38 C 314/2021-16 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela po řádném přezkoumání její úvěruschopnosti dne 9. 4. 2018 smlouvu o zápůjčce [číslo] v částce 7 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 5 302 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 932 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 2 728 Kč (dále jen„ odměna za zpracování“) a částky za administrativní činnost ve výši 1 642 Kč (dále jen„ administrativní poplatek“) v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 2. 2019. Sjednané splátky žalovaná nehradil řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 13. 4. 2018, celková úhrada činila 1 300 Kč na jistině a 504,37 Kč na poplatcích. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyni vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částky 5 700 Kč na jistině s úrokem ve výši 29 % ročně od 19. 2. 2019 (uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky, tedy celé zápůjčky) do zaplacení a částky 4 797,63 Kč na poplatku, do sepisu žaloby však žalovanou nebylo na pohledávku ničeho uhrazeno. Smlouvou ze dne 20. 1. 2020 došlo k postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni. 2. Žalovaná, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o zápůjčce (č.l. 12 - 13) uzavřené dne 9. 4. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 7 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 5 302 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 932 Kč, odměny za zpracování ve výši 2 728 Kč a administrativního poplatku ve výši 1 642 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 30 526 Kč v 45 týdenních splátkách po 274 Kč s poslední splátkou ve výši 495 Kč. V případě úhrady v 60 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 312,54 % ročně a výpůjční úroková sazba činila 29 % ročně. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovanou o postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 s uvedením jejich celkové výše 64 481 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 (č.l. 14). Dále soud z tabulky umoření (č.l. 13) zjistil, že na pohledávku byla uhrazena platba ve výši 1 300 Kč dne 13. 4. 2018 a k zaúčtování kupní ceny (zbývající hodnota pohledávky) na základě smlouvy o postoupení pohledávek došlo dne 21. 1. 2020. 4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. 8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své pení