy po značkou dobu nebyla poskytována a přesto bylo žádáno její plné zaplacení. I v tomto případě proto jde bezpochyby jen o úrokové zatížení poskytovaných peněz. 9. Soud tedy posoudil ujednání zapůjčitelky a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 OZ) v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v lednu 2016 byla 12,38 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ), přistoupil soud ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 12,38 % ročně. To znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalovanému zápůjčku 10 tis. Kč na dobu 13 měsíců za korigovaný úrok 12,38 % ročně, měl jí žalovaný celkem zaplatit 10 738 Kč. Soud proto vyhodnotil veškeré platby žalovaného jako splátky poskytnuté zápůjčky. Pokud tedy žalovaný zapůjčitelce zaplatil 2,2 tis. Kč (jak žalobkyně tvrdila), zbývá k vrácení zápůjčky částka 8 538 Kč. 10. Výrokem I. prot