15 C 218/2023-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 10. května 2023, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 13 010 Kč, představující podle žalobkyně nevrácený úvěr 10 tis. Kč a poplatky 2 900 Kč a 110 Kč. Podle žalobkyně uzavřela žalovaná dne [datum] [číslo] s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo]. Žalobkyně měla poskytnout žalované úvěr 10 tis. Kč převedením z jejího bankovního účtu na bankovní účet žalované. Žalovaná se spolu s úvěrem zavázala uhradit poplatky dle sazebníku, a to poplatek 2 900 Kč za poskytnutí úvěru a poplatek 110 Kč za poskytnutí služby„ Klidné spaní“, do [datum] [číslo]. Žalovaná do dnešního dne nic z toho nezaplatila. S ohledem na prodlení žalované se stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty 900 Kč dle sazebníku, počítanou jako poměr 0,1% denně z jistiny v době od [datum] [číslo] do [datum] [číslo]. Dále se domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 18. prosince 2023. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. Protože žalovaná neuznala žalovaný nárok, neučinila nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, jímž bylo původně žalobě zdejším soudem vyhověno, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Splněním důkazní povinnosti jistě není pouhé připojení listin (elektronických písemností) k žalobě. Takový postup totiž neumožňuje ke každému jednotlivému skutkovému tvrzení označit konkrétní důkaz tak, aby soud mohl posoudit potřebu jeho provedení. Stejný závěr přijal také Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 29. dubna 2015, č. j. 25 Co 103/2015-51, jakožto soud odvolací ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 11 C 266/2014. Připojení listin (písemností) k žalobnímu návrhu totiž může být nejen připojeným listinného (písemného) důkazu (podle § 79 odst. 2 OSŘ), ale jde často o doplnění podrobností skutkových tvrzení (jak bylo ostatně i v tomto případě činěno v souladu se závěry Nejvyššího soudu České republiky, vyjádřené například v jeho usnesení ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), nebo doložení jiné procesně významné skutečnosti, potřebné například pro posouzení příslušnosti či pravomoci soudu, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti na základě podkladů, nikoli důkazů (dále například jde pravidelně o doložení plné moci, placení daně z přidané hodnoty, či jiných nákladů řízení apod.). Vždy je však na podateli, aby význam přílohy svého podání vysvětlil. Na soudu nelze požadovat, aby sám dedukoval co podatel připojením listin (písemností) k podání zamýšlel, zvláště je-li v řízení kvalifikovaně zastoupen (viz obdobně § 118a odst. 4 OSŘ). Takový postup by totiž mohl být nakonec pro podatele nejen příznivý (kdyby například byly zjištěny skutečnosti pro žalobce nevýhodné), ale označování důkazů a jejich přiřazování ke skutkovým tvrzením soudem by jistě zejména bylo porušením zásady dispozice (viz § 153 odst. 2 OSŘ) a rovnosti účastníků (§ 18 odst. 1 OSŘ). Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010). Ohledně významu procesní pasivity žalovaného lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. V projednávané věci žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání skutkových tvrzení, která se bezprostředně týkala uváděného jednání žalované (tvrzení o sjednání smlouvy o úvěru, poplatcích a smluvní pokutě). Jediným důkazním návrhem bylo potvrzení o provedených transakcích z účtu žalobce a návrh k dotazu na banku žalované ke zjištění převodu nárokované částky jistiny na účet a k ověření dispozičního práva žalované k tomuto účtu. Písemnost s názvem potvrzení o provedených transakcích soudu nebyla předložena. Soud se proto pokusil z elektronických příloh návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vypreparovat písemnost s očekávaným obsahem. Tou by mohl být elektronický dokument s názvem jine_payment_confirmation.pdf. Ten ovšem nemohl prokázat nic z tvrzených skutečností, neboť jednak v něm byl napsán jen údaj o čísle účtu, na nějž měla být převedena částka 10 tis. Kč, a nebylo tedy zřejmé, zda se jednalo o převod peněz žalobkyně, a jednak nebylo zřejmé, kdo tuto písemnost vyhotovil, a zda tedy soud může vycházet ze správnosti jejího obsahu ve smyslu § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Ani žalobkyní k důkazu navržené sdělení banky by tedy nemohlo její procesní situaci změnit. Zjištění soudu o tom, že na určitý účet, s nímž žalovaná disponuje, byla připsána částka odpovídající tvrzenému úvěru, aniž by bylo zřejmé, že jde o peníze žalobkyně (viz navrhovaný rozsah dotazu), jistě nepostačuje k právnímu hodnocení o existenci povinnosti vydat tyto peníze právě žalobkyni. Shrneme-li výše uvedené, pak soud nezjistil sjednání smlouvy účastnic, ani předání peněz žalobkyní. Nelze se tedy ztotožnit s právním hodnocením žalobkyně o tom, že žalovaná je povinna splnit svůj smluvní závazek podle § 2395 a násl. OZ ohledně úvěru, podle § 2048 a násl. OZ ohledně smluvní pokuty, podle zákonem typově neupravené smlouvy ve smyslu § 1721 a násl. OZ ohledně poplatků, ani alternativně podle § 2991 a násl. OZ podle zásad bezdůvodného obohacení. Protože nebylo zjištěno prodlení žalované s placením peněžitého dluhu ve smyslu §§ 1968 a 1970 OZ, nesvědčí žalobkyni ani právo na placení úroku z prodlení podle § 1970 téhož zákona. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ (jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, (nález zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupenému účastníku zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Soud proto výrokem I. žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene, jež žalobkyni tížilo podle § 120 odst. 1 OSŘ. Výrokem II. soud podle § 142 odst. 1 OSŘ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádné z účastnic, neboť zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.