8 C 33/2022-45 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala od žalované zaplacení částek uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel), uzavřela s žalovanou dne [datum] Smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě původní věřitel poskytl žalované úvěr ve výši 2 500 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 20. 4. 2019, což se nestalo. Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě na internetových stránkách [webová adresa], kde žalovaná vyplnila údaje v registračním formuláři. Poté obdržela předsmluvní informace o půjčce a poté původní věřitel provedl prověřování schopnosti žalované splácet úvěr. Poté byla žalované žádost schválena a částka poskytnuta z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované č. [bankovní účet], přičemž byla identifikována variabilním symbolem, kterým bylo číslo smlouvy [číslo]. Žalovaná se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 523 Kč splatný spolu s úvěrem. Dluh žalovaná neuhradila ani na základě písemné předžalobní upomínky. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. <i>3. Žalobkyně a žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.</i> <i>4. Podle § 157 odst. 4 OSŘ v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyní tvrzená úvěrová smlouva dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), obsahuje ujednání o tom, že žalovaná za poskytnutý úvěr ve výši 2 500 Kč se splatností 23 dnů uhradí částku 523 Kč na odměně původnímu věřiteli. Tuto částku odměny je nutné považovat za úrok, a tedy výše úroku z tohoto úvěru dosahuje 20,92 % za 23 dní, což je 332 % ročně (365 dní). Obvyklá výše úroku v březnu 2019 činila u úvěrů pro domácnost na spotřebu se splatností do 1 roku 8,50 % ročně. Sjednaná výše úroku tak dosahovala 39násobku obvyklé výše. Poskytnutí částky 2 500 Kč právní předchůdkyní žalobkyně žalované a postoupení pohledávky žalobkyni bylo prokázáno. Podle žalobkynina tvrzení neměla žalovaná uhradit po postoupení ničeho. 6. Při tak vysokém smluvním úroku, jak je uvedeno v bodě 5., soud považoval za nadbytečné nařizovat jednání, aby žalobkyni vyzval k prokázání uzavření smlouvy, která byla předložena nepodepsaná, když do závěru dokumentu vyhotoveného zjevně právní předchůdkyní žalobkyně bylo pouze strojově doplněno jméno a příjmení žalované, aniž by bylo prokázáno, že jej tam doplnila žalovaná. Ani kdyby totiž žalobkyně uzavření smlouvy prokázala, nic by to neměnilo na tom, že smlouva je absolutně neplatná, protože výší sjednaného úroku zakládá významnou smluvní nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, a to takového rázu, že vedou až k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku. 7. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k povinnosti soudu ve spotřebitelských právních vztazích dovozovat absolutní neplatnosti nepovolených ujednání blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C -618/10 ze dne 14. 6. 2012, ECLI:EU:C: 2012, resp. CELEX: 62010CA0618). 8. Nepřichází ovšem v úvahu, aby soud nekonstatoval absolutní neplatnost celé smlouvy, ale toliko absolutní neplatnost ujednání o výši úroku podle § 580 a § 588 OZ a následně úrok stanovil ve smyslu § 577 OZ ve výši určené podle § 1802 OZ, tj. ve výši požadované obvykle za zápůjčky, resp. úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup by vedl jen k témuž výsledku jako moderace výše úrokové sazby a odporoval by základnímu smyslu právních předpisů k ochraně spotřebitele, které se snaží motivovat podnikatele k chování ke spotřebiteli v souladu s dobrými mravy právě tím, že chování nemravné toliko nenapravují, ale též sankcionují a mají tudíž odrazující účinek (k témuž například bod 30 a 31 odůvodnění rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, ECLI:EU:C: 2020, resp. CELEX: 62018CJ0679). Pokud by soud stanovil úrok dle § 577 OZ ve spojení s § 1802 OZ, nastala by situace, kdy podnikatel zneužívající své postavení vůči spotřebiteli sjednáním úroků ve výši, která je v hrubém rozporu s dobrými mravy, by za své chování nebyl nikterak sankcionován, byl by ve stejné situaci jako mravně se chovající podnikatel. Nemravné chování by tak bylo fakticky odměněno, neboť nemravnému podnikateli by buď spotřebitel dobrovolně uhradil nemravně mnoho, anebo by soud přiznal takovému podnikateli to, na co měl podle práva nárok. Nikdy by tak na své nemravnosti nemohl takový podnikatel prodělat. Poskytovat soudní ochranu takovémuto přístupu k právu tudíž nelze, jak pro rozpor se základní zásadou evropského spotřebitelského práva (že za své protiprávní chování má být podnikatel sankcionován), tak pro rozpor s dobrými mravy. 9. Protože je smlouva o úvěru pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, ale bylo prokázáno poskytnutí finanční částky žalované, a to bez právního důvodu, má žalobkyně dle § 2991 OZ právo na vrácení bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo žalované, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná obdržela částku 2 500 Kč a neuhradil nic, soud žalobě vyhověl co do této částky a úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ. Ve zbytku soud žalobu zamítl, protože uplatněné nároky měly vyplývat ze smlouvy, které jsou absolutně neplatná. 10. Žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně co do 83 %, neúspěch co do 17 % vzneseného nároku. Ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ jí tak vůči žalované vzniklo právo na náhradu 66 % všech účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení tvoří soudní poplatek za řízení 400 Kč dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“), odměna advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT a 3 náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14 odst. 5 AT. Při stanovení výše odměny advokáta a náhrady hotových výdajů soud postupoval dle § 14b AT, protože řízení bylo zahájeno tzv.„ formulářovou žalobou“, tedy žalobou podávanou touž žalobkyní opakovaně na ustáleném vzoru ve skutkově a právně obdobných věcech. Žalobkynin advokát je registrován k placení daně z přidané hodnoty, žalobkyně má proto dle § 137 odst. 3 OSŘ právo na náhradu této daně ve výši 21 % z náhrady nákladů řízení s výjimkou soudního poplatku, jehož úhrada je její osobní povinností. Povinnost uhradit náklady řízení má žalovaná dle § 149 odst. 1 OSŘ k rukám žalobkynina advokáta.