12 C 347/2023-13 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] (dále též jako„ věřitel“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému dne [datum] zápůjčku ve výši 10 000 Kč výplatou na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], přičemž se žalovaný zavázal vrátit uvedenou částku včetně poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč nejpozději do [datum], což přes výzvu žalobkyně dosud neučinil. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 580 odst. 1 OZ je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 2390 OZ platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 OZ lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. 6. Podle § 2991 OZ platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Z potvrzení o provedené platbě a zprávy [právnická osoba] má soud za prokázané, že věřitel poukázal dne [datum] částku 10 000 Kč na bankovní účet číslo [bankovní účet] vedený na jméno žalovaného. Dále má soud za prokázané, že mezi věřitelem a žalovaným došlo elektronickými prostředky na dálku dne [datum] k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 OZ, avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši sjednaného úroku, do něhož je třeba započítat poplatek za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky v částce 3 800 Kč, neboť žalovaný se smlouvou se splatností dne [datum] zavázal společně na poskytnutou jistinu ve výši 10 000 Kč zaplatit celkem částku 13 800 Kč, tedy jistinu navýšenou o úrok ve výši 456 % ročně, RPSN činila 4933,41%. Mimo to byly ve smlouvě v článku 5 sjednány následky prodlení se splácením ve formě náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s vymáháním, a to zejména poplatek ve výši 400 Kč za každou písemnou upomínku a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení. Pokud přitom věřitel požadoval k úhradě administrativní poplatek ve výši 3 800 Kč, tedy v rozsahu 38 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě tohoto„ poplatku“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen úrok ve výši 456 % ročně, a to v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 18,50 % ročně. Sjednání takto neúměrně vysokého úroku přitom nemůže být odůvodněno („ ospravedlněno“) ani krátkodobou splatností zápůjčky v délce trvání jednoho měsíce. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě (úrok ve výši 456 % ročně). Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou věřitelem, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena věřitelem, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č. j. 25 Co 279/2020-47. 8. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 OZ, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, neboť pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující věřitelem vyplacenou částku ve výši 10 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 10 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 OZ, a to v souladu s ust. § 1970 OZ včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 20. 6. 2023 do zaplacení, když věřitel vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky ze dne 9. 6. 2023, podaným k poštovní přepravě téhož dne, kdy soud v souladu s ust. § 573 OZ vycházel z domněnky dojití zásilky žalovanému dne 14. 6. 2023, přičemž věřitel vyzval žalovaného k plnění ve lhůtě tří dnů. 9. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v poplatku za zpracování žádosti a poskytnutí zápůjčky, s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala, nedůvodné. 10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ, když žalobkyně měla ve věci úspěch v rozsahu představujícím cca 72,50 % předmětu řízení. Právo na částečnou náhradu nákladů řízení tak vzniklo žalobkyni, a to po odpočtu procentního neúspěchu od úspěchu (72,50 – 27,50) v rozsahu 45 % Náklady řízení spočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 800 Kč, v nákladech zastoupení žalobkyně advokátem za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva, žaloba) po 300 Kč dle § 14b odst. 1 AT s omezením dle § 14b odst. 4 AT v celkové výši 900 Kč, tří náhrad hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhradě DPH ve výši 21% z odměny a náhrady výdajů podle § 137 OSŘ ve výši 252 Kč, celkem částky 2 252 Kč, z čehož 45 % činí částku 1 013 Kč O místě splatnosti těchto nákladů bylo rozhodnuto podle § 149 odst. 1 OSŘ.