15 C 135/2023-22 — Okresní soud v Chebu

Žalobou doručenou soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 24. března tr. se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 21 866,45 Kč, představující nevrácenou zápůjčku 11 063 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina), smluvní pokuty 2 918 Kč a 1 114,69 Kč, poplatek za správu 1 200 Kč, úrok 2 804 Kč, náklady zápůjčky 6 354 Kč (žalobkyní označováno také jako obchodní úrok) a úrok z prodlení 149,54 Kč a 267,22 Kč. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ze smlouvy účastnic o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum]. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované 14 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit a zaplatit žalobkyni dále náklady zápůjčky ve výši 17 996 Kč, představující úrok za půjčené peněžní prostředky 17 996 Kč a administrativní poplatek 9 000 Kč. To vše měla žalovaná splácet v 60 měsíčních splátkách po 684 Kč. Žalovaná však žalobkyni dosud nezaplatila žalované částky jistiny a nákladů zápůjčky. Proto žalobkyně neuhrazenou část jistiny zápůjčky zesplatnila ke dni 17. ledna 2023. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalované se žalobkyně dále domáhala zaplacení úroku z prodlení z nevrácené zápůjčky a smluvních pokut. Úrok z prodlení byl žalován v zákonné výši, a to z jednotlivých neuhrazených splátek za období od 11. srpna 2020 do 11. ledna tr. v částce 149,54 Kč a za období od 18. ledna do 23. března tr. v částce 267,22 Kč a v poměrné výši z částky 17 417 Kč od 24. března 2023 do zaplacení. Smluvní pokuta byla počítána podle smlouvy v poměru 0,1% denně z jednotlivých splátek do doby zesplatnění v částce 2 918 Kč a poté za období od 18. ledna do 23. března tr. v částce 1 114,69 Kč. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a nedostavila se ani k jednání nařízenému na den 20. listopadu tr. Na tomto jednání žalobkyně navrhla prostřednictvím svého zástupce vydání rozsudku pro zmeškání. Po sdělení možného právního posouzení části žalovaného nároku (viz odstavec níže) ve smyslu § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) žalobkyně vysvětlila, že poněkud vyšší úročení bylo stanoveno s ohledem na to, že žalobkyně je nebankovní poskytovatelkou půjčky, a proto lze očekávat vyšší rizikovost, když příjemci půjčky nevrací vždy řádně a včas. Poukázala také na to, že žalovaná byla s výší úročení řádně seznámena před sjednáním smlouvy a výše úroků nebyla nikde skryta. Vzhledem k tomu se podle žalobkyně nejednalo o nepřiměřeně vysoký úrok, jehož výše by odporovala dobrým mravům. Žalobkyně dále uvedla, že kapitalizace úroku z prodlení a smluvní pokuty byla provedena z pohledávek na placení úvěru, poplatku a úroku. Možnost úročení těchto pohledávek měla být stanovena ve smluvních podmínkách, stejně jako právo na smluvní pokutu a paušální náhradu nákladů. Takto určená„ jistina“ 17 417 Kč byla součtem všech těchto pohledávek do 23. března tr. Žalovaná náhrada nákladů představovala částku 750 Kč za první upomínku ze dne [datum], částku 1 250 Kč za druhou upomínku ze dne [datum] a částku 1 350 Kč za třetí upomínku ze dne [datum]. O žalobě bylo možné rozhodnout jen na základě žalobních tvrzení. Nebylo tedy nutné provádět dokazování podle návrhu žalobkyně. Protože soud v důsledku právního posouzení nakonec žalobě nevyhověl, nejde formálně o rozsudek pro zmeškání ve smyslu § 153b OSŘ. Pro rozhodnutí bylo zásadní právní posouzení vedlejších plateb, tedy úroku a poplatku. Nalézací soud v této souvislosti vycházel ze závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“). Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou, s výjimkou poplatku za pojištění, odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 55,65 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že ohledně poplatku za administrování zápůjčky jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát. Nic jí jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané vedlejší platby žalované je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalované. Soud posoudil ujednání žalobkyně a žalované jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v červnu 2020 byla 8,54 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ; ohledně jen částečné neplatnosti viz závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2022, čj. 33 Cdo 60/2021-118; dostupném na www.nsoud.cz). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8,54 % ročně. To znamená, že pokud žalobkyně poskytla žalované zápůjčku 14 000 Kč na dobu 60 měsíců za korigovaný úrok 8,54 % ročně, měla žalovaná celkem zaplatit 17 280 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradila žalovaná celkem 23 579 Kč, pak žalovaná zápůjčku zaplatila. Výrokem I. proto soud zamítl žalobu na zaplacení žalované jistiny 11 063 Kč a úroku 2 804 Kč a 1 200 Kč (žalováno jako poplatek) pro nedostatek důvodů. Protože nebylo zjištěno prodlení žalované s placením peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ, a tedy ani porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou ve smyslu § 2048 a násl. OZ a vznik na to navazujícího práva na placení paušálních náhrad spojených s upomínáním, byla stejným výrokem pro nedůvodnost zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení 416,76 Kč (149,54 + 267,22) a v poměrné výši, smluvní pokuty 4 032,69 Kč (2 918 + 1 114,69) a (hmotněprávní) náhrady nákladů 2 350 Kč. Výrokem II. soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, neboť zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.